"Jako malý jsem toužil po zlaté rybce, která lidem plní tři přání, ale místo toho mi rodiče darovali nudný kancelářský kufřík," vypráví 24letý kouzelník Michal Nesveda na svém představení Továrna na zázraky. Vzápětí však zvědavé diváky v pražském Divadle pod Palmovkou, kde se svou nejnovější show vystupuje, překvapuje tím, že úzký černý kufřík otevírá a vyndává z něj kulaté akvárium s vytouženou rybičkou, které se do zavazadla zjevně nemohlo vejít.
"Tuhle rybičku jsem pojmenoval Jáchymek a chtěl jsem, aby dovedla proskakovat hořící obručí," vypráví mladík a nechává si od asistentů přesně takovou obruč podat. Vzápětí mu však z druhé ruky vyklouzává akvárium a tříští se na zemi na kousky. Publikum má v ten moment dojem, že se Michalovi předváděné číslo nepovedlo a i kouzelník se tváří rozrušeně, zatímco křísí svého Jáchymka a volá do zákulisí po náhradní kádi s vodou.
Rybku nejprve jako zázrakem dostává do lahve s úzkým hrdlem. Posléze ji z ní vylévá do nového akvária, čeří rukou hladinu a najednou se mu z dlaně vyklubává celé hejno ryb, takže má Jáchymek kamarády. Obecenstvo nadšeně tleská. To ještě netuší, že se Michal za pár minut sám ponoří do vody, když se bude snažit uniknout z tisícilitrové nádrže. Tenhle nebezpečný kousek se poprvé povedl slavnému Harrymu Houdinimu a Michal je prvním Čechem, který se ho pokusil zopakovat.
Ještě než se zanoří pod hladinu, nechává si od asistentů nasadit pouta, z nichž se dá vysvobodit, jen když člověk dvanáctkrát pootočí klíčkem v závitech. Pak už ho ale jeho tým v poloze vzhůru nohama snáší do akvária a na jeho dno vysypává asi dvě stovky různých klíčů, mezi nimiž Michal musí se zadrženým dechem najít ty správné. Před ponorem kouzelník zhluboka dýchá jako o život, protože tuší, co ho čeká.
Při hledání vhodných klíčů se nad scénou objevuje časomíra, která spolu s napínavou hudbou jak z mysteriózního filmu ještě podtrhává nervózní náladu v sále. Michal se z pout dostává ani ne po dvou minutách, které ovšem z pohledu diváka plynou zatraceně pomalu. Když se celý prokřehlý z nádrže konečně vysvobozuje, tak si ještě víc než aplaus užívá pohlazení ručníku a převlečení do suchých kalhot.
Kvůli kouzlu si odpíral kávu i cukry
Než se do tohohle riskantního kouzla pustil, prošel si pečlivou přípravou. Oslovil profesionálního potápěče Martina Zajace, který se věnuje právě disciplínám, při nichž musí člověk na jeden nádech vydržet co nejdéle pod vodou. "Při tréninku jsem se soustředil hlavně na svou mentální kondici. Fyzicky by totiž takhle dlouho bez nádechu vydržel skoro každý, ale důležité je, aby se člověk dokázal zklidnit a nemyslet na nic jiného než na hledání správných klíčů. Právě to je na tom nejtěžší," zdůrazňuje Michal tři dny po premiéře.
Přestože na generálních zkouškách se do stavu vnitřního klidu dostat dovedl, při představení se mu v hlavě přece jenom objevil strach. Nebál se však ani tak toho, že by z nádrže nevylezl živý, jako spíš toho, jestli každý krůček kouzla vypadá tak, jak má. Taky se musel naučit správně dýchat, což vyžadovalo, aby měl všechny svaly co nejvíc v klidu, a on tak kvůli nim pod vodou zbytečně neztrácel kyslík.
"Závodní potápěči si před každým ponorem dělají dlouhou přípravu na suchu, aby jejich tělo vědělo, co přijde. Já mám během představení ale jen 30 sekund na několik hlubokých nádechů a pak jdu hned do vody. Možná právě v tom spočívá to kouzlo," uvažuje Michal a upíjí z hrnku kávy, kterou si měsíce před premiérou kvůli kondici odpíral. "Obvykle piju jenom zelený čaj nebo vodu a vyřadil jsem cukry i lepek, protože organismus zatěžují. Až teď jsem si dal od přísného jídelníčku trochu oraz," informuje.
Při představení také předčítá úryvky z knihy Mozek: Továrna na zázraky, kterou napsal pro svou vnučku na začátku 20. století jeden český kouzelník a Michal ji jako malý objevil doma v knihovně. "V rodině nemám nikoho, kdo by se kouzly zabýval, takže mi ani nikdo neuměl odpovědět, jak se u nás ta knížka vzala. Možná to bylo taky kouzlo," přemítá mladík. K dráze kouzelníka ho ale už v útlém věku přivedl také legendární David Copperfield, který se v době jeho dětství pravidelně objevoval v televizi.
Michal dlouho chtěl být herec, ale když už jako dítě absolvoval několik castingů, zjistil, že ho nebaví to nekonečné čekání, než přijde na řadu a porota si ho předvolá. "Navíc mi přišlo, že v herecké branži dost záleží na štěstí a jako kouzelník mám naopak všechno pod svou kontrolou. Koneckonců i kouzelník musí být dobrý herec, jenom si role vymýšlí sám," myslí si.
Tajemství svých kouzel zásadně neprozrazuje
Nabízí se ovšem otázka, kde může malý fanoušek Copperfielda začít, pokud chce taky kouzlit. "Když přijdete do jakékoli knihovny, tak vám garantuju, že tam najdete aspoň několik kouzelnických knih. Přesně tím jsem začal. Knih o kouzlech se totiž překvapivě vydává ještě víc než třeba kuchařek. Pak jsem si ta kouzla testoval na sourozencích, rodičích i spolužácích, kteří mi dali jasnou zpětnou vazbu, jestli to bylo dobré, nebo ne," vypráví Michal.
Tenkrát měl radost, že kouzla někoho vůbec zajímají, takže divákům i prozrazoval, jak ten či onen trik provedl. To už dnes ze zásady odmítá a výjimku udělá jen ve chvíli, kdy za ním přijde malý zapálený kouzelník, jakým kdysi sám býval, něco mu předvede a on se za odměnu podělí o nějaký recept z vlastní kouzelnické kuchyně. Když však ve věku kolem osmi, devíti let objevil Magický klub Praha, sdružující domácí kouzelníky, a začal chodit na jejich setkání, žádný zkušenější kolega mu tajemství svých triků vyzradit nechtěl.
"Klub měl tehdy asi 40 členů a každé pondělí se nás obvykle sešlo tak 20. Každý si na setkání připravil nějaké kouzlo, které potom ukázal ostatním, a ti mu k němu sdělovali své poznatky, jak to kouzlo do příště zlepšit. Tímhle způsobem se postupně zdokonalujete, a jakmile ostatní uznají, že už jste dostatečně dobří, složíte kouzelnický slib, ve kterém se mimo jiné zavazujete, že podstatu svých kouzel nebudete veřejně prozrazovat," přibližuje Michal.
První veřejné vystoupení si pak vyzkoušel v deseti letech na městských slavnostech v Klecanech, odkud pochází. "Chtěl jsem obecenstvu předvést kouzlo se třemi provázky, které jsou nejdřív různě dlouhé, posléze se všechny zdají stejně dlouhé a nakonec se zase liší. Nedávno jsem se ale díval na záznam vystoupení, kde nejdřív říkám, že mám tři provázky, pak chvíli šátrám po kapsách a nakonec vyndám jenom dva," směje se Michal svým začátkům.
Brzy se ale vypracoval, slavil úspěchy v kouzelnických soutěžích a v 16 letech už si kouzlením vydělal první peníze. Tehdy studoval střední školu zaměřenou na produkci a díky svému koníčku pomalu přerůstajícímu v seriózní profesi se stal třídním bavičem. "Kluci si většinou lámali hlavu, jak jsem co udělal, a holky se naopak nechávaly jen okouzlit," usmívá se. Když se svým uměním začal obrážet firemní večírky, ze kterých pochází výrazná část jeho příjmů i dnes, tři spolužačky mu dokonce dělaly sličné asistentky, bez nichž si spousta lidí nedokáže kouzelníka vůbec představit.
Se spoře oděnými asistentkami nepracuje
Se spoře oděnými dívkami, které mají odvést divákovu pozornost, už dnes nevystupuje a ani infantilně nešišlá na menší diváky. Když totiž před několika lety neudělal maturitu z angličtiny a jel si ji zlepšit do Spojených států, potvrdil si, že vystoupení zahraničních mentalistů a iluzionistů nepřipomínají kabaretní zábavu určenou hlavně pro děti a že na ně chodí spousta dospělých fanoušků. Hned po příletu do Los Angeles, kde si zaplatil měsíční kurz filmové produkce, si uvědomil, že tam sídlí i vyhlášený klub Magic Castle.
V této kouzelnické Mekce se každý večer koná nějaké představení a je tam i největší knihovna s kouzelnickou literaturou. "Navštívil jsem spoustu show a do nedalekého Las Vegas jsem si zajel i na Copperfielda. Potkala mě tam jedna vtipná příhoda. Do kasina samozřejmě můžete až od 21 a mně tehdy bylo jen 19. Divadlo ale sídlilo právě v kasinu, a když jsem si po představení chtěl vybrat peníze, abych si koupil nějaký suvenýr, bankomat mi kartu kvůli neodpovídajícímu věku zablokoval, takže jsem na další čtyři dny ve Vegas skončil úplně bez koruny," vzpomíná Michal.
S několika kouzelníky, které znal do té doby jen z internetu, se v USA sám setkal a rozhovory s nimi ho ještě víc nasměrovaly k podobě, jakou mají jeho představení dnes. Baví ho mentalistická kouzla, při nichž si mají lidé vybraní z obecenstva například vylosovat nějaké číslo a kouzelník se snaží odhalit, o jaké číslo jde. "Při nich se jednak snažím pracovat s psychologií a číst divákovi emoce z tváře, ale současně mám svoje pojistky, kterými ho dostávám tam, kam potřebuju," poodhaluje Michal trochu záhadně.
Může to nějak rozvést? "Divákovi sice kladu otázky, abych od něj dostal nějaké indicie, ale v momentě, kdy se ho ptám, tak mu zároveň něco podsouvám. V ideálním případě mi tak říká přesně to, co chci slyšet," doplňuje. V Továrně na zázraky ovšem k mentalistickým trikům přidává i jevištní iluze, při kterých pracuje s optikou a musí dlouho vymýšlet metodu, jak je vůbec zrealizovat. Příkladem takového optického klamu je třeba speciální stroj, který má člověka vrátit zpátky do dětství a který si Michal sám vyráběl.
Během zmíněného čísla si na pódium nechává přinést stůl se záhadnou truhlicí, která svou výškou i šířkou odpovídá rakvi, takže se v ní člověk rozhodně nemůže skrčit. Kouzelník do ní uléhá tak, že mu z ní skrz vyřezané otvory trčí jen hlava, ruce a nohy a vzápětí jeho asistenti čarovnou skříň stlačí. Truhla se smrskne do rozměrů, kdy se do ní vejde jen malé dítě a Michal je v ten moment až na hlavu a končetiny drobounký jako batole.
Rybičkám při kouzlení neubližuje
Při otázce na kouzlo, kterého si ve své dosavadní profesní dráze nejvíc cení, však jasně vítězí už zmíněný trik se zlatou rybičkou. "Obzvlášť hrdý jsem na to, že při představeních už několik let pracuju s tou stejnou rybičkou. Kouzelníci se totiž často ke zvířatům nechovají tak, jak by si ochránci představovali. Když sledujete třeba kouzla s holuby, tak ti musí být logicky někde schovaní a nebývá jim tam příjemně. To se mi nelíbilo a mám radost, že můžu říct, že během mé show nebylo ublíženo ani jedné rybičce," vyzdvihuje Michal.
Svět kouzel podle něj skýtá tak nepřeberné množství možností, že v něm člověk pořád může objevovat něco nového, a právě proto v něm zůstal. "Rodiče pochopitelně přemýšleli pragmatičtěji a dodnes občas namítají, že jsem si mohl vybrat normálnější povolání. Zároveň ale, už když jsem byl teenager, viděli, že si jako kouzelník dokážu vydělávat a nemusím za nimi chodit, aby mi na můj sen do začátku věnovali nějakou investici," říká Michal.
Přiznává, že zažívá měsíce, kdy o vystupování nemá nouzi, ale i měsíce, kdy je to horší. "Podobně bych na tom ovšem byl, i kdybych zůstal u myšlenky stát se hercem," podotýká. S Továrnou na zázraky vystoupí v Divadle pod Palmovkou ještě 2. února a 8. března a brzy se chystá oznámit další termíny. Má už nějaký další kouzelnický sen? "Už pět let nad jedním přemýšlím, ale nechci o něm moc prozrazovat, protože to má být megalomanská úchylárna na Letné," uzavírá.
