Na americké scéně autorku více než tuctu básnických sbírek a dvou knih esejí o poezii nešlo přehlédnout, píše agentura AP. Její díla se stala součástí školních osnov a stále častěji je zkoumali literární vědci. Sama svého času přednášela na Stanfordu a Yale University, začátkem tisíciletí působila jako básnířka laureátka USA, což je titul vybíraný Kongresovou knihovnou.
Švédská akademie jí roku 2020 udělila Nobelovu cenu za "nezaměnitelný básnický hlas, jehož strohá krása dává individuální existenci univerzální platnost".
Glücková skutečně měla originální styl, který se v čase proměňoval, přesto si udržoval konzistenci. Její básně byly přímočaré, prosté efektních ozdob, rafinovaných metafor či překvapivých obrazů. Vyvolávaly dojem oproštěnosti, čistoty a určité lehkosti, přestože pod jasným povrchem skrývaly sofistikovanost a mnohovrstevnatost.
"Nepsala formálně pevným, nýbrž volným veršem, sevřeným, vysoce organizovaným, kultivovaným, rytmizovaným. Po technické stránce byly její básně precizní. Zároveň zachovávaly přirozenou dikci, která má daleko k hovorovému jazyku, ale působí zdánlivě jednoduše," uvedla na Aktuálně.cz anglistka Mariana Machová.
Podle anglisty Marka Torčíka nebylo možné poezii Glückové zařadit ani do žádného z hlavních formálních proudů. "Není ani dost intelektuální, ani dostatečně zpovědní. Inspiruje se antikou, mýty, ale také politickými tématy nedávné doby. Třeba teroristickým útokem na Světové obchodní centrum z roku 2001," zmínil.
Podle něj autorka uměla být vtipná, nevídaně vážná i krutá, když s chladnou přesností odhalovala monstra uvnitř druhých, stejně jako uvnitř sebe sama.
Její básně se vyznačovaly mimo jiné schopností vyprávět příběhy, které v jasných detailech vystupovaly ze strohých, někdy až apatických veršů.
S texty Louise Glückové se vícekrát mohli setkat také čeští čtenáři. Začátkem tisíciletí nakladatelství Opus v překladu Veroniky Revické zveřejnilo její sbírku Divoký kosatec. Obsahovala 54 básní, nejčastěji pojmenovaných dle denní či roční doby nebo podle rostlin, od divokého kosatce po bílé lilie.
V poslední dekádě se autorčina díla ujalo Argo. Roku 2017 v překladu Terezy Markové Vláškové vydalo sbírku poezie Noc věrnosti a ctnosti. Spíše než o kolekci samostatných básní se jednalo o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají obecnější dopad.
Zkraje letošního roku pak Argo publikovalo ještě Zimní recepty, kolektiv autorů opět v převodu Terezy Markové Vláškové. "Jde o nenápadnou knihu. Zimní recepty obsahují jen patnáct básní, ze kterých na první pohled vyčnívá pocit jakési zvláštní únavy. Všemi texty zima skutečně prostupuje," napsalo o ní Aktuálně.cz.
Louise Glücková se narodila roku 1943 v New Yorku, jejími prarodiči z otcovy strany byli maďarští Židé, kteří emigrovali do USA a otevřeli si tam obchod s potravinami.
Budoucí básnířka v dospívání trpěla mentální anorexií, tedy duševní nemocí spočívající v odmítání potravy. O desítky let později to v eseji spojila se snahou stát se nezávislou na matce a vypořádat se s faktem, že ještě před narozením Glückové zemřela starší sestra.
Kvůli anorexii spisovatelka chvíli nemohla na střední školu a ze stejného důvodu odložila nástup na univerzitu. Nemoc nakonec překonala s pomocí psychoterapeuta. "Pochopila jsem, že jestli nepřestanu, v jednu chvíli prostě zemřu," konstatovala později Glücková, která se léčila ještě sedm let.
Psát začala již v útlém věku, první sbírku nazvanou Prvorozená vydala roku 1968. Studia univerzity nikdy nedokončila a živila se mimo jiné jako sekretářka. Později vyučovala poezii a tvůrčí psaní na vysokých školách, zejména na Williams College v severovýchodním státě Massachusetts a později na Yale. Roku 1999 se stala tajemnicí Akademie amerických básníků.
