Raději než udržitelnost používá Veronika Blabla Hubková slovo zodpovědnost. Je to podle ní vlastnost, pomocí které lidé mohou udržitelnosti dosáhnout. "Zodpovědná móda, to jsou pro mě oděvy, jejichž výroba má minimální dopady na životní prostředí," vysvětluje svůj přístup devětadvacetiletá autorka knížky o módním průmyslu Příběh skříně.
Vydala ji letos v březnu. Problému udržitelnosti v módě se věnuje sedm let. Za tu dobu šila vlastní kolekce a dva roky byla koordinátorkou iniciativy Fashion Revolution. Ta lidem ukazuje, že móda může i škodit.
"Kdysi jsem byla běžný spotřebitel rychlé módy. Hodně jsem nakupovala a oblečení nosila párkrát," říká Veronika. Podnět získala v době svých studií na Vysoké škole ekonomické. "Nestála jsem o práci v korporátním světě. Odmalička jsem ale chtěla šít, půjčila si proto šicí stroj a tvořila," vypráví. Když ušila první nositelné triko, pochopila, co jeho výroba obnáší. "Začala jsem se zajímat o to, proč se oblečení v módních řetězcích prodává tak levně," popisuje Veronika své začátky v oboru.
Fast fashion neboli rychlá móda označuje levnou a dostupnou módu, která na trh přináší nejnovější trendy s cílem dosáhnout vysokého zisku. Oděvní řetězce kvůli tomu často zanedbávají pracovní podmínky zaměstnanců v textilních továrnách nebo dopad výroby na životní prostředí.
Mezi největší současné producenty rychlé módy patří Hennes&Mauritz (H&M) a skupina Inditex, pod kterou patří i řetězec Zara. K tomuto rychlému průmyslu jsou alternativou jednotlivci a značky, které produkují udržitelně a tyto problémy neignorují.
Veronika se zajímá především o dopady oděvního průmyslu na životní prostředí a o textilní odpad s nimi spojený. Podle dokumentů iniciativy Fashion Revolution módní průmysl ročně vyprodukuje až 92 milionů tun odpadu a jen 20 procent celkového množství se celosvětově recykluje nebo znovu použije. Veronika Blabla Hubková si myslí, že většina skončí na skládkách nebo ve spalovnách.
Lidé se podílejí na vytváření textilního odpadu způsobem, jakým nakupují
Textilní odpad i proto začala využívat ve své tvorbě, kterou ovlivnil udržitelný přístup. Vytvářením vlastních kolekcí se živila na plný úvazek po školních státnicích až do roku 2016. "Jednou jsem jela do české textilky a viděla, kolik látek ze své produkce vyhazují. Byly to například prostřihy z výroby. Obrovská hala byla plná pytlů těchto látek a já z toho začala šít," vypráví, jak začala používat pouze odpadový materiál.
Lidé ale mohou celkovou spotřebu oděvů ovlivnit sami. "Dělím udržitelnost z hlediska výrobce a spotřebitele, u něho je to podle mě to, že se zajímá, hledá informace a nenakupuje impulzivně," popisuje Veronika s tím, že o pořízené oblečení se lidé musí především starat.
"Tím, jakým způsobem zboží nakupujeme, se podílíme na vytváření textilního odpadu, pro který pak není využití," říká. Až 80 procent ekologické stopy oblečení představuje totiž fáze jeho užívání a údržby. Podle Veroniky lidé nejlépe dělají, když koupi pečlivěji zváží, oblečení pak nosí a starají se o něj. Životnost jednoho kusu oděvu prodlužuje třeba praní ve 30stupňové vodě a jen omezené žehlení.
"Při nákupech taky existuje pravidlo třiceti. Neměli bychom si koupit oblečení, když nevíme, jestli si ho na sebe vezmeme alespoň třicetkrát," popisuje Veronika, jak lze udržitelnost uchopit. Pravidlem se řídí taky. Při častém nošení si k oděvu lidé mohou vytvořit vztah a vyhodit jej pak nechtějí, věří.
Díky kontejnerům se textilní odpad odklání ze skládek
Nechtěné oblečení pak lidé mohou darovat známým nebo charitě. Jinak za variantu nejvíc šetřící životní prostředí Veronika považuje textilní kontejnery. "Všechno nejde na charitu, ale přesto je to jedna z nejefektivnějších variant, která textil odklání ze skládek," uvádí s tím, že i tak zůstávají otazníky, co se s oblečením následně děje.
Kontejnerovým sběrem textilu se v České republice zabývá několik organizací, je to například Červený kříž, Armáda spády nebo firma TextilEco. V Praze sbírá odpadový textil organizace Potex. Podle jejich informací se v České republice recyklují jen tři procenta textilního odpadu. Zbytek končí na skládkách.
Hubková však připomíná, že by lidé měli o svém oblečení více přemýšlet nejen kvůli textilnímu odpadu. Výroba jednoho kusu oděvu je náročná na spotřebu přírodních zdrojů. Příkladem je pěstování bavlny v nevhodných podmínkách. Rostlina potřebuje spoustu vláhy, vytváří se tak umělé závlahové systémy. Fashion Revolution uvádí, že na jedno bavlněné triko je zapotřebí až 2720 litrů vody.
Většina oblečení obsahuje textil vyráběný z ropy, jsou jimi například polyester, polyamid nebo nylon. "Fosilní paliva jsou ale jednou z největších příčin klimatických změn," popisuje Veronika. Polyester je aktuálně nejpoužívanějším oděvním materiálem. Především produkce umělých materiálů pak znečišťuje životní prostředí vytvářením skleníkových plynů.
"Udržitelná móda je pro mě víc o způsobu myšlení. Oblečení musíte především nosit, starat se o něj a mít ho rádi," říká. Knihu o módním průmyslu napsala letos v březnu na vlastní náklad. Ráda by jí spotřebitele přiměla přemýšlet tak, aby neviděl ve své skříni triko, ale vodu a energii, díky které vzniklo. "Lidé si módu s životním prostředím zatím nepropojují, v poslední době mám ale pocit, že se věci mění k lepšímu. Jsem v tom velký optimista," uzavírá.
Zpracováno za použití knihy Příběh skříně Veroniky Blabla Hubkové.
