"Vnímala jsem jako neúspěch, že se podnikání nerozjelo tak, jak jsem si plánovala. Doteď se s tím smiřuju," říká osmadvacetiletá Anna, která zadávala osmi místním ženám výrobu bytových doplňků. Produkty z rukou srílanských žen se prodávaly téměř výhradně do Česka a dominovaly jim takzvané macramé - bytové doplňky splétané do geometrických tvarů ze šňůr a provázků. Vyráběly také závěsy na květináče, vyšívané polštáře nebo květinové koše.
Bylo přitom na nich, s jakou rychlostí se do práce pustí a kolik si přivydělají. Anna tak chtěla podpořit místní ženy, které čelí nerovnosti na pracovním trhu a většina z nich je v domácnosti nebo pracuje v zemědělství. "Snažila jsem se přizpůsobit jejich životnímu stylu. Nemělo smysl je nutit do evropského modelu, kdy by neměly žádný čas na rodinu a domácnost," míní zakladatelka projektu Anna in the Jungle, o němž jsme před dvěma lety psali na Aktuálně.cz.
Po třech letech od založení Anna ale začala cítit, že ji vlastní projekt vysává. Na všechno byla sama a příliš mnoho peněz také nevydělala. "Neměla jsem pro sebe vůbec prostor, nebyl čas ani se pravidelně najíst," vzpomíná dnes v pražské kavárně. "V jeden moment jsem si uvědomila, že už takhle dál nemohu. Když jsem si řekla, že dílnu zavřu, spadl mi kámen ze srdce," vzpomíná. "Zabalit všechny výrobky, materiály, látky a šicí stroje bylo velmi těžké," říká Anna, která všechno poslala do Česka.
Místní ženy mě naučily empatii
"Mohla jsem z fleku otevřít novou dílnu v Česku, několik měsíců jsem ale nedokázala na desítky krabic ani sáhnout," svěřuje se mladá žena, která v současné době žije s novým partnerem na chatě svých rodičů kousek od Pardubic. "Pak jsem si ale řekla, že s tím musím něco udělat, tak jsem krabice pár týdnů zpátky otevřela a začala jsem výrobky opět prodávat přes e-shop. Jak postupně výrobky odchází, tak se mi zase ulevuje," popisuje Anna, které se vrací zase chuť psát vlastní blog a postupně vymýšlet, kudy se vydat dál.
Momentálně pracuje ve firmě rodičů, která se specializuje na prodej vín, a má na starosti e-shop Víno od Bodláků. "Baví mě to, ale časem bych ráda rozjela zase nějaký další vlastní rukodělný projekt," přemýšlí Anna, pro kterou byl na Srí Lance důležitý také sociální aspekt. "I když na mě místní ženy zpočátku koukaly nedůvěřivě, nakonec mě vzaly za svou. Naučily mě empatii a trpělivosti," říká. Tehdy uměla v místním jazyce jen pár frází, takže domluva s ženami, které nemluvily anglicky, nebyla jednoduchá.
Z idylky vystřízlivěla po roce
U capuccina v útulné kavárně s vánoční hudbou v pozadí Anna vypráví, že si díky pobytu na Srí Lance začala vážit věcí, které v Česku považujeme za běžné. "Teplé vody, chleba, masa, bydlení, kam nezatéká voda a je tam soukromí," vyjmenovává a naráží na důvody, proč postupně přestal fungovat vztah s jejím manželem Ishankou.
"Měli jsme krásný vztah, ale postupně začaly čím dál víc vystupovat na povrch naše odlišnosti. Já jsem například vždy toužila budovat společný útulný domov, místo, které bude jen naše. On naopak nic takového nepotřeboval a nechápal, proč mi občas vadilo, že u nás doma pořád někdo byl," vypráví.
"Také jsem si na Srí Lance připadala hodně sama. I když v blízkém městě žily dvě další cizinky, nevybudovaly jsme si tak hluboké pouto jako s přáteli, které mám v Česku, a i když tudy projíždělo hodně turistů, všichni se zdrželi jen na chvíli," popisuje.
Na Srí Lance žili v "kůlničce", jak říká Anna, postavené vedle malého bungalovu, který pronajímali turistům. "Například jsme neměli vlastní koupelnu. Když jsem se šla ven vysprchovat, musela jsem projít kolem krávy, a tekla jen studená voda. Do kůlničky nám navíc zatékalo," popisuje žena původem z Poděbrad, která potřebovala také strukturovanější styl života.
Na Srí Lanku přijela původně dobrovolničit a z představy, že je na ostrově vše skvělé, vystřízlivěla už po roce. "Například jsem zjistila, že se místním nedá důvěřovat. Něco vám slíbí, nic není problém, ale pak se tak vůbec nestane," popisuje.
"Hrozně dlouho jsem si nechtěla připustit, že to asi není pro mě. Když jsem třeba jela domů na Vánoce a pak jsem se vracela, cítila jsem, že se do toho blázince nechci vracet," směje se Anna, která ale nelituje, že na ostrově zůstala déle. "Nenaučila bych se tolik věcí a nebyla bych tam, kde dnes jsem," uzavírá.
