Jasmína Houdek: Feministka je pro Čechy horší než vegan a abstinent. Já jsem obojí

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
23. 10. 2019 6:02
Čtyři roky vyučuje kurzy sebeobrany a před časem za své aktivity získala feministickou Cenu Františky Plamínkové. Ještě před pár lety se přitom Jasmína Houdek potýkala s traumatem ze znásilnění, které se jí stalo ve 14 letech. Dnes učí ostatní, aby byli dostatečně silní na to, aby se jim podobný zážitek nikdy nestal. O hnutí #MeToo i vlastní terapii se rozpovídala v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Trvalo celých patnáct let, než jsem se tomu postavila čelem a vyhledala jsem pomoc," říká Jasmína Houdek, instruktorka sebeobrany.
"Trvalo celých patnáct let, než jsem se tomu postavila čelem a vyhledala jsem pomoc," říká Jasmína Houdek, instruktorka sebeobrany. | Foto: Luboš Mudroch

Od vypuknutí kauzy #MeToo uplynuly dva roky. Socioložka Iva Šmídová z Masarykovy univerzity v Brně před rokem uvedla, že sexuální obtěžování je v Česku zlehčováno. Souhlasíte s tím?

Ano. Když se vám něco takového stane a svěříte se s tím, můžete se setkat s nedůvěrou nebo zlehčováním. Dozvíte se, že o nic nejde a máte být ráda, že se někomu líbíte. Vy pak začnete pochybovat o tom, jestli křivdu cítíte správně.

Nicméně, #MeToo určitě něco změnilo. Lidi, kteří obtěžování nebo sexuální násilí zažili, přestali o svých prožitcích mlčet. I starší ženy mluví o tom, že je někdo sexuálně obtěžoval v 11 letech. Jely třeba autobusem, sahal na ně muž a měl přitom penis venku. Jejich okolí si tak uvědomilo, že se to neděje někde v Hollywoodu, ale přímo jejich blízkým.

Myslíte si, že lidé dříve potlačovali vzpomínky na svá traumata ze strachu, že by jim nikdo nevěřil, nebo proto, že to nikdo z jejich blízkých nechtěl řešit?

Hraje v tom roli více věcí. Je nesporné, že my ženy jsme vychovávány jinak než muži. Odmalička nám říkají, že máme uklízet, máme se učit vařit, že jsme pečovatelky a že jsou holky pořádnější a hodnější. Když se kluci vykoupou oblečení v rybníce nebo se zamažou na hřišti, přejde se to s tím, že je to prostě kluk. Kdyby to udělala holka, dostane vynadáno mnohem víc, protože "je přece holka". Odmalička slýcháváme, abychom byly hodné holčičky, nedělaly scény, neseděly s nohama od sebe, nesmály se nahlas… Pořád nás někdo peskuje za to, jak se chováme.

Když to za život slyšíme tolikrát, vezmeme to za své. A když pak v životě nastane situace, u které je namístě se nahlas ozvat, neuděláme to. Stydíme se, přitom by se měl stydět pachatel. Nebo se bojíme ozvat. Nechci dělat z žen bojovnice a amazonky, ale je důležité, aby se za sebe postavily a nebály se udělat scénu, když je to nutné. Čím menší je město nebo vesnice, ve které napadení žijí, tím je vymezení se vůči obtěžování horší. Častokrát si třeba říkají, co si o nich řeknou sousedi, chtějí totiž vypadat dobře navenek.

Když nás někdo sexuálně obtěžuje, první, co cítíme, je stud a strach. Strach nám naznačuje, že se něco děje. Ale stud nám brání něco udělat. Přitom by bylo namístě třeba obtěžovateli na ulici říct nahlas: "Co si to dovoluješ?!" (Zvolá nahlas v kavárně.) Podívejte se, kolik se otočilo lidí, to stejné by se stalo i na ulici. Pozornost by se strhla na daného člověka, který by vás nejspíš nechal na pokoji. Když to ale neuděláte, bude pokračovat dál.

Na konci září jste získala Cenu Františky Plamínkové v kategorii osobnost. Oceněn byl však také spolek Konsent bojující proti sexuálnímu obtěžování. Je to podle vás důkaz, že hnutí #MeToo pohnulo českou společností?

Nepochybně. Jsem optimistka a myslím si, že vše je na dobré cestě. Šíří se osvěta a lidi se nebojí ozvat. #MeToo se dotklo i lidí, kteří se nezajímají o téma rovnosti, feminismu nebo bezpečnosti. Došlo jim, že je to důležité téma, které pomáhá. Mám roční dceru a nechci, aby zažila sexuální obtěžování. Právě kvůli svojí dceři mám chuť makat ještě víc.

Poslední čtyři roky učíte kurzy sebeobrany, pozorujete od roku 2017 nárůst zájmu?

Neřekla bych, ale změnil se obsah našich kurzů. Mnohem víc sdílíme osobní příběhy. Začalo to tím, že jsem na kurzech sdílela to, že jsem ve čtrnácti letech zažila znásilnění. I kvůli tomu se nám lidi svěřují, častokrát jsme první, komu o svém zážitku řeknou. Neposkytujeme žádnou terapeutickou péči, jsme instruktoři sebeobrany, takže lidem většinou předáme kontakt na místa, kde jim mohou pomoci. Říkáme ženám, že jejich problém je důležitý a mají jej vyřešit.

Na našem kurzu byla třeba žena, která zažila pokus o znásilnění. Ptala jsem se jí, jestli ji to trápí, a ona mi řekla, že na to myslí každý den. Stalo se jí to před dvěma lety a pořád je jí strašně. I přesto nechtěla zabírat na terapii místo někomu, kdo ji třeba potřebuje mnohem víc. Spousta lidí a zejména žen má pocit, že jejich problém není tak důležitý jako problémy ostatních. Ale je to důležité. Taková zkušenost otřese celým vaším životem, a když se jí nepostavíte čelem, traumatu se nezbavíte. Neodejde jen tak, musíte jej vyřešit, teprve potom si oddechnete.

Co pomohlo vám?

Byla jsem na pěti sezeních terapie, kde jsem řešila, co udělám, když toho člověka potkám, a jestli jsem odpustila lidem, kteří se na tom podíleli. Neměla jsem sílu odpovědět si na tyhle otázky sama.

"Když nás někdo sexuálně obtěžuje, první, co cítíme, je stud a strach. Strach nám naznačuje, že se něco děje. Ale stud nám brání něco udělat."
"Když nás někdo sexuálně obtěžuje, první, co cítíme, je stud a strach. Strach nám naznačuje, že se něco děje. Ale stud nám brání něco udělat." | Foto: Helena Szmigielová

Bylo pro vás těžké říct blízkým o svém prožitku?

Trvalo celých patnáct let, než jsem se tomu postavila čelem a vyhledala jsem pomoc. Když se mi to stalo, byla jsem skoro dítě. Ale věděla jsem, že to bylo znásilnění. Věděla jsem to každý den. Dělala jsem bojové sporty - thajský box a box, abych se uměla ubránit. Ale i když jsem se naučila dát pořádnou ránu, pořád se mi dělo sexuální obtěžování. Trauma jsem zkoušela vyřešit různými cestami, včetně alkoholu a drog. Nic z toho ale nepomohlo. Teprve když mi odbornice řekla, že šlo o znásilnění a vina je na tom muži, ulevilo se mi. A můj příběh teď pomáhá dalším lidem, protože vidí, že se s tím dá něco dělat. Dokážete to překonat a být zase sama sebou.

Znala jste toho člověka?

Ano, byl to známý. Byla jsem "problémové dítě", moje pověst mi bránila se s tím někomu svěřit. Říkala jsem si, že mi nikdo neuvěří. Myslela jsem si, že uvěří jemu. Ve svých očích jsem tehdy nebyla "ta správná oběť", bála jsem se, že se to otočí proti mně. Chtěla jsem na to prostě zapomenout.

Než jsem se svým přiznáním veřejně vystoupila, napsala jsem dopis svojí mámě, kde jsem jí popsala, co se stalo. Uvedla jsem, že se nemusí bát, že už to mám vyřešené. Nechtěla jsem, aby si zpětně něco vyčítala. Máma mě tenkrát podržela, řekla, že při mně stojí a že ji to strašně mrzí.

Když jste svoje trauma začala řešit, hnutí #MeToo ještě neexistovalo. Co vás tedy přimělo, abyste se s ním vyrovnala?

Chtěla jsem si udělat v životě pořádek. Učila jsem sebeobranu a říkala jsem si, že když ženám radím, aby byly silnější, bylo by fér, abych já sama byla silná. Cítila jsem se sice dobře, ale někde v sobě jsem to trauma pořád měla. Svěřila jsem se svému partnerovi, dnes manželovi, který mi velmi pomohl. A využila jsem taky služeb proFemu.

proFem

Organizace pomáhající obětem domácí a sexuálního násilí. Poskytují poradenství, zaměřují se na prevenci a osvětu, stejně jako vydávání informačních publikací. V rámci Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě Vlády pro rovné příležitosti žen a mužů přispívají k řešení komplexních strukturálních problémů spojených s odstraňováním domácího a sexuálního násilí. Více informací najdete na www.profem.cz

Trvalo mi půl roku dostat se zpět do normálního života, protože všechny pocity jsem prožívala znovu. Bylo to hrozné, zhroutil se mi svět. Ale potom jsem si oddychla a díky své zkušenosti teď můžu pomoci dalším lidem. Po kurzu, který učíme s manželem, za námi chodí lidi s dalšími otázkami, pochvalou anebo se svěřují se svými osobními příběhy. A když je pak potkáme náhodou někde ve městě, častokrát nám děkují s tím, že jim sebeobrana pomohla i v osobním životě.

Každý den totiž v kurzech učím i to, aby si lidi udělali pořádek ve svém životě a dokázali se za sebe postavit. Učím je, aby si dokázali vymezit hranice. Jejich životy se pak zlepší, dokážou si třeba říct o lepší plat, odejdou z nefunkčního vztahu nebo se vymezí proti rodině, která je utlačuje.

Přiznal se vám někdy na kurzu nějaký obtěžovatel?

Na jednom workshopu se nám to stalo. Jeden z účastníků přiznal, že dříve obtěžoval ženy a uvědomil si to až při našich modelových situacích. Přiznal se před všemi, což pro něj muselo být těžké a určitě to chtělo obrovskou odvahu. Za svoje chování se nahlas omluvil a myslím, že už to nikdy neudělá.

Víte, málokdo si uvědomí, že obtěžování je i to, že na vás neznámý opilý člověk huláká na zastávce, že máte pěkná prsa. Složitější situace je pak obtěžování kolegy v práci. A nejtěžší je pak obtěžování někým z blízké rodiny, třeba na nějaké rodinné oslavě. Lidem, kteří si to hned neuvědomí, říkáme, aby si zkusili představit, že někdo bude obtěžovat jejich ženu, syna nebo dceru. Teprve potom jim dojde, že tomu musí zabránit.

Hnutí #MeToo v některých zemích napomohlo změně zákonodárství. V Česku však k ničemu takovému nedošlo. Znamená to tedy, že místní zákony dokážou sexuální obtěžování a násilí trestat dostatečně?

V Česku to máme právně nastavené docela dobře. Sexuálního obtěžování se dopouští člověk, který vás nějakým způsobem omezuje, obnažuje se před vámi nebo se vás dotýká na veřejnosti. Horší však je, že lidi případy nenahlašují, to je problém. A když už to ohlásíte, nemusíte se setkat s pochopením. Naopak se můžete setkat s neprofesionálním a necitlivým chováním ze strany policie.

Jak jsem již zmínila, před časem jste získala za své aktivity ocenění feministická osobnost roku. Co to pro vás znamená?

Říct o sobě v Česku, že jste feministka nebo feminista, je horší, než když přiznáte, že jste vegan a abstinent. Já jsem obojí, a když to někde řeknu, všichni mají spoustu dotazů, dělají fórky a snaží se mi třeba z legrace nabízet pivo či maso. Jenže když ve společnosti řeknete, že jste feministka, rozhostí se ticho anebo nepříjemná atmosféra. Lidi si myslí, že na ně začnu útočit, a hájí se.

Teď jsem oficiálně feministka a myslím, že jsem se ve světě sebeobrany totálně zdiskreditovala. Obor sebeobrana je totiž silně machistický. Vyučují ji většinou muži. Žena je zde brána jako slabý jedinec, který moc šancí nemá. My to ale vyvracíme, protože učíme sebeobranu jinak. Vysvětlujeme, že slabší je vždy ten, kdo se brání, a to bez ohledu na pohlaví. Máme stejný počet instruktorek a instruktorů a naše instruktorky jasně ukazují, že ubránit se může každá žena, protože na fyzické síle opravdu nezáleží.

Ocenění pro mě znamená, že to, co dělám, je správně a dělám to dobře. Znamená to pro mě, že si mojí práce někdo všiml a spousta lidí s ní souhlasí a fandí mi. Nesmírně si toho vážím a budu v tom dál pokračovat.

Jasmína Houdek (33 let)

Instruktorka sebeobrany. Moderní sebeobraně se věnuje od roku 2014, společně se svým manželem vede kurzy pro veřejnosti i firmy.

Video: Podívejte se na Apel Jasmíny Houdek v DVTV

Je třeba umět si vymezit vlastní hranice. Jasně říct, co chceme, nebo nechceme. Od dětství jsme vedeny k tomu, abychom byly hodné holčičky | Video: DVTV
 

Právě se děje

Aktualizováno před 15 minutami

Po střelbě na večírku v Kalifornii zemřeli čtyři lidé. Dalších šest je zraněných

Při nedělní střelbě v kalifornském městě Fresno bylo zasaženo deset lidí, čtyři z nich zemřeli. Informovala o tom v pondělí agentura AP s odvoláním na policii. Oběťmi byli muži ve věku 25 až 35 let. Střelba se podle policistů odehrála na dvoře domu, kde zhruba 35 lidí sledovalo fotbalové utkání.

"Šlo o setkání rodiny a přátel," uvedl policejní úředník Bill Dooley. "Všichni večer sledovali fotbal, když k domu dorazili neznámí podezřelí, pronikli na dvůr a zahájili palbu," dodal. Policie zatím nikoho nezadržela, není jasný motiv útočníků ani to, zda se s nimi oběti znaly.

Zdroj: Zahraničí
před 1 hodinou

Stržená trolej zastavila tramvaje mezi I. P. Pavlova a Nuslemi

Mezi náměstím I. P. Pavlova a náměstím Bratří Synků v Praze nejezdí tramvaje. Důvodem je podle informací na webu dopravního podniku stržená trolej. Tramvajové linky číslo 6 a 11 jezdí odklonem. Mezi stanicemi I. P. Pavlova a náměstí Bratří Synků je zavedena náhradní autobusová doprava. Dopravní podnik předpokládá obnovení provozu přibližně v 10:30.

Trolej poškodilo kolem 8:00 nákladní auto v železničním podjezdu v Bělehradské ulici. Provoz tramvají je kvůli tomu přerušen v obou směrech.

Linky číslo 6 a 11 jsou odkloněny přes zastávky Náměstí Míru a Vršovické náměstí. Ve vyloučeném úseku jezdí náhradní autobusová linka X11.

Další zprávy