Na webu Databázeknih.cz vás jeden čtenář přirovnal k Radce Třeštíkové pro dvacátníky. Lichotí vám to, nebo vás to uráží?
To je velmi ošemetná otázka, obě totiž vydáváme knížky ve stejném vydavatelství (smích). Radku Třeštíkovou respektuji, podařilo se jí prodat obrovské množství knížek, sama jsem od ní četla tři. Například To prší moře se mi velmi líbilo, ačkoliv je to hodně depresivní a tíživé čtení od začátku do konce. Radka píše čtivě, takže mi to přirovnání vlastně lichotí. Jediné, co bych jí vytkla, je fakt, že její postavy mi neutkví v paměti po dočtení knížky, nevzpomenu si na jejich jména nebo charakterové rysy, trochu se mi slévají dohromady.
Považujete se za spisovatelku?
Těžko říct. Když se řekne spisovatel, tak si představím Victora Huga a rozhodně ne sebe. Technicky vzato jsem spisovatelka, ale spíš se považuji za autorku.
Přesto už vedete i kurzy tvůrčího psaní. Co v nich lidem radíte?
K lektorování tvůrčího psaní jsem se dostala vlastně náhodou přes Ladu Brůnovou, která mi ilustrovala knížku. Zaujalo mě na tom, že šlo o kurz pro seniory. Uvědomila jsem si, že starší lidé mají za sebou daleko více tvůrčího psaní než spousta z nás už jen proto, že třeba celý život psali dopisy. To my už neděláme! A na to jsem se snažila s nimi navázat.
Podle mě nezáleží na tom, kolik toho člověk ví, ale jestli to umí předat ostatním. Není totiž problém sehnat si učebnici o tvůrčím psaní a sázet to lidem bod po bodu. Důležité je zvolit formu, která je pro ně zajímavá a díky které si to zapamatují. To samé teď platí v gymu, kde trénuji. Nezáleží tolik na tom, kolik sám zvednete na bench, ale jestli to umíte správně naučit někoho dalšího.
A kolik zvednete na bench?
Maxima nevím. Měřila jsem se naposledy před půl rokem a myslím, že to bylo asi padesát kilo.
Co všechno se musí v životě stát, aby se člověk vykašlal na novinařinu a šel dělat fitness trenérku a psát knížky?
Začnu trošku zeširoka. Nedávno jsem šla přes Václavák a dole na Můstku hrál na kytaru mladý kluk, co vypadal jako Ed Sheeran, a moc hezky zpíval. Chvilku jsem ho poslouchala, a protože měl na papíru napsané své jméno, podívala jsem se pak na jeho Instagram. V popisku u jména měl, že takhle hraje, protože měl rakovinu a žije teď a tady. A přestože to je klišé, ukrývá se v tom obrovská pravda. Člověk nemusí projít smrtelnou chorobou, aby si uvědomil, že nemá ztrácet čas.
A co se přihodilo vám?
Jednou ráno jsem si uvědomila, že můj život je sice společensky přijatelný, ale že mi takhle žít nevyhovuje. Deset let jsem pracovala v redakcích a kancelářích. Vždycky jsem byla problémový člověk, který chodí do práce pozdě a odchází z ní brzo a nedodržuje termíny. Snažila jsem se pořád přizpůsobit se, ale vlastně mi to vůbec nevyhovovalo. Jednou jsem si proto řekla: Co kdybych začala dělat něco, co mi vyhovuje? A do toho se zrovna objevilo cvičení, které mi v ten moment dávalo smysl. Už se mi nechtělo ztrácet energii pro mě tehdy nesmyslným psaním pro klienty a pak hledat po večerech zbytky sil pro práci na své knížce.
Takže jsem sebrala odvahu a řekla kamarádovi, který vede gym, že bych chtěla u něj trénovat. A od té doby se začalo všechno měnit. Přišla nabídka na scénář i smlouva na druhou knížku. Zjistila jsem, že mi vyhovuje čistit si hlavu u cvičení a pak si sednout k počítači a psát.
Filmový Losos v kaluži
Film podle knížky Losos v kaluži budou produkovat Milk & Honey Pictures, hlavní roli ztvární Jenovéfa Boková. "V knížce jsou dvě ich formy, což se do filmu nedá převést. Nejtěžší tedy bylo najít klíč, jakým způsobem překlopit monolog do obrazů tak, aby vyprávění neztratilo poetiku a zároveň to bavilo diváky," říká Lukášková, která k snímku momentálně píše scénář. Natáčet se začne v druhé polovině příštího roku.
Tématem vašeho knižního debutu Losos v kaluži je smrt. Popisujete ji jako něco, čím život nekončí a co může být pro blízké zemřelého inspirující a třeba je motivovat i ke změně. To je v kontextu současného tabuizování umírání poměrně odvážná myšlenka.
Téma smrti a posmrtného života jsem v sobě nosila dlouho, už v dětství jsem v duchu komunikovala se svojí mrtvou prababičkou. Psát takhle o smrti mi přijde dobrý způsob pro lidi, kterým někdo odešel - představovat si, že to prostě není konec. Spousta čtenářů mi pak psala, že ztratili blízkého člověka a knížka jim pomohla v překonání bolesti a dala jim naději. Sama určité posmrtné formě věřím, byť ne v takové míře, v jaké jsem ji v knížce popsala.
Nebe tedy existuje?
Jo, to je jasné. Snad nezním až příliš ezotericky, ale myslím si, že na světě se děje až moc náhod a nevysvětlitelných věcí. Bála jsem se jediného, aby to nevyznělo směšně. O smrti mluvíme málo, jako bychom s ní ani nepočítali. Staří lidé umírají ve schovaných místech, kam nikdo nechodí. To je přece strašné, takhle by to nemělo být. Když dříve starý člověk umíral, sešla se kolem smrtelné postele celá rodina a odcházení byl svým způsobem obřad. Účastnily se ho i děti, které díky tomu pak věděly, jak život funguje.
Na Facebooku jste napsala, že jedna z hrdinek vaší druhé knihy Panda v nesnázích, která vyjde koncem října, trpí, podobně jako vy, úzkostmi. Rozhodla jste se je popsat tak, aby lidi pochopili, o co se jedná, a ti, kteří jimi trpí, cítili úlevu. Co si pod tím má čtenář představit?
Nechtěla jsem psát pokračování Lososa a zařadit se do škatulky spisovatelů, kteří píšou to samé pořád dokola. Vybrala jsem si proto dvě poměrně těžká témata, a to úzkosti, kterými sama trpím, a pak období padesátých let minulého století. V nich se po svém vyrovnávám s minulostí své rodiny i s bývalým režimem. Obě linie jsou poměrně náročné, tak doufám, že to čtenářům nebude připadat příliš těžké na čtení, přestože jsem se snažila proložit to odlehčenějšími momenty.
A co vám nejvíc pomáhá proti úzkostem?
Antidepresiva (smích). A gym, samozřejmě. Když má člověk úzkosti, tak mu pořád v hlavě jedou dokola myšlenky a nesmysly a přemýšlí nad nimi víc, než by měl. A při cvičení vypne hlavu.
Píše se vám dobře na antidepresivech? Podobné léky spíše utlumují, než aby probouzely kreativitu.
Při klinické depresi se užívají silnější léky, které vás asi otupí, ale já takové neberu. Úzkost nebo deprese není nálada, je důsledek špatného chemického procesu v mozku. Prášky mu dodávají serotonin, který mu z nějakého důvodu chybí, a díky tomu můžete hodit některé věci za hlavu a zbytečně se v nich nenimrat a nevystresovat se do panického záchvatu. Antidepresiva z vás udělají normálně fungujícího člověka, který nestráví 80 procent času klepáním se strachy, že za chvíli umře.
Jak dlouho trvalo, než jste si tohle připustila, šla za lékařem a řekla mu, že máte problém, který sama nezvládnete?
Podobné stavy jsem měla odjakživa, akorát jsem to neměla pojmenované. Prostě se to uzavřelo tím, že jsem hypochondr a přecitlivělá a dál se to neřešilo. Časem to ale nabralo velké obrátky, tak jsem začala chodit na terapii. Cítila jsem se ale čím dál tím hůř a v jeden moment jsem se podivně zhroutila. Ten den si pamatuji přesně: volala jsem tátovi a řekla jsem mu, že už prostě dál nemůžu. Objednala jsem se ke svému praktickému doktorovi, mimochodem úžasnému chlapovi, když jsem mu to všechno řekla, tak okamžitě věděl, o co jde, a napsal mi prášky. Pak jsem seděla v kavárně s platem léků před sebou a dvacet minut jsem na ně zírala a říkala si: Tak co, tak to zkusím, co se asi tak stane. A díky tomu jsem se dostala do klidu, začala jsem zase chodit na sezení a dobrala jsem se k příčinám toho všeho a snažím se je postupně odstraňovat.
Je psaní knížek součástí terapie?
Naprosto. V životě vám ublíží spousta lidí, a když jim to neřeknete do očí, tak se z toho prostě vypíšete. A dáte je do knížky jako nejhorší postavy (smích). To pomáhá hodně.
Určitou formou odreagování je i vaše guilty pleasure - sledování vztahu Kateřiny Kristelové a Tomáše Řepky, kterým se bavíte na sociálních sítích. V posledních týdnech je to trošku smutná podívaná, nemyslíte?
Naše společná historie s Kateřinou sahá do dob, kdy jsem tři měsíce pracovala v redakci Extra.cz pod Pavlem Novotným. A tehdy mi Pavel řekl, abych napsala článek o tom, že si z Kristelové dělají na Facebooku Fajn rádia srandu. Takže jsem napsala vyloženě informační článek. Kristelová se ale okamžitě ozvala a chtěla mě hned žalovat. Pak dala moji fotku k sobě na Facebook a napsala o mně dlouhý status o tom, že jsem nechutná zrzavá tlustá kráva, která jí ničí život.
Loni jsem se dozvěděla o kauze s inzeráty, protože se znám s Vlaďkou Erbovou. Tak jsem se o Kristelovou s Řepkou párkrát otřela a dělala si z nich srandu, ale oni to tedy nevzali vůbec dobře. Dávali na Instagram moje fotky a nadávali mi do tlustých sviní. Hrozné věci. Na druhou stranu díky tomu mě začalo sledovat dalších asi tisíc lidí, kteří si díky Kristelové mohli koupit moji knížku, takže jsem jí vlastně trochu vděčná. Nikdo tenkrát nechápal, proč se do ní opírám, a ptali se mě, jestli to mám zapotřebí. A teď, když jsou odsouzení, se mi už lidi nediví. Přestali mě ale bavit, je mi z nich spíš blbě. Je to dno.
Máte za ně náhradu?
To není vůbec těžké. Sázka na jistotu je Instagram třicetileté paničky, co si často kupuje kabelky Gucci. Tam nikdy nebude nic státotvornýho. A to mě baví (smích).
