"Vždy jsem chtěl mít hospodářství jako v dětských knihách. Zeleninka, zvířata, spokojený farmář a rodinka," směje se Marek Slováček, který si svoji vizi realizuje už pátým rokem a přiznává, že mít vlastní hospodářství není tak jednoduché, jak si představoval. "Učím se za běhu a vlastními chybami, ale dává mi to smysl. I když prší nebo je zima, jsem venku v záhonu, klečím na kolenou a sklízím mrkev, tak cítím, že žiju," říká farmář, který obstarává hektar pozemku deset minut autem od Olomouce a další hektary půdy v okolí.
Marek původně studoval divadelní režii na JAMU a už během studií cítil, že by raději pracoval venku. "K pěstování mě to táhlo vždycky, ale ze společnosti jsem vnímal, že je to podřadné povolání, tak jsem tuhle touhu odsunul někam do pozadí," říká. "S bývalou přítelkyní jsme ale přesto jeli pracovat na konvenční farmy do Německa a Švýcarska. Tam jsem poprvé uviděl mobilní kurník a chtěl jsem ho taky," vzpomíná Marek na své začátky.
Farmaření je pro mě životní styl
Na okraji Olomouce si tak pronajali pozemek na pěstování zeleniny a pár slepic v mobilním kurníku. Marek ale toužil po větším hospodářství a díky jednomu odběrateli vajec se dostali k pozemku a fortovému opevnění z půlky 19. století, které si Marek pronajímá. "Inspirují mě principy biodynamického zemědělství. Od začátku jsem věděl, že chci ekologické, permakulturní hospodářství. To znamená, že se jedná o co nejvíce do sebe uzavřený koloběh, v němž jsou důležitá hospodářská zvířata," vysvětluje Marek a ochotně se dělí o chyby, jichž se v začátcích dopustil.
"Například jsem neposlouchal rady kamarádů, kteří mi říkali, že bych nejdřív ze všeho měl na hektarovém políčku pěstovat jen jetelotrávu, abych půdu vyživil a zbavil ji vytrvalého plevele. Chtěl jsem hned pěstovat zeleninu, což se pak odrazilo do velmi malé úrody," popisuje farmář, zatímco u svých nohou hladí border kolii jménem Falco.
"Práce na farmě velmi dobře konfrontuje vaše ego. Zjistíte, že musíte být trpěliví, víte toho velmi málo, neustále se učíte a navíc přírodě neporučíte," říká farmář, který zeleninu prodává přímo ze dvora. Kromě toho jezdí na farmářské trhy v Olomouci a pravidelně připravuje bedýnky přibližně 150 předplatitelům, kteří si je vyzvedávají přímo u něj.
"Některé naše plodiny lidé neznají, třeba zvláštní druh čekanky. Když se zákazníci na trzích ptají, co to je, vysvětluju jim, jak s ní v kuchyni naložit. První část je totiž umět hospodařit a druhá umět výsledky své práce prodat," říká Marek, kterého baví šum trhu stejně jako obhospodařování půdy. "Začnu o zelenině vykládat jednomu člověku a postupně začnou poslouchat i další zákazníci. Nakonec si neznámou zeleninu odnesou všichni," směje se Marek. Své znalosti nejdříve získával z YouTube a až později během tříletého studia na zemědělské škole.
"Farmaření je pro mě životní styl. Nemám pocit, že potřebuju dovolenou nebo si odpočinout. Samozřejmě, že bych si přál dospat všechna ta rána, kdy musím brzo ráno vstávat na trhy nebo když sklízíme déle do noci, ale to k tomu patří. Když přijedu v sobotu odpoledne z trhu, tak někdy spím až do neděle," směje se.
S býkem Freddiem mám domluvu
Kromě ekologie, permakultury a biodynamiky Marek staví farmu také na sociálním aspektu. V současné době mu kromě rodiny, přátel a dobrovolníků na farmě pomáhají pravidelně také lidé s mentálním postižením. Každé pondělí na farmu pravidelně dochází Michal a Petr, ve středu pak přichází skupina dalších deseti lidí s handicapem spolu s asistenty. Marek by si přál do budoucna vybudovat stabilní komunitu lidí, kteří by se o farmu starali.
"Bohužel zatím nemohu poskytnout zaměstnání na plný úvazek, ale stále sháním další lidi," říká mladý farmář. Jak by mohlo takové společenství fungovat, vidí třeba v sousedním Německu. "Lidé v takové komunitě hospodaří, starají se o zvířata a produkty prodávají. Navíc se starají o určité množství lidí s handicapem a také o seniory, kteří jsou tak stále součástí společnosti," vysvětluje svou vizi, zatímco procházíme kolem záhonů a míjíme býka Freddieho.
Marek jej začne drbat na hlavě a říká, že ho bude zanedlouho porážet. "S Freddiem máme domluvu, že to bude doma a mou rukou. Od malička k němu přistupuju tak, aby věděl, jaký má úkol. Chodím se k němu mazlit, hladím ho, ale říkám mu, že je tady na nějakou dobu, aby nám pomáhal zlepšovat půdu, spásal trávu a pak si z něj uděláme dobré hamburgery," vysvětluje Marek svůj vztah ke zvířatům.
"Byl jsem vegan, ale časem jsem pochopil, že je jedno, jestli podříznu květák, nebo slepici. Všichni žijeme ze slunce, z vody, půdy a ze vzduchu," vysvětluje Marek, který staví na kooperativním vztahu ze zvířaty. "Prasata například učíme na rohlík. Když si do rohlíku kousne, tak mu přiložím prst k čelu, aby pro něj bylo přirozené, až mu tam jednou přiloží jateční pistoli," říká Marek. "Když jdou prasata na jatka, tak s nimi sedím, drbu je a říkám jim, co se bude dít. Pak jim připravím uličku a ony v klidu samy vlezou do přepravníku," popisuje.
Na farmu za ním kromě studentů zemědělství a waldorfské školy chodí také děti z místní komunitní školy. Ukazuje jim, odkud pochází maso, které mají doma v lednici. "Jednou jsem před nimi zabil slepici a děti se na to bez problémů dívaly. Provedl jsem pitvu, při které jsem jim vysvětlil, jak který orgán funguje. Když pak byla vykuchaná a oškubaná, jeden chlapeček říká: 'To je to, co kupujeme,' " říká Marek a přiznává, že si na kuráž k zabití první slepice musel kdysi dát několik panáků slivovice.
Když projdeme pozemek u pevnosti, nasedáme do auta a vydáme se na deset minut vzdálenou louku, kde se pasou ovce, kozy a kráva. "Bio! Co to je!" křičí a píská na druhého ovčáckého psa, který začal nahánět ovce. "Hodně zvířat je tady zachráněných z nevyhovujících podmínek. Vždy mi zavolá veterinář z krajské veterinární stanice, že našli nějaké týrané ovce nebo kozy, tak si je vezmu," vysvětluje farmář a dodává, že dotace za vypásání přírodních rezervací v poměru s náklady na zvířata mu moc nevydělávají. "Kdykoliv mě ale napadne myšlenka, že je toho už moc, uvědomím si, že jsem si to takhle vybral, tak proč bych byl sám na sebe naštvaný?" uzavírá s úsměvem.