Venkovní kuchyni dominuje excentrická paní Maria, která do Česka přijela před měsícem ze Zakarpatské oblasti, jež je nejzápadnějším cípem Ukrajiny. V tržnici pobíhá mezi samoobsluhou, skladem gastrozóny a plotnou, kde připravuje smažené čeburky. Čeští strávníci dobře znají boršč, ale v případě čeburku tápou. Paní Maria ale místo vysvětlování vyzývá, ať ochutnají. Smaženou kapsu z těsta plněnou masovou směsí podává se zeleninovým salátem.
Na Ukrajině pracovala na úřadu práce, ale vyměnit klávesnici za zástěru jí prý nedělalo větší problém. "Vařit umím od malička," směje se Maria. Menu ukrajinské kuchařky sestavují po dohodě s manažerem gastrozóny, který souhlasil s tím, že základem nabídky bude boršč spolu s plněnými vareniky.
Zařazení čeburku do nabídky food trucku ale vyšlo čistě z iniciativy čtveřice žen. "Připravili jsme je, daly ochutnat šéfovi a ten říkal, že je to super. Tak je teď připravujeme i lidem," říká Maria. V budoucnu by ráda podávala i své oblíbené ukrajinské halušky s kysaným zelím a slaninou. Trápí ji jediná věc - není si jistá tím, co Čechům chutná.
Na to, že je Maria v Praze teprve měsíc, mluví překvapivě dobrou češtinou. Její bratr, u kterého nyní bydlí, totiž žije v Česku už dvacet let, a doma spolu konverzují, aby se jazyk co nejdříve naučila. Mariin dvanáctiletý syn mezitím navštěvuje jazykový kurz v Dolních Počernicích, aby mohl začít chodit do školy. Prozatím pokračuje v distančním studiu na Ukrajině.
Právě kvůli synovi by si chtěla paní Maria najít bydlení v Dolních Počernicích. "Je ještě moc malý na to, aby sám cestoval po celé Praze," říká. Zatímco práci kuchařky ve food trucku si našla velmi rychle, sehnat si v Praze byt je podle ní složité. Je si vědomá toho, že u bratra nemůže bydlet věčně, s dospívajícím synem se tísní v jednom bytě spolu s jeho ženou a dětmi. "Ale bytů je málo, a když se nějaký najde, je velmi drahý," zmiňuje.
Jedna z posledních vzpomínek paní Marii na Ukrajinu je neustálý hukot sirén. Ačkoliv žila na západě země, kde byla situace relativně klidná, nechtěla ve válkou zmítané zemi dále zůstávat. Partnera, kterého by musela na Ukrajině nechat, nemá. Do Česka navíc jezdila za bratrem už dříve na dovolenou a měla zde proto kontakty mezi Čechy i Ukrajinci. "Vracet se nechci. Líbí se mi tady a nic mi tu nechybí," říká.
Kdo bude bránit Ukrajinu?
S Mariou vaří její kamarádka Irena, kterou si do venkovní kuchyně přivolala na pomoc. V Česku sice žije spolu s osmnáctiletým synem už pět let, ale zrovna sháněla práci. Před pandemií myla v kuchyni nádobí, ale během lockdownu o tuto práci přišla. Pak pracovala ve skladu, ale nedávno musela skončit i tam. Pochází rovněž ze západní Ukrajiny, kde má stále rodinu. Ta zatím neplánuje odcházet, Irena vysvětluje, že se ženám nechce opouštět své partnery a syny, navíc situace v Zakarpatí je poměrně stabilní. "Je sice hrozné, že tam muži musejí zůstávat, ale když odejdeme všichni, kdo bude bránit Ukrajinu?" ptá se.
Kromě Ireny a Marii bývá v pojízdné kuchyni ještě paní Nadia a Natálie, obě ze Lvova. Nadia Ukrajinu opustila hned zkraje války s šestnáctiletým synem a sestrou, ta však zůstala v Polsku. Ve své rodné zemi učila vařit studenty a u gastronomie se jí díky food trucku podařilo zůstat. Také Natálie pracovala ve Lvově v kuchyni.
Na otevření stánku s ukrajinským občerstvením se podílelo město a jeho akciová společnost Výstaviště Praha spolu s nadačním fondem Šatník, který pomáhá samoživitelům a samoživitelkám. Pojízdná kuchyňka se Šatníkem úzce spolupracuje. Krom toho, že se z řad žen, které do šatníku docházely, rekrutovaly první kuchařky, strávníci mohou v pojízdné kuchyni zakoupit porci jídla navíc, kterou si vyzvednou potřební o několik bloků dál, právě v Šatníku.
