"Nikdy nebylo tak bezpečno jako dnes. To je prostě statistický fakt, navzdory případům, které se k nám denně dostávají," otevírá Jakub Otipka náš rozhovor v tělocvičně v pražských Nuslích, kde krav magu vyučuje. S tímto sebeobranným systémem začal Otipka před dvaceti lety poté, co se ve 14 letech sám stal obětí brutálního napadení a byl zařazený do programu ochrany svědků.
S odstupem let povýšil nejen na instruktora, ale je i ředitelem České Krav Maga Asociace, několik let měl dokonce na starosti rozvoj celého sebeobranného systému krav maga po celém světě. Stejně tak se krav magu, která je původně souborem technik vypracovaným pro izraelské bezpečnostní složky, celosvětově učí nejen profesionální jednotky, ale také civilisté.
"Různé filmy a příběhy, které se k nám dostanou, nám třeba znásilnění zobrazují jako čin ulice, něco, co se odehraje v parku nebo ve slepé uličce ze strany neznámého člověka. Jenomže statisticky přibližně 85 procent obětí dotyčného násilníka zná," upozorňuje. Podotýká, že delegováním bezpečnosti na policii či armádu se s potenciálním nebezpečím od mala nesetkáváme, jedním dechem ale dodává, že lidé ztrácejí schopnost převzít zodpovědnost a poradit si se vzniklou situací. A nemusí jít hned nutně o život ohrožující extrémy.
"Například většina šikany a zneužívání je ze strany známého kolektivu - kroužku, školy, práce, domácnosti. Většina takových predátorů je navíc schopna využít sociálního kontextu, slušně se obléknout, aby působili distingovaně. Moc dobře vám vysvětlí, že to dělají pro vaše dobro a můžete si za to sami," varuje.
Zatímco diskutujeme, na tatami vedle nás zrovna finišuje kurz krav magy pod vedením jednoho z trenérů. Každou chvíli na sebe skupinky dvojic pokřikují. "Jdi ode mě! Vypadni!" Vše je ale hrané, konflikt mezi sebou účastníci předstírají, aby simulovali reálné situace. Proč se ale spíše přetahují, než aby využívali různé techniky sebeobrany?
"Člověk nejdříve musí umět jakékoliv krizové situace zvládat emočně," vysvětluje Jakub. "Každý chce hned naučit chvaty a hmaty, ale za mě je to naopak. Můžeme lidi učit cokoliv, ale když k tomu nebudou mít emoční a racionální dostupnost, je to ztráta času. Náš mozek ve stresových situacích zamrzne, budeme před nebezpečím stát a neuděláme vůbec nic - a je to naprosto pochopitelné."
Během kurzů se proto snaží na účastníky v určité míře vyvíjet i nátlak. "Chce to ale nesmírnou citlivost, vlídnost a znalost. Je důležité, aby prostředí u nás bylo fyzicky a emočně bezpečné, často totiž pracujeme s lidmi, kteří zažili napadení, šikanu, domácí násilí, znásilnění…"
Při psychicky náročných cvičeních jsou podle Otipky dobré dvě reakce - buď se nácviku dobrovolně zúčastní, nebo z něj hned vycouvá. "Nejhorší je, když do toho jde proti své vůli, například se bojí odmítnout instruktora či má strach, že bude jediný, kdo to nebude chtít dělat. Na jedné straně tak máme překonávání diskomfortu, na druhé straně zase nastavení hranic. A je skvělé, když někdo odmítnutí použije jako sebeobranu, posiluje to totiž sebevědomí a upevňuje hranice."
Jak nevychovat oběť
Se svým týmem se Otipka věnuje i výcviku vojenských jednotek, ochranných týmů, SWAT teamů a dalších bezpečnostních jednotek po celém světě. Mimo to ale cvičí taky civilní obyvatelstvo a v projektech jako Bezpečí pro seniory a Akademie Bezpečí učí nejzranitelnější skupiny obyvatel, jak se o sebe z hlediska bezpečnosti postarat.
"Když přednáším na školách, ptám se dětí, jak řešit šikanu. Pokaždé slyším: 'Jdeme to nahlásit paní učitelce!' Děsí mě to, protože takto v dětech akorát pěstujeme mentalitu oběti. Řešil jsem s nimi, jestli není lepší to říct nejprve dotyčnému, protože si třeba může myslet, že je to ještě hra, neví, že je to šikana. V takových případech je důležité říct stop, přebrat zodpovědnost za své prožitky. Teprve když to nepůjde, je dobré vyhledat pomoc. A tohle se naučíme prakticky, nikoliv teoreticky. Proto na našich kurzech vytváříme psychicky náročnější situace v bezpečném prostoru."
Mezitím se k nám připojuje i Otipkův kolega a instruktor Ladislav Sedlák. Krav maze se věnuje už 13 let. Chvíli jen naslouchá našemu rozhovoru, ale pak sám přispívá do debaty. "Na trénincích se lidé často ptají, kdy mají dotyční, pokud od nich na ulici někdo neodbytně a vtíravě žebrá o peníze, potenciálnímu útočníkovi 'natáhnout'. Jenomže na tohle neexistuje odpověď. Klidně ať si s ním popovídají o jeho životě, nebo ať ho odmítnou, že někam pospíchají. Důležité je, aby to bylo vědomé rozhodnutí, aby vycházelo z nich. K tomu se je snažíme vést."
"A koneckonců," doplňuje ho Jakub Otipka, "na fyzické úrovni máme desítky let zkušeností, co nás bolí. Kopanec do rozkroku, bodnutí do očí, rána do krku. Je to jednoduché, není k tomu potřeba nějakých technik. Uděláme cokoliv, když se cítíme v ohrožení, a víme už desetitisíce let, jak na to. Akorát to máme od dětství uzamčeno v šuplíku 'tohle je špatně, tohle se nedělá' a ztrácíme k tomu racionální přístup v situacích, kdy má smysl ten šuplík otevřít."
Evolučně je sebeobrana mnohem starší než veškerá bojová umění. "Proto na začátku kurzu účastníkům říkám, že už všechno dávno umí, já jim jen pomůžu to v sobě najít, otevřít ve vhodný moment Pandořinu skříňku, která je evolučně v každém z nás," říká Ladislav Sedlák.
Oba trenéři radí si obecně dopředu srovnat možné scénáře, které mohou kdekoliv nastat - od parku a ulice až po pracovní nebo domácí prostředí. Jak už totiž zaznělo, uprostřed konfliktu netrénovaná osoba nic nevymyslí, a je proto důležité si předem vymezit vztah k násilí. "Cílem není vyvolat paranoiu, ale přimět člověka, aby si našel vlastní míru," instruuje Jakub Otipka.
Umění být nenápadný
Velkým tématem je i způsob, jakým si agresoři vybírají své oběti. "Nejčastěji vyhledávají dominanci, takže si logicky vyhlíží ty nejsnadnější. Často je to dáno držením těla. Nic se ale nemá přehánět, naopak pokud bychom 'dělali ramena', může to přilákat jiný typ útočníka. Za mě je optimální být nenápadný v dobrém slova smyslu," vysvětluje Jakub.
"Co dělat, když už se dostaneme do křížku?" opakuje Jakub otázku. "Být v klidu, zůstat při sobě, hlavně nenaskočit na agresivní vlnu toho druhého. Občas je to strašná vlna energie, která se na nás žene jako lavina. Obránce nebo oběť musí v sobě vyvinout energii schopnou takovému útoku čelit. Když to uvedu na příkladu: někdo za vámi přijde v hospodě, že okukujete jeho přítelkyni. Je fajn s klidem odpovědět, že vám připomíná nějakou vaši známou. Nebo když vás někdo zastaví v autě a nadává, protože jste ho předjel, je dobré se omluvit, že spěcháte za rodící manželkou nebo prostě na záchod. A znovu připomínám, jinak než přes zažitou zkušenost to nejde."
Měkké dovednosti hrají v sebeobraně stejně důležitou roli jako fyzické schopnosti. "Naučit se komunikovat, nastavovat si hranice a říkat ne můžeme za kterékoliv situace, od nevyžádaných hovorů až po obtěžování na ulici," uzavírá Jakub Otipka.
