Štědrovečerní pohádka je v Česku poměrně velká věc. Hned po jejím odvysílání se na internetu objeví reakce diváků i kritiků. Jste nervózní?
V případě každého filmu do toho skáču po hlavě, takže když mi před dvěma lety zavolala kreativní producentka České televize Kateřina Ondřejková, jestli mám zájem, řekl jsem, že ano. Už tehdy jsem ale věděl, že je to velká zodpovědnost. Přiznám se, že vystresovaný začínám být až teď.
Cítíte větší zodpovědnost než u předchozích filmů Přišla v noci a Chata na prodej?
Rozhodně. U každého filmu přemýšlím nad cílovou skupinou diváků. V případě pohádky jsou to úplně všichni. V průběhu tvorby jsem si tak neustále odpovídal na otázky, jak jednotlivá scéna bude komunikovat s nejmladším a zároveň nejstarším divákem. Zároveň jsem ale chtěl trochu institut pohádky provětrat.
Jakým způsobem?
Když jsem četl scénář, cítil jsem, že je to spíše než pohádka dobrodružný fantazijní film. Atmosféru, která na mě ze scénáře vystupovala, jsem se tak snažil ztvárnit všemi prostředky filmové řeči. Například jsme se rozhodli vzít kameru častokrát do ruky a za princeznami chodit. V případě zvuku k nám zase více promlouvá prostředí, a co se týká architektury, tak jsme se snažili bezejmennou středověkou pohádku posunout blíže do současné doby.
Vrátil jsem se do dětství
Zaujal vás scénář i výběrem hlavních hrdinek? Princezny bývají stereotypně ty, které potřebují zachránit. Tentokrát ale království zachraňují ony.
Ta myšlenka mě bavila, ale přiznám se, že nejsem režisér politických filmů ani statementů. Pokud by tohle bylo hlavní poselství, tak bych film asi netočil. Zaujalo mě, že je to velmi dobře a relativně klasicky poskládaný příběh, který má začátek, střed a konec. Najdete v něm dobrodružství, kouzla, cestu, fantazijní svět a jeho záchranu. Cítil jsem, že tohle je dobrodružství, které chci vyprávět. Zároveň se mi líbilo, že je ve scénáři několik odkazů na už existující pohádky. Takže jsem se těšil, jak tyto části ztvárním.
Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
Třetí princ. Viděl jsem ho a studoval mnohokrát. Baví mě, jak Antonín Moskalyk vede kameru mezi skálami ručně na široký objektiv. Mám rád pohádky s atmosférou, do níž se vrátíte, když si ji pustíte znovu. Za nejlepší z československých filmů považuji třeba S čerty nejsou žerty. Peklo je v něm strašidelné, Karel Heřmánek je v něm coby Lucifer hrozivý.
Je i vaše pohádka strašidelná?
Ano, když jsem film viděl na plátně, tak jsem si dokonce říkal, jestli jsem to trochu nepřepísknul. Ale zároveň i o tom pohádky jsou. Když máme překonat zlo, nejde to jen s usměvavou tváří.
Jaké pohádky se vám líbily v poslední době?
Hodinářův učeň, Čertí brko nebo remake Sedmero krkavců.
Bylo pro vás natáčení pohádky určitým způsobem návrat do dětství?
Bylo, ale uvědomil jsem si to až po čase. Nachytal jsem se, že jsem jako dítě, které může najednou používat ty největší hračky a dělat věci, které v realistickém žánru nejsou možné. Například když jsem režíroval scénu s ďábelským smíchem a říkal jsem: "Ještě víc".
V ten moment mi došlo: "Aha, tak dnes je ten den, kdy režíruju ďábelský smích." Také mě bavilo, že pohádková stylizace dovoluje širší spektrum humoru, který uvidíte už jen v tom, jak se princezny špičkují. No a vtipné také je, že jsme pohádku natáčeli na hradě Bouzov, kterého jsem se jako dítě bál.
Hlavní myšlenkou Tří princezen je spolupráce. Když si navzájem pomáháme, máme větší šanci úspěšně řešit nejrůznější problémy. Je to pro vás důležité poselství?
Přijde mi naprosto zásadní, protože nespolupracovat znamená žít sám. Uvědomit si, že to není jen o nás, ale jak na sebe navzájem působíme a fungujeme dohromady. Proto v pohádce svět nezachrání princezna, ale spolupráce princezen. V pohádkách často vidíme individualismus, kdy vše dokáže jeden hrdina, spasitel, ale tak to ve skutečnosti není.
