Nakolik je váš román Dvojité salto na talíři autobiografický?
Román je smyšlený, proto i v úvodu poznamenávám, že jakákoliv podobnost postav i prostředí je zcela náhodná. Přestože je ale příběh vymyšlený, promítly se do něj pocity člověka, který má zkušenosti s anorexií, pocity, myšlenky i zkušenosti z psychoterapeutického sezení. Ten román tedy rozhodně není o mně ani o nikom konkrétním, ani o konkrétním místě, ale něco ze mě se do něj určitým způsobem promítlo.
Skutečně často předchází mentální anorexii pozitivní zážitek, jak líčíte ve svém románu - schopnost vypracovat si tělo do ideální postavy a následný obdiv okolí? Chce žena být ještě dokonalejší, až ztratí soudnost?
Myslím si, že u každého člověka je to jinak. Toto je asi spíše otázka pro odborníka. Já mohu odpovídat pouze ze svého laického pohledu a ze své zkušenosti. Ale znám i muže s poruchou příjmu potravy, kteří do nemoci spadli bez nějaké snahy mít krásné tělo. Ten problém je daleko hlubší než jen touha po dokonalém těle, která se pak zvrhne do sebedestrukce. Je potřeba hledat příčiny. Ta není jediná, bývá jich mnoho a často nás zavedou až do útlého dětství.
V románu popisujete výčitky ženy, že vše nechala dojít tak daleko. Proč se dívky trpící mentální anorexií jdou léčit až jako úplné trosky, a to ještě na nátlak okolí?
Anorexie je zákeřná v tom, že přichází nenápadně, ale o to bolestněji a nebezpečněji útočí. Když trochu zhubnete, je vám dobře, líbíte se sami sobě i svému okolí. Anorexie si vás v tu chvíli obrazně řečeno hýčká. Vám se to zalíbí a postupně hubnete dál. V tu chvíli vám utáhne smyčku kolem krku a zatáhne pořádně. Najednou se to rozjede a vy do toho spadnete, ani nevíte jak. V tu chvíli nad vámi má nadvládu, srazí vás na kolena, ale vy už nemáte sílu se zvednout.
Co cítí ženy trpící mentální anorexií při pohledu do zrcadla na své vyzáblé tělo?
To je zase asi člověk od člověka. Často to bývá tak, že do určité chvíle si nemoc nechtějí přiznat. Okolí vám říká, že už to není hezké, že jste nemocní, ale vy to nechcete slyšet, vám se to nezdá. Já jsem ve chvíli, kdy jsem byla na těch kolenou a cítila jsem, že opravdu umírám, jasně viděla, jak hrozně vypadám. Moji známí mě nepoznávali a já jsem se děsila pohledu do zrcadla. Ale to už jsem měla tu smyčku kolem krku natolik utaženou, že i přes pohled na tu hrůzu nejste schopni vzdorovat a přibrat. Respektive je to nesmírně obtížné.
Mentální anorexie kromě vzhledu výrazně zhoršuje i náladu, jak líčíte ve Dvojitém saltu na talíři. Počáteční spokojenost vystřídají deprese a zoufalství. Ani to není pro ženu varováním a impulzem něco začít dělat?
Jde to ruku v ruce. Ne nadarmo se říká, že tuk obaluje nervy. Navíc máte hlad, i to zvyšuje nervozitu a má vliv na špatnou náladu. Varování to být může, ale tyto pocity se právě dostaví ve chvíli, kdy má anorexie nad vámi nadvládu. Impulzem k tomu, navštívit terapeuta a pracovat na sobě, jistě být mohou. Ale ne každý nemocný je ochotný terapii nebo léčbu podstoupit.
Jaké má žena pocity, když na klinice začne nabírat? Radostné, že si právě zachraňuje život, nebo naopak skličující, protože kila jdou nahoru?
Já osobně jsem na klinice léčbu nepodstoupila. Ale myslím si, že je velmi dobré svěřit se do péče odborníkům, právě proto, že přibírání je pro lidi s anorexií obtížné. To je totiž to, čeho se nejvíc bojí. A když je na vše člověk sám, je to daleko těžší, než když máte kolem sebe odborníky, kteří vám rozumí a podpoří vás.
Jak to probíhalo u vás?
Já jsem si musela na každé kilo, co kilo, na každé deko zvykat. Učit se žít se zvyšující se váhou i s novými potravinami.
Ve vašem románu vystupuje i muž trpící mentální anorexií. Jak časté to je a co je vlastně hlavní důvod u mužů?
Netroufám si odhadovat počet ani přesné příčiny. Ale u mužů, s kterými jsem se poznala, mám dojem, že jim v první řadě nešlo o vysněnou postavu. Mohou se do problému dostat tvrdým sportovním tréninkem, ale i problémy v dětství. U mě mělo velký význam slabé sebevědomí.
Když se vrátí z léčení alkoholik nebo drogově závislý, má problém dostat se do styku s alkoholem nebo drogou a odolat. Jak je to u lidí s mentální anorexií?
Jestli se mohou zcela uzdravit a už nikdy neřeší jídlo? Víte, já si myslím, že čím dříve se nemoc podchytí, tím je větší šance se vyléčit. Když v nějakém stereotypu žijete dlouhá léta, je to pak velmi těžké. Já věřím, že když se najdou a vyřeší všechny příčiny, které do nemoci člověka dohnaly, pak to možné je.
Není vlastně lepší, nebo životu méně nebezpečná, bulimie než anorexie? Žena má chuť k jídlu a jí, takže si nevypěstuje takový blok…
Zdání klame, bulimie je velmi nebezpečná. Na nemocných nebývá tak rozpoznatelná, takže lidé mohou dlouhá léta trpět těžkými potížemi. A časté zvracení může velmi poškodit vnitřní orgány.
Jak jste dokázala zvítězit nad mentální anorexií?
Já jsem vyhrála bitvu, ale jestli jsem zvítězila v celém "derby", to si netroufám říct. Tu bitvu, kdy jsem utíkala hrobníkovi z lopaty, mi pomohla vyhrát obrovská vůle žít. Strašně jsem chtěla skončit s tím šíleným přežíváním. Postupovala jsem pomalinku, opatrně, často jsem zakopla, upadla, udělala krok dopředu a anorexie zase utáhla oprátku a hodila mě dva kroky zpátky. Proto si myslím, že daleko lepší je se svěřit odborníkům, kteří vám poskytnou potřebnou oporu a nedovolí vám spadnout. Dnes společně s psychoterapeutkou odhalujeme příčiny a s nadsázkou říkám, že odplevelujeme rozoranou půdu.
Ještě pořád?
Ano, ještě tam nějaký ten plevel zbývá. Až jej vyházím všechen, pak si troufnu říct, že jsem zvítězila.
Na svém blogu Healthy and Free píšete , že ženám, které se léčily s mentální anorexií, může ublížit nejen poznámka "už jsi se pěkně zakulatila", ale i dobře míněná pochvala "sluší ti to". Proč?
Zase asi záleží, zda už je člověk zdravý. Pokud se dívka při extrémní podvýživě snaží s nemocí něco dělat a přibírat, reakce okolí na sebe nenechají dlouho čekat. Ve chvíli, kdy byla vychrtlá, jí každý říkal, jak hrozně vypadá. Když ji někdo pochválí, má dojem, že už tedy hrozně přibrala, protože už jí nikdo neříká, že vypadá šíleně. Takhle si to dívka přenese do hlavy. "Vypadáš dobře" pro ni znamená "strašně jsi přibrala".
Co byste poradila matkám, jejichž pubertální dcery tloustnou a ony by rády, aby zhubly, ale zároveň se bojí, aby nesklouzly do anorexie?
A proč by měly hubnout? V pubertě je normální přibírat. Dívky se proměňují v ženy, a pokud žijí normálním životem, vše se upraví samo.
A co byste vzkázala dívkám, které mají mindrák kvůli své postavě a promýšlí, co dál?
Zní to jako klišé, ale mějte se rády takové, jaké jste. Hrdě zvedněte hlavu a na hloupé poznámky na vaši postavu najděte vtipnou odpověď, kterou dotyčného odzbrojíte. Hm, sama bych se to měla naučit (smích). Ale učím se to. Když jsem přibírala a někteří muži měli nepříjemné komentáře na mou váhu, zeptala jsem se jich, proč mají tyto poznámky, proč mi chtějí ublížit. Obvykle nenašli odpověď.
