Nad údolím se dodnes tyčí obrovská bílá zeď z betonu - přehrada Vajont. Když ji stavěli, byla nejvyšší svého druhu na světě. Měla zkrotit horský potok a proměnit jej v dílo, které by zásobovalo sever Itálie elektřinou pro poválečný hospodářský boom. Jenže inženýři tehdy ignorovali varování místních: půda byla nestabilní, hory se hýbaly a zem se chvěla častěji než dřív.
Společnost SADE, která měla výstavbu na starost, si nechala vystavit trojici nezávislých posudků. Ty měly pomoci k vysvětlení stále častějších svahových deformací. Všechny tři studie potvrdily, že úbočí hory je nestabilní a hrozí sesuv, pokud se přehrada napustí. Zjištění však firma úřadům nikdy nesdělila. Stavbu mohutného vodního díla dokončila na podzim 1959.
V noci 9. října 1963 se obavy naplnily. Ze svahu hory Monte Toc se utrhl kus země velký jako celé město - masa kamene a hlíny se rychlostí přes sto kilometrů v hodině zřítila do nově vytvořené přehrady. Z vody se okamžitě vzedmula vlna vysoká přes 200 metrů, která přelétla hráz a během několika vteřin smetla město Longarone a okolní vesnice v údolí pod přehradou. Řítila se tak rychle, že jí předcházela tlaková vlna silnější než po výbuchu atomové bomby v Hirošimě.
Přehrada samotná zůstala stát - ale 80 procent obyvatel Longarone přišlo o život. Oficiální bilance mluví téměř o dvou tisících mrtvých, skutečný počet se nikdy nepodařilo zjistit.
Dívka, která přežila
Micaele Collettiové bylo tehdy dvanáct let. Přežila. Při katastrofě přišla o oba rodiče, sestru i babičku - identifikovat se podařilo jen tělo jejího otce.
"Táta se ten večer vrátil z práce, ale hned odešel znovu, což nikdy nedělal. O pět minut později jsem uslyšela ohlušující ránu. Myslela jsem, že to je bouřka. Babička přišla do pokoje a řekla, že jde zavřít okenice, protože se blíží déšť. A pak se všechna světla zhasla," popisovala Collettiová před časem pro BBC.
"Slyšela jsem zvuk, který se nedá popsat. Jako když se zřítí kovové rolety, ale tisíckrát silnější. Postel se pode mnou propadla, jako by se otevřela zem, a něco mě strhlo pryč. Nemohla jsem dělat nic."
Tělo malé Micaely bylo vymrštěno víc než 350 metrů daleko a pohřbeno pod bahnem. Když ji hasiči po několika hodinách našli, jeden z nich prý prohlásil: "Našli jsme další starou paní." Dívka byla celá černá od bláta a vypadala, jako by zestárla o desítky let. "Nesl mě na ramenou a klopýtal přes bílé, průsvitné kameny. Prosila jsem ho, aby mě položil, ale odmítal. Nad námi svítil obrovský měsíc, tak jasný, že jsem měla pocit, že se ho můžu dotknout."
Z kdysi živých vesnic a měst zůstaly jen trosky a bahno. Přežilo sotva pár desítek lidí, ostatní pohltila masa vody a kamení. Odhady hovoří o více než dvou tisících obětech, jejichž přesný počet se už nikdy nezjistí - mnohé z nich nebylo možné ani identifikovat.
Hřbitov ve Fortogně, kde jsou oběti tragédie pohřbené, dnes působí chladně a neutěšeně. Před lety ho místní úřady "zmodernizovaly" - odstranily osobní pomníky a vzpomínky, které sem rodiny zemřelých nosily celé dekády. Nahradily je stejné kamenné desky se jménem každé oběti. Jenže dnes už náhrobky neodpovídají tělům pod nimi.
Přestože bylo zřejmé, že katastrofu způsobila lidská chyba, tehdejší úřady trvaly na tom, že šlo o přírodní katastrofu. Režim se snažil chránit pověst vlivného státního podniku, který přehradu postavil. Několik lidí stanulo před soudem, ale nakonec padlo jen pár trestů. Hlavní inženýr projektu Mario Pancini spáchal sebevraždu. Betonová hráz, která měla být symbolem pokroku, dodnes stojí - jako memento lidské pýchy a pádu, který jej vždy nezvratně následuje.
