Diskutabilní data o úmrtnosti

Úmrtnost při lobotomii uváděly různé zdroje jinak. Zatímco sám Freeman uváděl přímou úmrtnost kolem dvou procent, nemocnice hlásily výrazně vyšší čísla.

Konkrétní případy smrti během operací byly děsivé. Helen Mortensen zemřela v roce 1967 během své třetí lobotomie na krvácení do mozku. Freeman ji operoval už dvakrát, přesto se rozhodl pro další zásah. Dvanáctiletý Howard Dully byl lobotomizován v roce 1960 na naléhání své nevlastní matky, které se nelíbilo jeho chování. Freeman operoval Dullyho jen kvůli neposlušnosti. 

Dlouhodobé následky u přeživších zahrnovaly apatii, ztrátu kreativity a "zombie-like" chování. Jejich sociální dovednosti se zhoršily a mnozí zůstali emocionálně otupělí po zbytek života. Freeman vedlejší účinky bagatelizoval nebo je dokonce prezentoval jako pozitivní, protože klidní pacienti byli snáze ovladatelní.