Neratov v Orlických horách - Vysídlená pohraniční ves Neratov ještě před několika lety prakticky neexistovala, stály tu jen ruiny kdysi velkolepého kostela Nanebevzetí Panny Marie, nad ním pár rekreačních chalup.
Dnes už je zde 50 stálých obyvatel, sdružení Neratov, poskytující práci a bydlení mentálně postiženým lidem, a pěstounské rodiny. A kostel už má opět střechu a dále se pracuje na jeho obnově. Také zde funguje obchod, hospoda, rekreační chata či vlek.
V polovině srpna se tu navíc konají poutní slavnosti, na něž přijíždí až dva tisíce poutníků. Letos přibyla další akce, tentokrát na samém začátku srpna: Menteatrál, festival divadelních souborů mentálně postižených.
Zdejší mentálně postižení klienti nejsou v oblasti herectví žádnými nováčky. Studenti a absolventi DAMU z občanského sdružení Jiné jeviště za nimi jezdí již čtyři roky. Vedou je ve čtrnáctidenních divadelních workshopech, které vrcholí premiérou během poutních slavností. Nyní se každoroční akce rozrostla a přijely i další soubory s mentálně postiženými herci, ať již z Prahy či Banské Bystrice.
Hraní divadla má pro mentálně postižené obrovský význam. Nejde jen o vítané vytržení z každodennosti, ale i o překonání sebe sama, prozrazuje iniciátor akce a absolvent herectví na pražské DAMU Jan Čtvrtník.
Aktuálně.cz: Jak specifická je divadelní spolupráce s mentálně postiženými?
Jan Čtvrtník: Je to velmi různé. Záleží na druhu a stupni postižení. Někdy zvládají poměrně složité věci. Někteří je nezvládají, ale zase mají obrovský potenciál ve své fantazii a tvořivosti.
A.cz: Takže univerzální recept, jak vést divadelní zkoušky s mentálně postiženými herci, asi neexistuje?
Ne. Chce to naprosto individuální přístup. Ale tak to máte v každé divadelní tvorbě. Musíte pracovat s tím, co je, a být vnímavý.
A.cz: Slyšela jsem tu, že se mnohdy stává, že některý z herců takzvaně nemá svůj den. Liší se tedy práce s těmito herci i den ode dne podle toho, v jaké je kondici?
Ano, je to tak. Ti lidé jsou hodně citliví na spoustu věcí. Hodně na ně působí třeba i počasí. Před bouřkou, kdy i my se cítíme špatně, ale chceme to nějak překonat, tak oni to nechají proudit. Někdy mají dny, kdy to jde, jindy mají zase špatné dny a nejsou v kondici.
A.cz: Jak to zvládáte?
Je to hodně o zkušenosti. Stane se nám někdy, že během zkoušky přijde na někoho záchvat, takže je dobré znát i diagnózy těch lidí, s nimiž spolupracuje, aby člověk věděl, co má čekat. Je nutné být vnímavý, pak jde mnoho věcí předvídat dopředu.
A.cz: Jak probíhala zkouška Frankensteina vašeho souboru Jiné jeviště na první ročník Menteatrálu?
Téma si vybrali naši kamarádi-klienti. Bavili jsme se o něm a hledali základní situace a jejich vyjádření. Chtěli jsme letos hodně pracovat s pohybem a s prostorovým zvukem tady v kostele. Hra nakonec dostala název Summerstein.
A.cz: Jak vaši herci prožívají premiéru? Jsou napjatí, nervózní…?
Moc se na to těší a užívají si všechno, co k tomu patří. Ten den jsou strašně nervózní, většinou přijdou dost vyfiknutý. Od rána se na to soustředí. Jak sem jezdíme ty čtyři roky, tak už máme skoro stálý divadelní soubor. Co víme od lidí ze sdružení a chráněného bydlení, tak je to divadlo i jedna z motivací klientů, proč být zrovna tady.
A.cz: Má zkoušení a hraní divadla pro mentálně postižené herce i nějaké terapeutické účinky?
Já myslím, že určitě. Jsou tu třeba lidi, kteří moc nekomunikují, jsou hodně uzavření. Díky hraní se na jevišti hodně otevírají a pak jim to alespoň trochu zůstává i v normálním životě. No a jednou jsme třeba hráli ve tmě a byla tady holka, která se strašně bojí tmy, tak to tím hraním překonala.
A.cz: Jak probíhá na jevišti při zkouškách či představení spolupráce profesionálních herců a mentálně postižených herců?
Pomáhají si, vlastně i navzájem. Díky tomu, že tam jsou profesionální herci, tak se dá mnohem lépe udržet atmosféra a soustředění. Naši herci s postižením jsou velmi vnímaví a empatičtí, tak dokážou nějakou náladu pěkně přejmout.
A.cz: Může tato spolupráce fungovat i opačně? Že postižení herci nějak obohatí ty profesionální?
Myslím, že rozhodně. Dokonce na to ti lidé, co sem jezdí od začátku, psali různé práce na škole. Člověk se najednou nemůže soustředit jenom sám na sebe na jevišti a musí vnímat i ty ostatní, v našem případě herce s postižením. Je také důležité, že musí přebírat zodpovědnost za ty situace, nemůže se nechat, musí to vést. Podobně by měl herec pracovat i normálně na jevišti, ale tady je to nutnost.
A.cz: Kolem premiéry bývá vždy napjatá atmosféra, obavy, jestli všechno vyjde tak, jak má. Ale ve vašem případě to je tak trochu loterie a riziko nějakého vykolejení či nakolejení na jinou kolej je asi velké…
Ano, to je pravda. Někteří klienti jsou nevyzpytatelní. Zažil jsem také premiéru, kdy jeden z nich v půlce představení prohlásil: "Stop, stop, stop. Teď budu zpívat." A pak pět minut zpíval, načež jsme opět pokračovali.
