Cestujete už osm let. Poprvé jste vyrazil na dvouměsíční cestu do Nepálu a Indie. Jak vás napadlo sbalit se a odjet?
Měl jsem tehdy zlomené srdce. Chtěl jsem na svou bývalou dívku přestat myslet a zažít něco těžkého, co mě bude bolet ještě víc. Koupil jsem si jednosměrnou letenku do Indie, kde jsem si myslel, že mě zabijí. Nikdy jsem nebyl takhle sám, dokonce jsem si vyřídil životní pojistku. Na cestě jsem najednou začal zjišťovat, že je to úplně jiné, než jsem si myslel. Vrátil jsem se do Česka zarostlý a bosý, protože jsem prodal boty za housle. Možná to byl tehdy svým způsobem útěk, který mi ale umožnil vystoupit ze své skořápky a vidět, že svět je najednou jiný. Je skvělý, bezpečný a žijí v něm hodní lidé.
Dnes je vám 34 let, máte manželku, čtyřletou dceru a stále cestujete. Před více než rokem jste vyrazil na tříměsíční výpravu po Africe v tuktuku a pořádáte týdenní skupinové cesty do Maroka, Gruzie nebo na Srí Lanku. Slýcháte od okolí, že byste už měl dospět a dělat "něco pořádného"?
Ano, když jsem se oženil, tak jsem často slýchal cimrmanovské "už ses narajzoval dost". Já se vždycky jen pousměju a říkám si, že když člověk chce, tak se to dá vždy zařídit tak, aby mohl dál cestovat. Pokud chceš být doma a makat ve fabrice, tak dobře, ale pokud chceš vyrazit, tak prostě vyrazíš. Na takové komentáře většinou nereaguju.
Ženě nevadí, že jste byl tři měsíce v Africe?
S Jančou jsme to samozřejmě řešili a není to jen tak. Než jsem odjel, tak mi napsala seznam úkolů, co mám udělat. Když jsem byl pryč, každý druhý týden dostala nějaký dáreček, aby to měla lehčí. Například wellness nebo myčku, protože samozřejmě nechci, aby mě vystřídal pošťák. Tahle cesta nebyla jen tak, jel se mnou i kameraman, protože z cesty vzniká film. Musel jsem tak zaplatit svou cestu, kameramana i domácnost. Díky crowdfundingu a sponzorům kteří přispěli, se to podařilo.
Cestování ze mě nikdo nevyrve
Dřív jste podnikal roční cesty. Nechybí vám delší cestování?
Cestování je super, ale rodina je pro mě na prvním místě, vždy jsem si ji přál mít. Zároveň vím, a stejně tak mí blízcí, že cestování ve mně chtě nechtě je, nejde to ze mě vyrvat. Například minulý měsíc jsme s ženou i s dcerou cestovali měsíc tuktukem po Srí Lance a bylo to skvělé. Samozřejmě je to jiné cestování - když jsem sám, vyspím se klidně v kaluži, ale když cestujeme společně, jsou to princezny, o které musí být od rána do večera postaráno.
Žijete v Hranicích na Moravě, kde jste se narodil. Vnímáte tuhle obec jako svůj domov?
Ano, ale přijde mi, že když člověk cestuje, tak se cítí doma všude tam, kde je mu příjemně. Začnete si uvědomovat, že celá planeta je váš domov. A nemusí to být vždy konkrétní místo, ale třeba také nějaký okamžik, který prožijete.
Lidé se často bojí cestovat, protože mají obavy, že se jim něco stane, že věci nepůjdou podle plánu. Nejsou ale právě nepředpokládané situace a to, že je zvládnete vyřešit, esencí cestování a dobrodružství?
Když jste doma v Česku, žijete nalajnovaný a jednoduchý život. Jdete z práce do práce, a když vám ujede tramvaj, jede další. Když nestihnete poslední večerní spoj v zahraničí, kde neumíte jazyk, a jste na místě, kde jste předtím nebyli, a vůbec nevíte, co máte dělat, je to opravdová výzva. Ale právě tyhle situace mě na cestování nejvíc baví a vyhledávám je. Díky nim totiž zjistíte, že toho hrozně moc zvládnete. Spousta lidí se bojí cestovat, protože si nejsou jistí, že si poradí. Ale když v té situaci jste, tak tam nezůstanete sedět a neumřete, ani se nevypaříte. Právě takové situace naopak generují spoustu příběhů, po cestě potkáte spoustu hodných lidí, kteří vám pomůžou. Nakonec se jen smějete, jak je všechno super.
V Myanmaru jsem umřel
Můžete zmínit nějaký příběh pomoci, který ve vás zůstal?
Například když jsem jel z Thajska do Česka tuktukem. Byla to roční cesta a v Bulharsku se mi vozidlo porouchalo. Myslel jsem si, že už dál nedojedu. Na parkovišti u obchoďáku mi začali pomáhat dva úplně cizí kluci. Tři dny tuktuk opravovali, sehnali náhradní díly, a dokonce tam i spali. Říkal jsem, že jim dám první poslední, co mám, a oni odpověděli, že nic nechtějí, jsou rádi, že můžou pomoct, a ať pak pomůžu já zase někomu dalšímu. Stalo se to před šesti lety a tuto zkušenost mám pořád v sobě. Je to jakýsi obtisk, který do mě vryl, že by mělo být automatické druhým lidem pomáhat.
Stává se vám často při cestách, že věci do sebe začnou nějakým způsobem zapadat, i když vlastně nejdou podle plánu?
Během cesty většinou ne, ale až když se vrátím. Například právě tato cesta mi přišla jako pohádka. Byl jsem rok pryč a během té doby se stalo vše dobré i špatné, málem jsem třikrát přišel o život. Jsem alergický na včely a v Myanmaru mě jedna píchla. Opuchl jsem, nemohl jsem dýchat a nakonec mě v místní lékárně zachránili injekcí. Mám za to, že jsem tam tehdy svým způsobem umřel.
Co se od té "rituální smrti" změnilo?
Před touhle cestou jsem měl dobrý, standardní život jako mí vrstevníci. Chodili jsme do práce a každý pátek a sobotu zakalit. Bylo mi tehdy 26 a říkal jsem si, že takhle nechci žít do konce života. Mí kamarádi u piva vždy povídali o tom, jak se těší, až jednou budou tam nebo budou takoví. A mně najednou docvaklo, že tohle říkají už dva, tři roky a pořád jsou tam, kde jsou. Od téhle cesty si přijdu šťastnější, spokojenější, plnější. Víc si vážím života, každé ráno mám radost, že se probouzím pod střechou a teplou peřinou. Když lidé u nás nadávají na každou blbost, nejraději bych je všechny vzal na výlet do Kalkaty, aby viděli, jak se žije jinde a jak můžou být spokojení.
Jeďte hned, lepší čas nepřijde
Teď organizujete skupinové cesty, mimo jiné působíte jako travel buddy na cestovní platformě Worldee. Dřív jste byl zvyklý cestovat sám. Jaké to pro vás je?
Baví mě to. Když vezmu skupinu do Maroka, kde už jezdím deset let, užívám si, jak jsou lidé z některých věcí vyjevení. Já už na místě "wau efekt" neprožívám, takže jsem rád, že skrze jejich oči se zase cítím, jako bych například historické náměstí v Marrákeši viděl poprvé.
Jak své cesty financujete?
Na první tři cesty do Indie, Nepálu a Gruzie jsem si vydělal v Anglii. Tři měsíce jsem tam od rána do večera pracoval na stavbě. Už od začátku Facebooku jsem na něm byl aktivní a získal jsem tak nějaké finance díky crowdfundingu a svému účtu. No a pak jsem dělal všechny možné brigády. V Hranicích mě nikdo nechtěl zaměstnat, protože všichni říkali, že stejně zase odjedu, tak jsem pracoval brigádně jako zahradník, svářeč, zedník, pokrývač nebo instalatér. Jednu dobu mé dny vypadaly tak, že jsem vstával v pět ráno, do tří odpoledne jsem dělal instalatéra a pak jsem jezdil vlakem na přednášky a posledním spojem zase zpátky.
Byl jste u začátku "cestovatelského influencerství". Dnes cestuje čím dál více lidí, nevnímáte určitou krizi?
Ano, někdy si připadám jako dinosaurus, protože o cestování píšu osm let. Na druhou stranu mě ale cestovatelství začalo živit až minulý rok. Vždy jsem si na své dobrodružství vydělával převážně sám. Dnes bych ale tak velké výpravy bez crowdfundingu a sponzorů podnikat nemohl.
Když se chce někdo vydat na svou první sólo cestu, co byste mu poradil?
Určitě se nebát. Člověk nesmí přemýšlet, protože život má jen jeden. Když začnete přemýšlet, tak se najednou podíváte a zjistíte, že přemýšlíte osm, deset let a ještě jste nikam nevyrazili. A pak zpohodlníte, budete mít hypotéku… Jestli chcete jet, tak jeďte hned, protože lepší možnost už nebude.
