"Moje matka to hodně oplakala a v den, kdy jsem na zákrok jela, mě přesvědčovala, abych to nedělala. Emocionálně mě vydírala. Věděla už mnoho let, že děti mít nebudu, a vypadala to, že je s tím smířená. Ale tohle je definitivní, takže se s tím musela poprat," vypráví devětadvacetiletá Kristýna z Brna o tom, jak podstoupila sterilizaci.
Najít kliniku, která by jí zákrok provedla, nebylo jednoduché. Musela čelit přemlouvání i odmítání lékařů. "Vystřídala jsem asi tři gynekoložky, říkaly mi, jaká je to škoda, že bych měla mít aspoň jedno dítě. Jedna mi dokonce tvrdila, že sterilizace je u žen, které nemají alespoň jedno dítě, nezákonná. Nakonec jsem si vybrala kliniku na základě příspěvků ve facebookových skupinách bezdětných," vypráví žena, která v moravské metropoli pracuje jako průvodkyně.
Kristýna tušila, že rodičovství není pro ni od dětství. Nikdy si nehrála na mateřskou roli a k dětem nemá vztah. Matka ji ale přesvědčovala, že své vlastní dítě bude mít ráda, stejně jako ona. Přemluvit se ji snažil také bývalý přítel. "Dokonce mi vyhrožoval, že během soulože vyvrcholí do mě. Začala jsem z toho mít strach a trápily mě noční můry. Po sterilizaci a díky novému partnerovi, který mě do ničeho nenutí, jsem teď v klidu," říká.
Bezdětnost si definitivně zvolila před čtyřmi lety a nejprve měla potřebu si své rozhodnutí racionalizovat. "Hodně jsem se zajímala o životní prostředí, na vysoké škole jsem studovala humanitní environmentalistiku, prožívala jsem environmentální žal a obávala se o budoucnost svou i potenciálních dětí. Postupně jsem si ale uvědomila, že pro mě mateřská role není přirozená," vysvětluje.
Je však přesvědčená, že i kdyby po dítěti toužila, kvůli klimatické krizi by se rodičovství stejně vzdala. "Obavy z budoucnosti u mě přetrvávají. Myslím, že je lepší děti adoptovat nebo je mít v pěstounské péči než přivádět na tento svět další a další děti," říká. "Jako lidstvo teď čelíme něčemu, čemu jsme nikdy nečelili. Je naivní se domnívat, že se to nějak samo vyřeší, nemyslím si, že dopady klimatické krize může něco zvrátit. Já se jich zřejmě dožiju a moje děti by se toho dožily stoprocentně," dodává.
Nedej bože, kdyby to byla holka
Devětadvacetiletý Filip pochází ze Slovenska a devět let žije v Praze, kam se odstěhoval za studiem. Představa rodinného života jej nikdy nelákala, ale považoval za samozřejmé, že jednou bude i on mít manželku a děti. "Protože člověk je od mala vychovávaný tak, že tohle je normální dospělácký život. Ne že bych se na to těšil nebo si to nějak idealizoval, ale bral jsem to tak, že takový život prostě je a jednou tak budu žít i já," vysvětluje.
Čím více se blížil ke třicítce, tím si byl jistější, že takto žít nechce. Nemá k dětem vztah a také se obává dopadů klimatické krize a nestabilní politické situace. "Nepřijde mi dobré přivést děti do dnešního světa. Hned za hranicemi je válka, klima se rok od roku zhoršuje a Evropa je jeden vroucí kotel," myslí si. "Nedej bože, kdyby se mi narodila dcera. Když vidím všechny příspěvky Konsentu nebo ty o hnutí MeToo, měl bych strach, aby neměla v životě problémy," dodává.
Má pocit, že se v Evropě po dlouhých letech mírového soužití dostávají do popředí různé ultrapravicové strany. "Slovensko nemusím ani zmiňovat, tam je jich spousta. Co vymýšlejí maďarští nebo polští ultrakonzervativci, je také hrůza. Do toho Emmanuel Macron jen těsně porazil Marin Le Penovou, přitom Francie je jedním z pilířů NATO," vzpomíná na tamní dubnové prezidentské volby.
"Člověk nikdy neví, i v západních demokraciích to může lidi táhnout k extremistům," dodává v době, kdy v Itálii volby vyhrála krajně pravicová strana Bratři Itálie. Filip se obává, že by tento vývoj mohl vyústit v rozpad Evropské unie nebo Severoatlantické aliance. "Nebo minimálně v jejich okleštění a odchod mnohých významných členů. A evropské státy se mezi sebou do doby, než vznikla tato dvě uskupení, mydlily neustále. Navíc si myslím, že kdyby se rozpadla unie, Rusko by velmi rádo přišlo osvobozovat východní křídlo Evropy," přemýšlí.
Počítá navíc s tím, že klimatická krize povede k dalším konfliktům. "Jsou to pro mě spojené nádoby. Kdysi jsem měl kvůli klimatu obavy, ale teď už jsem fatalista. Stále dělám, co jako jedinec můžu, používám hlavně MHD i na delší trasy, snažím se nelétat, třídím odpad, dělám různé drobnosti. Ale nezabývám se tím, co nemůžu změnit," vysvětluje.
O svou vlastní budoucnost se neobává, ale na možnost stát se rodičem má jasný názor. "Jsem rozhodnutý, že děti mít nebudu. Já už na tomto světe jsem, a když přijde něco zlého, budu se s tím muset nějak vypořádat. To ale neznamená, že do toho musím zatahovat dalšího nevinného člověka," je přesvědčený.
Biologické hodiny, které přestaly tikat
Novinářka se specializací na environmentální témata Marie Schindler loni na Masarykově univerzitě obhájila diplomovou práci, v níž zkoumala motivace dobrovolně bezdětných žen z důvodu klimatické krize. Respondentky ve věku 28 až 38 let rozdělila do dvou skupin - ženy, které se rozhodovaly spíše racionálně a spíše emocionálně.
"U racionálních hrála roli vědecká data, snaha snížit jejich osobní uhlíkovou stopu, a morální aspekt. Emočně založené ženy mluvily o environmentálním žalu. Tvrdily, že samy jsou tak deprimované, že si nedokážou představit, že by se o dítě postaraly tak, aby to na něj nemělo negativní vliv. Trápila je navíc představa, že by se jejich dítěti žilo špatně, že by se například stalo klimatickým migrantem," vysvětluje Schindler.
Podobně jako Kristýna a Filip však ani ženy zastoupené v tomto výzkumu po dětech nijak zvlášť netoužily. "Zmiňovaly spíš, že se cítí privilegované, protože nemají mateřský pud. Že čekaly, zda jim začnou "tikat biologické hodiny", což se nestalo. Na druhou stranu to není tak, že by neměly žádný vztah k dětem. Spousta z nich si půjčovala děti od příbuzných, kamarádů nebo byly vedoucími ve skautu. Některé uvažovaly o adopci dítěte," popisuje Schindler výsledky výzkumu.
Dvě nebo tři respondentky zmínily, že si dokážou představit vychovávat dítě, pokud by se situace dramaticky změnila, například se vypnuly všechny uhelné elektrárny. Řada z nich už podle autorky práce není schopna rozpoznat, zda jim mateřský pud přirozeně chybí, nebo toho o klimatické krizi ví tolik, že jim to nedovolí po dítěti toužit.
Zúčastněné ženy zároveň nežijí v sebeklamu o tom, že by svým rozhodnutím zachránily planetu. Chtějí spíš žit v souladu se svými hodnotami. "Měly také potřebu věnovat péči, kterou nevěnují potomkům, někomu jinému. Některé pečovaly o jiné lidi v sociálních zařízeních, braly si několik zvířat z útulků nebo finančně podporovaly dobročinné projekty. Vnímaly, že se na ně společnost dívá jako na sobecké, a snažily se to svým způsobem života změnit," interpretuje Schindler.
Železná opona rodičovství
Podle prognózy Českého statistického úřadu z roku 2019 by měl poměr bezdětných u současných třicátnic dosáhnout na 16 až 18 procent. Postoje k rodičovství ale v Česku zůstávají spíše konzervativní. Za svobodnou volbu označili svou bezdětnost jen tři z deseti dotazovaných mezi 24 a 44 lety, vyplynulo z loňské analýzy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Žádné děti si nepřeje jen každý desátý bezdětný Čech či Češka v témže věkovém rozmezí.
Ve statistikách o rodičovství je stále zřetelná hranice železné opony. Nejvyšší počet bezdětných je v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Velké Británii. Oproti tomu v Bulharsku, na Slovensku, v Česku nebo v Maďarsku je rodinný život normou. Podle socioložky Hany Haškové, která se fenoménem bezdětnosti zabývá, však byla atypická spíše situace za normalizace, kdy bylo procento bezdětných extrémně nízké - okolo pěti až sedmi procent. Pro server iRozhlas vysvětlila, že v generaci narozené na přelomu 19. a 20. století byla bezdětnost dosahující ke dvaceti procentům běžná.
Psycholožka Kristina Sarisová vysvětluje, že zatímco odkládání rodičovství do pozdějšího věku se již společnost naučila poměrně dobře tolerovat, dobrovolná bezdětnost je stále vnímaná jako projev sobeckosti. "Přestože se současná společnost vůči určitým tématům stává otevřenější a tolerantnější, některá jsou stále pod silným vlivem tradice a rozhodnutí nemít děti vyvolává poměrně silné emoce. Panuje představa, že se tito lidé o nikoho nestarají, věnují se pouze sobě, za nikoho nemají zodpovědnost, staví sebe na první místo a žijí si život po svém," vyjmenovává, co společnost dráždí.
Upozorňuje, že rozhodnutí nemít potomka nepřichází ze dne na den. "Je to déletrvající proces, kdy člověk v realitě zakouší, jaké to může být mít děti. Může si postupně uvědomovat, že to skutečně není pro něj, že by na to neměl trpělivost, že nemá touhu a potřebu starat se o svého potomka. Jednoduše to tak necítí. Rozhodnutí to nemusí být jednoduché, přece jen v určitém věku již nelze vzít zpět, pokud odhlédneme od možnosti adopce," popisuje.
Psycholožka potvrzuje, že nestabilní doba může snížit ochotu mladých lidí zakládat rodinu, ale domnívá se, že to nebývá jediný důvod. Obvykle se jedná o souběh několika faktorů, podobně jako v případě Kristýny a Filipa, z nichž ani jeden po dětech nikdy netoužil. K podobným závěrům došla ve svém výzkumu i Marie Schindler, jejímž respondentkám nezačaly "tikat biologické hodiny". Sarisová dodává, že se v terapeutické praxi setkává spíše s tím, že její klienti mají kvůli klimatické krizi a válce strach o své už narozené děti.
Mladická rozvážnost
Kristýna i Filip jsou přesvědčení, že jejich rozhodnutí je definitivní, ačkoliv je blízcí někdy přesvědčují o opaku. "Rodina můj postoj zná a úplně ho nesdílí, moc se o tom nebavíme. Považují to za mladickou nerozvážnost. Myslí si, že jelikož mi bude teprve 30, chci si ještě užívat a musím k tomu dospět," říká Filip. Sarisová k jeho zkušenosti dodává, že typické je také přesvědčení blízkých, že dotyčný zatím jen nenašel toho pravého partnera nebo partnerku.
Oba mladí lidé také připouštějí, že kdyby si své rozhodnutí rozmysleli, zvážili by adopci nebo pěstounskou péči. "Rozhodně ale starší dítě než úplně malé. Popravdě by si to přál spíš partner než já. Oba však máme sklony spíše k péči o zvířata než o děti. Jsem aktivistka za práva zvířat a realizuju se tímto směrem," vysvětluje Kristýna.
Dodává, že i kdyby změnila na rodinný život názor, její sterilizace není stoprocentně nevratná. "Mám jen přerušené vejcovody, takže pokud bych toužila po biologických dětech, stále mám možnost podstoupit umělé oplodnění," říká. "I kdybych toho jednou litovala, je pořád lepší litovat, že nemám děti, než že je mám, protože to je opravdu nevratné," věří.
