Psaní pětačtyřicetileté bratislavské rodačky není vyloženě začátečnické, přesto je "mladé" v tom smyslu, že postavy nemají vlastní, jasně odlišené identity. Splývají dohromady, všechny určované autorčinou optikou.
Příběh přitom začíná celkem slibně: o Vánocích 2005, v čase, kdy se bilancují lidské osudy, se jich v Bratislavě náhle protne hned několik, rodinných i generačně přátelských. Ve středu stojí hrdinka Kateřina. Jejím úkolem je obhájit před rodiči, že v Praze, kde dosud žila, ji opustil český manžel.
Tváří v tvář autoritativní matce a otci pijanovi to není snadné. Autorka rozkrývá rodinu jako nehostinné prostředí, odkud se každý, kdo může, snaží uniknout; Kateřinina sestra Dora třeba až do Ameriky, kde pro ni pobyt i práce načerno znamenají pořád víc než všechny možné kotvy směrem k domovu.
Kateřinina kamarádka Věra našla o něco lepší existenci v Itálii. Prostřednictvím těchto protagonistek kniha klade ústřední otázku, nakolik si lze v životě zvolit novou identitu a najít ji například v jiném jazyce.
Kateřina ji v Praze nenalezla: provdaná do luxusu, prošla tam vztahem, z něhož rychle vyprchala láska. Tu vystřídalo probuzení do společnosti českých zbohatlíků, jimž Slováci slouží hlavně za terč vtipů. Manžel ji toužil spíš vlastnit než milovat, což spolu s Kateřininou "slovenskou" impulzivností tvoří jakousi možnou paralelu k "velkým" československým osudům, v nichž starší a silnější český bratr ve společném státě mustroval bratra slovenského.
Prolnutí velkého a malého světa se však v knize nezdá zvládnuté. Politické události jako rozpad federace v roce 1992, vládnutí premiéra Vladimíra Mečiara nebo únos prezidentova syna Michala Kováče mladšího autorka nejčastěji skicuje jenom jako ilustrativní pozadí Kateřinina příběhu.
Ten sám působí proporčně nezvládnutě. Na jedné straně čteme celkem monotónní popisy hrdinčiny každodennosti - když se například na stole objeví jídlo, dozvíme se do posledního detailu, o jaké pochutiny šlo. Zásadní zvraty naopak padají z nebe jako lusknutím prstu: stejně náhle, jako se Kateřina během okamžiku zamiluje, začne svého muže nenávidět, když ho potká s neznámou ženou. Korunu černobílému emočnímu vedení postav nasazuje smrt jedné z nich a to, jak triviálně s tímto motivem spisovatelka pracuje.
Téma identity jako něčeho, co není osudově dané, jak se věřilo v dřívějších generacích, ale co lze do značné míry utvářet vlastním přičiněním, samozřejmě zůstává nosné. Dokonce se dá čekat, že jeho společenská atraktivita i význam dále porostou. Postavám, které se dějem plouží jako stíny sebe sama, je však těžké věřit, že jejich volba nového jazyka a tím i světa bude hodnotnější než opět jenom jako stínová.
Hrdinky románu Sametový rozvod opouštějí Slovensko, zemi, která jim podle jejich mínění nic nenabízí, s nadějí, že někdo někde předestře něco lepšího. V zásadě tedy k životu zaujímají pasivní vztah. O tom lze samozřejmě také psát a může být zajímavé to číst, nemělo by ale jít o bezděčný autobiografický produkt vymyšlený bez rozvahy.
Čtení konečně komplikují i stylistické neobratnosti: matka obejme dceru, o které se nato dozvíme, že "ona se objetí aktivně nezúčastnila", vánoční kapr se "rozplaval ve vaně", zatímco "předsíň disponovala věšákem" a tak dále.
Kniha
Jana Karšaiová: Sametový rozvod
(Přeložila Monika Štefková)
Nakladatelství Odeon 2023, 176 stran, 319 korun.
