„Musíte s nimi sdílet kus svého života,“ říká Pečovatel roku, který žije pro druhé

„Každý má právo na důstojnou péči. Pečující jsou páteří tohoto systému a zaslouží si odpovídající podmínky a uznání," říká Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace MILA, která pracuje na zlepšování podmínek a zvyšování prestiže pečujících. Organizace letos navázala partnerství s NN Životní pojišťovnou, která provozuje portál www.pece.cz.  Najdete zde odpovědi na široké spektrum otázek od prevence až po konkrétní zdravotní a pečovatelské výzvy. Na otázky ohledně péče, které lidé pokládají, odpovídají odborníci z organizace MILA. Většina stávajících pečovatelů a pečovatelek si svou práci zvolila proto, že v ní vidí smysl. Často ale také přiznávají, že společenské ani finanční ocenění této profese neodpovídá její potřebnosti a náročnosti. Změnit pohled české společnosti na péči o blízké se Simona Bagarová mimo jiné snaží skrze sdílení osobních příběhů a profesních zážitků vybraných pečujících. Rozhovory zachytila v knihách „Hladím“ a „Hořím“.

Příběh Františka, Pečovatele roku

Když František mluví o své práci, není v tom patos ani snaha dojímat. Spíš klid, věcnost a zvláštní druh vnitřní jistoty. K profesi pečovatele se nedostal rovnou – naopak, většinu dospělého života strávil úplně jinak. „Já jsem se k týhle práci dostal až v dospělosti. Původně jsem vyučený mechanik kolejových vozidel,“ říká. Volba oboru tehdy nebyla jeho. „Mechanika mi vybral táta. Sám byl zedníkem a nechtěl, abych celý život dělal venku – v zimě v mrazu, v létě ve vedru.“

V Českých Velenicích, kde vyrůstal, byla železnice přirozenou volbou. Opravny a strojírny zaměstnávaly většinu města. František se do práce pustil poctivě, ale pocit, že by to bylo „to pravé“, nepřicházel. Zlom nastal až mnohem později. Ve dvaačtyřiceti letech se rozhodl vrátit do školy, vystudovat sociální činnost, dodělat si maturitu a otevřít si cestu ke studiu na vysoké škole. „Chci mít vzdělání, abych se mohl jednou postavit vedle lidí, kteří o systému rozhodují – a aby mě neposlali pryč jen proto, že jsem vyučenej mechanik.“

Když se rodiny bojí

Velké téma péče není jen nedostatek personálu, ale i strach. Strach rodin. „Lidi se tomu tématu vyhýbají, protože je to děsí,“ říká František. Viděl mnoho situací, kdy se obraz rodiče nebo partnera začne bortit. „Znáš tatínka jako váženého profesora, celý život slušného, a najednou je to člověk, který krká, mluví sprostě a nepoznává tě. To musí být pro rodinu strašné.“

Sám už rodiče nemá. Někdy ho to mrzí, jindy si říká, že možná zemřeli ve správnou chvíli – ve vysokém věku, ale ještě soběstační. O smrti mluví klidně, bez sentimentu. Vypráví o otci, který si nepřál hrob, ale rozptyl do vody. O mamince, která ve smrti manžela dokázala najít dokonce špetku pobavení. „Tak ať si doplave třeba do Hamburku,“ řekla prý, když jeho popel sypali do Vltavy na Kampě. Smích i smutek se v těch vzpomínkách prolínají stejně přirozeně jako život sám.

Profese bez prestiže, ale s obrovskou odpovědností

František má jasný názor i na systémové problémy. „Nejdřív ze všeho se musí zařídit, aby tahle profese měla prestiž. A to bez peněz nejde.“ Podle něj dnes zařízení berou téměř kohokoli – ne proto, že by chtěla, ale proto, že musí. Chybí lidé, chybí ruce, chybí čas.

Navrhuje změny, které nejsou revoluční, ale logické: delší dovolenou, možnost studijního volna, dřívější odchod do důchodu. „Neustále mrháme energií na zaučování nových lidí místo toho, abychom udrželi ty stávající.“

Sněhová vločka, která může spustit lavinu

František dnes pracuje tam, kde chtěl. Stal se Pečovatelem roku. Přesto říká, že víc než ocenění pro něj znamenala samotná nominace. „Ta musela přijít od kolegů, zaměstnavatele nebo klientů. A oni se shodli na mně.“

Věří, že změna nepřijde přes noc. Možná se jí ani sám nedožije. Ale věří v sílu drobných kroků. „Každý pečovatel, který dělá svou práci dobře, je taková sněhová vločka. Jedna se nabaluje na druhou… a jednou se ta lavina utrhne.“

A proto studuje. Proto mluví. Proto nechce být jen „ten, co se stará“. Chce být slyšet. Chce, aby se o pečující začalo pečovat lépe. Ne z vděčnosti. Ale z nutnosti.

O pečující bychom měli lépe pečovat  

Spolu s tím, jak naše populace stárne, přicházejí nové výzvy. Statistiky i příběh Františka ukazují, že systém náboru i podmínky pro tak důležité povolání, jako je práce pečovatele, není u nás na odpovídající úrovni. Roste potřeba profesionální péče, ale pečovatelů je málo už dnes. Je proto dobře, že pečujícím pomáhají a na nedostatky upozorňují organizace jako je MILA.

VIDEO: Kůň navštěvuje nemocné seniory: Dává radost z dotyku, říká o „jednorožci“ cvičitelka