Oblast Vitorazska na hranici jižních Čech s Rakouskem se k samostatnému Československu přidružila až v roce 1920 a patřila mezi kraje nejvíc postižené chudobou. Navíc v ní po dlouhých staletích, kdy byla součástí Rakouska, žilo mnoho obyvatel, pro něž byla mateřským jazykem němčina. Když se tedy na počátku druhé světové války rozhodovalo, jestli se připojit k nacistickému Německu, řada lidí se často spíše z pragmatických než ideologických důvodů přihlásila k německé národnosti.
Byl mezi nimi i otec 76letého Ferdinanda Korbela, který se svou manželkou a třemi dětmi žil ve vesničce Tušť. Když do obce v květnu 1945 pronikly revoluční gardy, stanul Korbelův otec před lidovým soudem a spolu s dalšími 13 lidmi byl jedním ze svých sousedů zastřelen. Gardisté ovšem neušetřili ani jeho matku, která sice za války trvala na tom, že je Češka, ale stejně musela i s dětmi opustit rodinné hospodářství a vyrazit na pochod k rakouskému vnitrozemí.
"Celé to organizoval Václav Maxa, který měl manželku ze židovské rodiny. Jejich náctiletá dcera v Tušti celou válku žila, starala se o ni služebná, protože matku i prarodiče odvedli do koncentráku. Maxu ještě předtím, v roce 1942, zavřeli. Už před válkou to byl fanatický komunista, a když se potom vrátil z Terezína, hned se přihlásil k funkci bezpečnostního referenta pro Vitorazsko. Nechal zastřelit i hospodskou Smolkovou, ke které jeho dcera během války chodila na jídlo, ženskou, která ji celou dobu de facto živila," vypráví Korbel.
Bylo poledne, když ho s jeho matkou a sourozenci revoluční gardy za asistence partyzánského oddílu plukovníka Hobzy vyhnali na hlavní silnici směřující k Vídni. K vraždě jeho otce došlo až poté, pár hodin před půlnocí. Část průvodu vyhnaných Němců následně nějakou dobu přebývala v lesích za deset kilometrů vzdálenou hranicí, a to jednak proto že Rakousko bylo lidmi ze sousední země už přeplněné, ale také kvůli víře, že až se poválečný zmatek přežene, bude možné se vrátit domů.
"Nikdo nechtěl jít dál do vnitrozemí, aby se k nám dostaly zprávy o případném návratu. V lesích ale vydrželi jenom lidi, kteří neměli děti. My jsme s matkou hledali nocleh v rakouských vesnicích. Nejdřív jsme přespávali na zemi v hospodách, až pak jsme našli střechu nad hlavou u nějakého sedláka. Rakousko ale tehdy bylo vydrancované a panovala v něm hrozná bída. Matka navíc vůbec neuměla německy, nemohla se s místními dorozumět. Nějaké základy němčiny měla jenom moje sestra, která tehdy chodila do druhé třídy," vrací se Korbel do skoro rok trvajícího mezidobí, kdy s rodinou neměl žádný domov.
V březnu roku 1946 československé úřady vyhnancům konečně dovolily, aby se do země vrátili. Korbelovi na výzvu ihned zareagovali a navzdory sněhové vánici doputovali zpět do Tušti. Už to však nebyla vesnice, kterou znali. "Všichni členové lidového soudu, kteří podepsali protokol o tom, že mého otce a další sousedy zastřelí, se pak buď nastěhovali do domů, co po zavražděných zůstaly opuštěné, nebo si nechali přidělit aspoň jejich pozemky. Náš barák už byl sídlem národního správce," popisuje Korbel.
V družstvu nás nechtěli, ale dobytek si odvedli
V obci zůstalo několik neobydlených stavení, a tak rodina Korbelových dostala přidělený pronájem jiného domu, ve kterém žila spolu s několika dalšími navrátilci. Všichni přespávali na podlaze, protože pokoje byly vyrabované. "Do Tušti navíc nepřišli rabovat lidi z vnitrozemí, majetek vyhnanců si rozebrali místní," doplňuje Korbel. Národní správce nakonec z jeho rodného domu odešel za lepším, nabídek prázdných nemovitostí po někdejších obyvatelích Sudet bylo v poválečném Československu hodně. A tak se Korbelovi nakonec mohli opět nastěhovat tam, kde žili před odsunem.
Svůj někdejší majetek už ovšem pochopitelně nevlastnili, protože byl státem znárodněný. "Z původního hospodářství nám zůstala ve chlívě jedna kráva a dovolili nám starat se o část našich bývalých polností, se kterou nám pomáhal matčin bratr. Pracoval u dráhy v Českých Velenicích, a když se sklízelo, přijel za námi. Na začátku 50. let ale založili ve vesnici družstvo, kde nás jako poloviční Němce nechtěli, ale náš dobytek nám odvedli do společného ustájení. A v roce 1958 nás opět vystěhovali do jiného baráku, kde jsme žili dalších zhruba 15 let," líčí Korbel rychle se proměňující poválečnou situaci.
Vztahy vyhnaných obyvatel se sousedy, kteří se na jejich odsunu podíleli, nebo se dokonce nastěhovali do jejich stavení, byly dost napjaté. "Když moje matka někoho z těchhle sousedů potkala, tak si ho schválně vůbec nevšímala. Jiná sousedka, které taky zabili manžela, ty lidi ale ignorovat nedokázala, a když je potkala, okamžitě se rozbrečela. Na mou matku si dokonce hlavní aktér Maxa stěžoval, že ho nezdraví a ani mu neodpovídá na jeho pozdrav. Místní mlynář, který byl taky v obecní radě, mu tehdy řekl: ‚A to se jí divíte po tom, co jste jí udělal?‘" přibližuje Korbel dusnou atmosféru v Tušti.
Už během dospívání si uvědomoval, že je jeho rodina v komunistickém Československu na černé listině. Nejenže se o něm a jeho sourozencích v okolí vědělo, že se narodili německému otci, jeho matka navíc kvůli své hořké zkušenosti dávala jasně najevo, že se státní ideologií nijak nesympatizuje. "Při prvomájových oslavách jsme se sourozenci chodili až na konci průvodu jenom v teplákách, zatímco pionýři vepředu byli naparádění v uniformách. Vzpomínám si, jak se starší sestra chtěla taky přidat do pionýra a matka se rozzlobila: ‚Já ti dám! Vždyť to je stejné jako Hitlerjugend!‘" směje se Korbel.
Na vojnu pak šel s negativním kádrovým posudkem, ve kterém nechyběla poznámka "syn nacisty popraveného v roce 1945". "Měl jsem štěstí, že už v té době byly zrušené Pomocné technické prapory, jinak bych skončil někde v dolech. Takhle jsem dostal funkci nabíječe tanku. Velitel roty naštěstí nebyl žádný fanatik. Nechtěly se mu číst dlouhé posudky nováčků, a tak mi dal za úkol, abych mu je vždycky shrnul do nějaké stručné charakteristiky. U té příležitosti se mi potom dostal do ruky i můj vlastní posudek," říká Korbel.
Po restituci byl rodinný dům na spadnutí
Ještě před povinnou vojenskou službou nastoupil v Nové Vsi u Suchdola do učení na slévače kovů, nakonec přestoupil a vyučil se soustružníkem. Po návratu z vojny vystudoval dálkově průmyslovku, 15 let se živil jako konstruktér a několik let před sametovou revolucí pracoval jako nákupčí. Když přišel listopad 1989, pokusil se Korbel dostat člověka, který během osvobození zastřelil jeho otce, k soudu.
"Maxa, který byl za vraždy zodpovědný, se už v roce 1968 oběsil. Říha, který mého otce zastřelil, ale po revoluci ještě žil, a tak jsem se snažil v archivech získat všechny možné dobové dokumenty, abych ho dostal před soud. Soud ale nakonec zločiny označil za promlčené. Největší vinu za odsun podle mě stejně nese Edvard Beneš, který tehdy lidi rozbouřil natolik, že se neštítili ničeho," zdůrazňuje Korbel. O něco lépe dopadl alespoň jeho pokus znovu získat ztracený rodinný majetek.
"Ještě před rozdělením Československa předložila do České národní rady herečka Daniela Kolářová zákon, který měl lidem, co v roce 1945 přišli o občanství a pak ho znovu nabyli, umožňovat restituce majetku. Komunisti i poslanci dalších stran potom ale zákon upravili, aby se týkal jenom původních vlastníků, ne jejich dědiců, takže se na nás najednou nevztahoval. Původním majitelem byl totiž můj otec, který zemřel a občanství znovu nezískal. Úřady mi ale doporučily, abych se proti rozhodnutí majetek nevydávat odvolal, a soud mi nakonec přiznal aspoň polovinu majetku po matce," vyzdvihuje Korbel.
Druhou část stavení a polností vlastnily Lesy České republiky, od kterých po nějaké době nemovitosti odkoupil. Dům byl podle něj na spadnutí, protože do něj stát neinvestoval. Hospodářské prostory musel kvůli špatnému stavu zbourat, obytné se mu podařilo opravit a žije v nich dodnes. Když si na předpremiéře filmu Krajina ve stínu po letech připomněl všechny poválečné hrůzy, o kterých mu jeho matka vyprávěla, vyhrkly mu v některých momentech do očí slzy. Je ale rád, že se kinematografie palčivému tématu moderních dějin věnuje, protože se s ním podle něj Čechům stále nepovedlo zcela vyrovnat.
"V pohraničí už mezi sebou problémy nemáme, ale vrcholní politici se tématu odsunu pořád chytají, aby aktivizovali voliče. Naposledy ho vytáhl Miloš Zeman při prezidentském duelu s Karlem Schwarzenbergem a opět to zafungovalo. Po válce byly vyhnány celé tři miliony obyvatel, takže se v širších větvích skoro každé české rodiny najde někdo, kdo se dostal k jejich majetku. Tihle lidé jsou na otázku vystěhování Němců pochopitelně citliví," dodává Korbel na závěr.
