Dítě se u nás poprvé setká s pornografií už mezi osmi až jedenácti lety. Kde na ni narazí, pokud nemá mobil, doma jsou zaheslované počítače a škola mobily zakazuje?
V téhle věkové kategorii se s pornografií setká čtvrtina dětí. Nejčastěji k tomu dochází na zařízeních kamarádů a spolužáků. Když děti objeví něco nového, tak se jednoduše chtějí pochlubit. Dalším zdrojem je otevřený internet, může to být i na jejich vlastním mobilu. Podle statistiky se okamžik, kdy dítě poprvé narazí na pornografii, dost nápadně kryje s časem, kdy dostane první chytrý telefon. U nás to je převážně v osmi či devíti letech.
Tvrdíte tedy, že i pokud mám pocit, že jsem dítě dostatečně izoloval, stejně bych si neměl myslet, že se k pornografii nedostane?
Přesně tak. Kamarádi smartphone nebo počítač mají a žádné dítě nemůžete izolovat úplně. I v případě, že potomek nemá svůj mobil a kontroluji, na co se dívá, na otevřený internet se stejně dostane. Třeba zrovna vyhledává informace k domácímu úkolu. Když dospělému na obrazovce vyskočí okénko s nějakou paní, která nabízí sexuální služby, nijak výrazně ho to již dnes nepřekvapí a vypne ho. Pro děti to ale může být šokující. Minimum dětí, které do dvanácti let viděly pornografii, ji samo vyhledávalo. Většina říká, že je těžší se na internetu pornografii vyhnout než po ní pátrat. Pokud je počítač pod nějakým rodičovským zámkem, je slušná šance, že se k ní dítě nedostane. Když už se ale dítě před dvanáctým rokem s pornografií setká, tak mu to podle studií přináší spíše ošklivé pocity, na druhou stranu mu to nemusí zničit život. Rodiče s nimi ale o rizicích nevhodného obsahu musí mluvit.
Jak by měl takový rozhovor s mladším dítětem vypadat?
Záleží na tom, jak je staré a jaké je. Třeba se svými dětmi jsem vůbec nepoužívala slovo porno. Mluvili jsme o tom, že na internetu může být spousta věcí, které nás mohou vyděsit. Bavili jsme se o intimitě, proč se zavíráme na záchodě, proč nechodíme po ulici nazí a proč by něco takového na internetu být nemělo. Máme tendenci internet a digitální technologie zveličovat, protože ten problém neznáme z vlastního dětství a budí v nás hrůzu. Intimita, včetně souhlasu s dotýkáním, je jednou z věcí, které s dětmi musíme jako rodiče probírat od velice útlého věku. Nezastírat, že něco jako sex existuje, nemusíme být explicitní, ale neměli bychom vyprávět ani báchorky o včeličkách. Přelom nastává většinou v první a druhé třídě. Děti přijdou do školy a kamarádi mají spoustu více či méně pravdivých informací a chtějí se o ně podělit.
Předpokládám, že tématu pornografie by měl předcházet rozhovor o sexualitě…
Anebo by to mělo být součástí takového rozhovoru. Čeští rodiče o sexualitě se svými dětmi příliš stále nemluví a mám pocit, že o pornografii už vůbec ne.
Porno jako návyk
Mluvili jsme o dětech kolem devíti let. Řekněme, že to rodič nestihl a dítě, kterému už je dvanáct, už cosi vidělo. Co lze takovým rozhovorem dohnat?
Spoustu věcí lze uvést na pravou míru. Některé děti do dvanácti let může pornografie traumatizovat, protože nevědí, co si o ní mají myslet. Domnívají se třeba, že tohle doma dělají jejich rodiče, a to je může vyděsit. Nejdůležitější je předcházet negativním efektům, například změně sexuálního chování. Pro některé dospívající je totiž pornografie zdrojem sexuální inspirace. Porno může být dost návykové a mladí lidé, kteří ještě nežijí sexuálním životem, mohou mít později problém s vlastním sexuálním chováním, protože je už realita nevzruší tak jako audiovizuální obsah.
O tom, co udělá s psychikou dítěte sledování pornografie, nedávno promluvila zpěvačka Billie Eilish, která si od jedenácti let pouštěla velmi explicitní materiál. Špatně spala, měla noční můry, a když začala sexuálně žít, nechala se sebou špatně zacházet, protože to viděla v pornu. Jak se liší vliv pornografie na dívky a kluky?
Podle dostupných studií lidé, kteří sledují hodně porna, podléhají v sexuálním životě mnohem silnějším žensko-mužským stereotypům. Muž je dominantní a žena submisivní. Dívky pak někdy nedokážou samy sebe přijmout, mohou mít nižší sebevědomí, protože se neprojevují tak, jak by chtěly, submisivita jim totiž nemusí být vlastní. U kluků to zase může přinášet agresivitu v mezilidských vztazích. I u nich jsou časté úzkosti a nízké sebevědomí, protože mají problémy s navazováním normálních zdravých vztahů. V pornografii navíc úplně chybí souhlas s tím, co si kdo přeje, a samozřejmě se tam skoro nepoužívá kondom. Nechci nikoho strašit tím, že dítě pětkrát uvidí porno a je to s ním špatné. Tak to rozhodně není, mluvíme zde zejména o patologiích. Mnohým věcem se dá ale předcházet tím, že se o své děti budeme zajímat a mluvit s nimi o tom, co je v mezilidských vztazích a intimitě v pořádku a co už ne.
Když tohle rodiče uslyší, budou se možná snažit děti od všech těch obrazovek úplně odstřihnout. Vy ale nevěříte, že je to dobře. Proč?
Za prvé se k tomu dostanou jinudy a za druhé si musíme přiznat, že děti budou stejně žít ve světě plném digitálních technologií. Musíme je na to připravit. Podobně jako je učíme přecházet přes přechod, nebavit se s cizími lidmi a starat se o druhého, když se mu něco stane, stejně je musíme připravit i na digitální svět.
Rodiče mají rádi přesné návody, kolik času by dítě mělo u kterého zařízení trávit. Podle vás na to není jednoznačný vzorec, nicméně existuje jedna výjimka, a tím je dítě do dvou let, které by nemělo sledovat ani vzdělávací videa. Proč mu to neprospěje?
Neplatí, že když něco párkrát uvidí, je hned všechno špatně. Na druhou stranu až do tří let je dětský mozek v kritickém období, vyvíjí se tak rychle a komplexně jako nikdy jindy v životě. Ta opatrnost vychází z faktu, že prostě nemáme dost dat dokazujících, že by to pro děti škodlivé nebylo. Až do dvou a půl let dítě není schopno naučit se z videa to, co si osvojí interakcí ve skutečném světě.
Píšete i o srovnávacím výzkumu, který přesně tohle dokazuje…
Existují na to průkazné studie. V jedné z nich skupina dětí do dvou a půl let sledovala, jak dospělý schovává plyšového králíka pod lavičku, ale na obrazovce. Druhá se dívala na tu samou scénu oknem do zahrady. Děti, které scénu sledovaly na monitoru, pak králíčka v zahradě nenašly, ty, které se dívaly oknem, hračku objevily. Ve starším věku u dětí tento problém postupně mizí.
"Sociálně nezvyklý" Krteček
Ve své knize Hry, sítě, porno "zrovnoprávňujete" obrazovky. Zmiňujete, že televizi rodiče znají, tak ji povolí spíše než tablet nebo počítač. Záleží ale hlavně na obsahu a okolnostech, za nichž se potomek dívá, a také na konkrétním dítěti. Jak taková ideální situace vypadá řekněme u diváka, kterému je pět a deset let?
U obou platí to samé. Je třeba si uvědomit, kolik času musí dítě spát, trávit ve škole a jaký prostor věnuje dalším povinnostem. Ve zbytku času se teoreticky může věnovat technologiím. Když ale s osmiletým dítětem přijdu v šest večer po kroužcích domů, udělám mu večeři, chci, aby šlo v půl deváté do postele, a vím, že 90 minut před spaním se nemáme do žádných obrazovek koukat, tak už žádný čas na zírání do tabletu nezbývá.
A co obsah?
Aby obsah dítě nepoškodil, měl by být úměrný jeho věku. Spousta pěti- a desetiletých dětí hraje hry, které jsou určené pro dvanáctileté děti, a to rozhodně není dobře. U menších dětí je příhodné, když je rodič někde poblíž nebo s ním probírá, co na obrazovce běží. Pomůže mu obsah zpracovat, ať už vidělo něco poučného, nebo ne úplně vhodného. I v Krtečkovi může být scéna, která je, řekněme, "sociálně nezvyklá", je prostě někdy dobré dětem to pomoci zpracovat nebo je přimět nad tím přemýšlet.
Rodič si třeba také spíš všimne, že se dítě něčeho bojí…
Rodiče často potřebují něco zařídit a posadí potomka před televizi nebo tablet. Mnoho dětí ví, že to je čas, kdy nás nemají otravovat. Zpětně pak některé u terapeuta řekly, že je obsah vyděsil, ale zároveň se bály jít to povědět mámě, aby nevyrušovaly. U desetiletého dítěte už to neohlídáme, tam už mu nemůžeme stát za zadkem. Na druhou stranu bych mu nedovolila, aby hrálo hru s nasazenými sluchátky v zavřeném pokojíčku.
Proč ne?
Dneska děti často hrají online. Kromě toho, že od ostatních nasávají slovník, který se nám nemusí úplně líbit, mohou se setkat s lidmi, kteří s nimi mohou manipulovat. Je dobré, abychom alespoň jedním uchem slyšeli, co se tam děje. Používám v té souvislosti termín digitální řidičák. Když dítě zná všechna rizika, značky a ví, jak se na silnici správně pohybovat, může hrát za zavřenými dveřmi. Nedá se ale říct, jestli to přijde ve dvanácti, nebo až v patnácti.
Jak jako rodič poznám, že jsem situaci ani obsah nezvládl? Zažil jsem návštěvu, při níž byl syn kamarádky nervózní, protože měl absťák a chtěl si zahrát hru na počítači.
Abychom něco mohli definovat jako závislost na hrách, tak ty příznaky musí přetrvávat třeba šest měsíců, spíše déle. Naprostá většina dětí, se kterými přijdeme do styku a máme pocit, že to přehánějí, závislé nejsou. Souvisí to často spíše s dovedností seberegulace, která u dětí ani nemůže být fyziologicky ještě úplně vyspělá, vyvíjí se až do pětadvaceti let. Třeba chlapec neuměl pracovat s pocitem nudy nebo mu návštěva zrovna nebyla sympatická. I to je dovednost, kterou je třeba pilovat. Mnoho dětí se neumí zabavit jinak než počítačem, protože spousta jiných věcí, jako běhání, čtení apod., ode mě vyžaduje energii, kterou do nich musím investovat.
Markeťáci offline světa
A není tohle tedy okamžik, kdy to rodič dostatečně neureguloval?
Nechci být na rodiče zlá, některé děti to tak prostě mají. To jsou všechno věci, které jsou dobře léčitelné, pokud je rodič všímavý. Důležitější je, že mám s dítětem dobrý vztah. Pokud s ním odmalička netrávím dost času a vzájemně se nerespektujeme, tak mě stejně nebude poslouchat. Rodiče dnes musí být takoví "markeťáci offline světa", pořád musí tomu dítěti ukazovat, jak se dá zabavit lépe a jinak, i když to stojí víc úsilí, než když zapnu knoflík a pustím si hru. Digitální rodičovství se může proměňovat i během ročních období. V létě děti baví běhat venku, ale v zimě je to těžší, takže tráví u obrazovek víc času. Nemusí to být nevyhnutelně špatně, pokud se to dítě umí zabavit i jinak, nebála bych se toho.
Píšete o různých rodičovských přístupech. Proč je nejhorší občasný prudič a jak to, že takzvaný kontrolor má stejně dobré výsledky jako rodič partner?
Rodič občasný prudič u nás vůbec technologie neřeší, pak uvidí třeba dokument V Síti (film o sexuálních predátorech na internetu - pozn.red.), strašně se vyděsí a všechno dítěti zakáže, načež dítě ví, že za týden bude všechno jako dřív, protože pro rodiče je to pohodlnější.
Prostě není konzistentní.
Tyhle děti jsou nejzranitelnější skupinou, například před těmi predátory, protože je rodič nepodporuje. Rodič kontrolor naopak nastavuje přesné hranice, časy, s dítětem mluví, ale je to hlavně o zákazech. Rodič partner na pravidlech tolik nelpí, s dítětem diskutuje a někdy si s ním zahraje i novou hru, i když mu přijde hloupá. Řada rodičů nepřekousne youtubery, které považují za tupé, a buď je dětem zakazují, nebo je před nimi shazují. Dítě ale potřebuje respekt. Jako malí jsme se taky dívali v televizi na úplné blbosti, a ne vždy z nás vyrostli tupouni.
Mgr. Michaela Slussareff, Ph.D.
Než se stala matkou, zkoumala na univerzitní půdě, jak mohou technologie pomoci dětem při učení. Když se jí narodily děti, začala se na Univerzitě Karlově zajímat i o negativní vlivy na vývoj malých uživatelů. Zapojila se do několika mezinárodních vědeckých týmů, mluvila s rodiči a jejich potomky. Založila iniciativu Digitální zdraví dětí a o svém bádání napsala knihu Hry, sítě, porno. Vedle Univerzity Karlovy přednáší na University of New York in Prague.
Devítiletá dcera po mně vytrvale žádá chytrý telefon. Koupili jsme jí chytré hodinky, abychom se s ní mohli spojit a ona přitom nezírala do mobilu jako její vrstevníci, kteří dokonce točí videa na TikTok. Kdy a jak nastavit pravidla, aby dítě mohlo mít smartphone?
V devíti letech už bude ve třídě bez telefonu asi opravdu poslední. Dá se nastavit rodičovský software, aby tam byly nějaké meze, zároveň mluvte o nevhodných aplikacích, třeba TikTok je až od třinácti. V knize píšu o smlouvě mezi dítětem a rodičem. Na telefonu například nikoho nepomlouváme a máme ho k dispozici jen omezenou dobu. Rodič zná heslo a má do telefonu přístup, protože se tam může dít spousta nebezpečných věcí, jako je třeba kyberšikana. To neznamená, že večer budu dceři číst esemesky. Když ale vidím, že se něco děje, do telefonu vlézt dítěti můžu, protože za něj koneckonců nesu zodpovědnost. Dítě to ale musí vědět. První chytrý telefon je pro rodiče každopádně velký předěl a podle dat představuje nárůst cca o hodinu denně na obrazovkách, což není málo.
Závislá jsou jen tři procenta
Co se stane, když to rodič nechá být? O mladých lidech se někdy mluví jako o generaci skloněných hlav. Do mobilu se přesouvá všechno, hudba, internetové bankovnictví, TikTok je bezedná jáma, kde se člověk může uzírat do bezvědomí…
Bude to možná znít překvapivě, ale je velká skupina lidí, která tím prošla bez dozoru, ale dokázala si nastavit hranici dobře. Není pravda, že když to jako rodič pustím, musí to být stoprocentně špatně. Digitální rodičovství je jako průvodcovství. Termínu generace skloněných hlav rozumím, ale když bychom se podívali, co na tom mobilu dělají, tak to není vždy tupé zírání na TikTok. Spousta lidí poslouchá podcasty nebo čte knížky. Jakou generaci máte vlastně na mysli?
Mladé lidi mezi dvanácti až třiceti?
Mám zkušenost se středoškoláky a vysokoškoláky, kteří mají velkou sebereflexi, zbavují se aplikací, protože jim třeba nedělají dobře. To, o čem mluvíte, vidím třeba i u generace babiček, kterým ta záklopka chybí. Digitální závislosti samozřejmě existují, nejčastější je závislost na videohrách. Není ale pravda, že když dítě bude hrát hodně, stane se z něj závislák. Závislost vzniká, když hraní her používám jako strategii, jak se vyrovnat s problémy v životě. Nedaří se mi ve škole, nemám kamarády, ale když si zapnu TikTok, tak se cítím alespoň na chvíli líp. Začnu tu strategii využívat jako náplast na jakoukoliv bolístku, stejně jako když alkoholik zapíjí žal. Nemusí to být vždy o technologiích jako takových. Kolik si myslíte, že je závislých mladých dospělých na hrách?
Nemám tušení.
Je to kolem tří procent, což je stejné číslo, které bychom našli u jakéhokoliv jiného patologického chování a závislostí.
Jak mluvit o sociálních sítích? Jak dítě přesvědčit, aby se v tom lepším případě neznemožnilo a v tom horším se nenechalo někam "nalákat úchylem", což je takový další velký strach rodičů…
Chování na sociálních sítích odráží to, jak se chovám běžně. Třeba u nás jsme s dětmi od čtyř let řešili, co nedávat na internet. Můj malý syn tehdy udělal nějaké kouzlo, chtěl to natočit a dát na YouTube. Vysvětlila jsem mu ale, že až mu bude patnáct, tak mu to bude třeba připadat směšné. Kapitola o sociálních sítích pro mě byla nejnáročnější. Většina výzkumů řeší negativa, ale během pandemie se objevilo více studií o mladých lidech, kteří začali používat sociální sítě přínosným způsobem. Hledali si strategie, jak se vyrovnat s depresemi, navazovali tam hodnotné kontakty. Sociální sítě jsou jako dvě strany mince. Musíme děti učit, jak se k sobě chovat hezky na sociálních sítích i v normálním světě. Když budu úzkostně předávat dítěti představu, že sítě jsou nebezpečné a za každým rohem je úchyl, tak na něj budu také přenášet úzkost a příliš ho neučím, jak se chovat bezpečně. Pozitiva sociálních sítí jsou také neoddiskutovatelná, do jejich světa prostě patří.
