Duc tvrdí, že si vzal z obou kultur to nejlepší: Češi jej naučili užívat si života a vietnamská tradice mu vštípila hodnoty ohledně rodiny nebo stáří. Zatímco na začátku tisíciletí podle něj nebyli lidé na různá etnika připravení, dnes je situace lepší. Oproti tomu Becky se vítaná stále necítí. Považuje se sice za Češku, ale ztotožňuje se více se svou černošskou či přímo jamajskou identitou. "Dřív jsem přitom o hodech vždy tancovala v kroji, zakládala jsem si na tom, že jsem 'Moravanda'," vzpomíná.
Během školních let si oba zažili své. "Říkali mi, že můj táta je Bob Marley a na otázku 'odkud jsi' nikdy nebyla dostačující odpověď, že z Třebíče," říká Becky. Duc zase poslouchal, že je Číňan, a když si šel stěžovat učitelce, moc nepochodil. "Odpověděla: 'Ale vždyť ty jsi Číňan.'" A ještě víc podpořila předsudky spolužáků.
Tuto epizodu Rasování si pusťte také jako podcast:
Becky se sama vydala na pedagogickou dráhu a dnes učí na základní škole v Praze. Mimo jiné se snaží své svěřence vést právě k většímu respektu. Někdy to ale pro ni není jednoduché. Zvlášť na začátku roku si musela nastavit hranice, protože děti byly rasistické i směrem k ní. "Některé jsou dost otevřené, jiné používají zraňující slova. Největší průšvih je, že to někdy podněcují sami učitelé," zmiňuje.
Duc se zase snaží přiblížit vietnamskou kulturu etnickým Čechům třeba komentovanými prohlídkami v tržnici Sapa. Občas se ho někdo zeptá, zda se ve Vietnamu jedí psi, s klidem ale odpoví, že v 80. letech tam byl hladomor a dnes už je situace jiná. Věří, že přes rostoucí oblibu vietnamské kuchyně vede cesta ke sblížení. "Díky bohu za to, že Češi i Vietnamci jsou polívkové národy. Díky tomu máme lepší vztahy než před dvaceti lety," říká s nadsázkou.
Celý rozhovor s Becky Kay Livingstonovou a Duckem Anh Le si můžete pustit ve videu v úvodu článku nebo ve všech podcastových aplikacích.
