Doktor Walter Freeman cestoval Amerikou se svým „ledovým hrotem“ a během minut navždy měnil lidské životy. Bývala to slavná medicínská metoda oceněná Nobelovou cenou, dnes je považovaná za symbol barbarského přístupu. Lobotomie se využívala k léčbě depresí, úzkostných stavů i jako forma trestu. Honba za zázrakem se změnila v nešťastnou kapitolu moderního lékařství.
Pád z vrcholu na dno
Článek z The Charleston Gazette z roku 1953 ještě oslavuje Freemana jako hrdinu. Nekritické mediální výstupy mu pomáhaly legitimizovat jeho kontroverzní metodu v očích veřejnosti. S nástupem chemických léčiv ale nastala v psychiatrické léčbě revoluce.
Do USA se jako první psychofarmakum dostal v roce 1954 lék Thorazin. Na rozdíl od zákroků byl levný. Jako první ho pacientům nasadily nemocnice v New Yorku; během roku zaznamenaly pokles počtu pacientů.
Freeman zpočátku Thorazin svým pacientům také předepisoval, postupně si ale uvědomoval, že lék může nahradit jeho životní dílo. Lobotomie rychle ztrácela své postavení v léčbě. Freeman však pokračoval v provádění operací až do roku 1967, dlouho poté, co většina lékařské komunity od této metody dávno upustila. Jeho kariéra skončila tragicky. Byla mu odebrána licence a zemřel v roce 1972 jako zahořklý muž, který až do konce života obhajoval svou metodu.