Nobelistka Glücková je jedním z určujících hlasů moderní poezie, nepodobá se nikomu

Mariana Machová
9. 10. 2020 10:54
Letošní udělení Nobelovy ceny za literaturu opět spoustu lidí překvapilo. A nebylo to kontroverzí jako vloni, kdy ocenění Rakušana Petera Handkeho vyvolalo spory pro jeho politické postoje, nebo před čtyřmi lety, kdy uspěl Bob Dylan, jenž pro mnohé nenaplňuje představu spisovatele.
Louise Glücková nastupuje do auta před svým domem v Cambridge krátce poté, co se stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu.
Louise Glücková nastupuje do auta před svým domem v Cambridge krátce poté, co se stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. | Foto: ČTK/AP

Mezi těmi, koho čtvrteční zpráva zaskočila, je sama laureátka, sedmasedmdesátiletá Louise Glücková. Podle vlastních slov jí vyrazilo dech, že akademie cenu udělila bílé americké lyrické básnířce, protože něco takového přece "nedává smysl".

Už to, že nebyl vybrán prozaik, zasluhuje pozornost: básníci jsou mezi nositeli Nobelovy ceny v menšině, zejména v poslední době. Básnířky se pak na seznamu oceněných vyskytují ojediněle, naposledy v roce 1996 Wisława Szymborská z Polska. Z celkového počtu 117 laureátů je Glücková teprve 16. ženou.

Nobelova cena pro Louise Glückovou ovšem dává dokonalý smysl a překvapivá je možná právě nezpochybnitelností výběru, v dnešní době nezvyklou. Již několik desetiletí autorka patří k nejvýraznějším jménům americké poezie, je nositelkou většiny významných tamních cen, včetně Pulitzerovy a Národní knižní ceny. Začátkem tisíciletí působila jako básnířka laureátka Spojených států, což je titul vybíraný Kongresovou knihovnou.

Její dílo, které obnáší 12 básnických sbírek a dvě knihy esejí o poezii, se vyučuje na školách a stále častěji se o něj zajímají literární vědci. O významu Glückové svědčí i fakt, že dvě její sbírky vyšly česky: Divoký kosatec, který v překladu Veroniky Revické vydalo nakladatelství Opus, a Noc věrnosti a ctnosti, jíž pro Argo převedla do češtiny Tereza Vlášková.

Z vlastní zkušenosti

Švédská akademie ocenila Glückovou za "nezaměnitelný básnický hlas, jehož strohá krása dává individuální existenci univerzální platnost". Byť se charakteristika může zdát obecná a neurčitá, vystihuje to podstatné.

Glücková má nezaměnitelný styl, který se sice zřetelně proměňuje v čase, je však konzistentní a nepodobá se žádnému jinému autorovi. Nepíše formálně pevným, nýbrž volným veršem, sevřeným, vysoce organizovaným, kultivovaným, rytmizovaným. Po technické stránce jsou její básně precizní. Zároveň zachovávají přirozenou dikci, která má daleko k hovorovému jazyku, ale působí zdánlivě jednoduše - proto ta "strohost" zmíněná Švédskou akademií.

Louise Glücková.
Louise Glücková. | Foto: ČTK/AP

Básně Glückové jsou na první pohled přímočaré, prosté efektních ozdob, rafinovaných metafor či překvapivých obrazů. Vyvolávají dojem oproštěnosti, čistoty a určité lehkosti. Pod jasným povrchem však skrývají sofistikovanost a mnohovrstevnatost.

Milovníci bohaté oslnivé poezie si asi Glückovou na první čtení neoblíbí. Pokud ale vytrvají, v jejích verších naleznou hlubší potěšení a větší krásu než v mnohých efektnějších, květnatějších básních.

Strohost je v citované charakteristice trefně doplněna krásou, slovem, které se v debatách o umění nabízí, ale překvapivě málo používá. Básně Louise Glückové jsou krásné strohým a někdy poněkud chladným, odtažitým způsobem. Je to krása tichá a poklidná, často smutná a bolestná, někdy znepokojivá. V každém případě intenzivně přítomná.

Případná je i poslední část zdůvodnění. Spojení individuální zkušenosti s univerzálním smyslem je sice jednou ze základních charakteristik lyriky, dosáhnout jej však není snadné. Glücková zachycuje hluboce osobní, konkrétní zážitek a povyšuje ho na obecně platnou zkušenost, aniž by jej zbavila pevných obrysů.

Na otázku, zda při psaní spíše vychází z vlastní zkušenosti, nebo zkoumá všeobecná témata, básnířka odpovídá: "Vždy vycházíte z vlastní zkušenosti, protože to je materiál vašeho života, který začíná dětstvím. Ale já hledám archetypální zkušenost a předpokládám, že má trápení a radosti nejsou jedinečné. Když je zakoušíte, působí jedinečně, ale já nechci zaměřit reflektory na sebe a svůj konkrétní život, ale na trápení a radosti lidí, kteří se rodí a pak jsou nuceni odejít," říká autorka, která píše o smrtelnosti, "protože v dětství byl pro mě obrovský šok, když jsem zjistila, že tohle nemáme navždycky".

Osvojování si řeči

Louise Glücková volně navazuje na tradici americké konfesijní lyriky reprezentovanou Robertem Lowellem, Sylvií Plathovou či Johnem Berrymanem, k nimž všem se hlásí. Osobní, intimní a zpravidla bolestná zpověď je u ní ale odtažitější, důraz klade právě na obecný rozměr svých zkušeností.

Dosahuje toho několika pozoruhodnými strategiemi. Jednou z nich je vnější pohled na situaci, kterou báseň líčí. Mluvčí jako by často stál na okraji a pozoroval, co se děje, aniž by do toho vstupoval. Například v úvodu domácké básně Iluminace ze sbírky Sestupující postava, vydané roku 1980, se dívá na svého malého syna, jak si hraje ve sněhu:

Můj syn v modré kombinéze se krčí ve sněhu.
Všude kolem trčí hnědé
seschlé křoví. V ranním vzduchu,
jako by tuhlo do slov.
A mezi nimi, bílé pevné ticho.

Všednodenní rodinná scénka - navozená v prvním verši zmínkou o synovi, domácké kombinéze či dětskou pozicí na bobku - je chladná, statická. Matka ji pozoruje, zpola přítomná, i dítě však rychle mizí ze středu pozornosti, která se upře na okolní suché křoví. To také záhy ustupuje abstrakci, stávají se z něj slova přerušovaná tichem.

Místo básně o dítěti hrajícím si ve sněhu tak máme co dělat s básní o jazyce a jeho nabývání, o základní lidské zkušenosti osvojování si řeči - což pak explicitněji ukazují další strofy.

Louise Glücková před svým domem v Cambridge krátce poté, co se stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu.
Louise Glücková před svým domem v Cambridge krátce poté, co se stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. | Foto: ČTK/AP

Zárodek selhání

Podobný vnější pohled se objevuje v básni "Zahrada" ze sbírky Divoký kosatec:

Už bych to nesvedla,
jen stěží snesu ten pohled -
v zahradě, za mrholení
mladý pár sází
řádek hrachu, jako by to
nikdy předtím nikdo nedělal,
jako by těm obtížným úkolům dosud
nikdo nečelil a nepřekonal je -
Sebe vidět nemohou,
v čerstvé hlíně, začínají
bez vyhlídek,
kopce za nimi bledě zelené, pokryté květy -
Ona chce přestat;
on se chce dobrat konce,
vytrvat v té práci -
Pohleď, jak se dotkla jeho tváře,
touží po smíru a její prsty jsou
chladné od jarního deště;
v křehké trávě nachový krokus v rozpuku -
i zde, i na počátku lásky,
její dlaň vzdalující se od jeho obličeje
jako by se loučila,
a oba si myslí,
že mohou přehlédnout
tento žal.

V prvních dvou verších neurčitá mluvčí (i volba rodu, v českém překladu nutná, je zde nejistá) hledí zdálky, možná vzpomíná na všední scénu: mladý pár v dešti na zahradě sází hrách a čelí drobné neshodě. Ona chce skončit, on chce práci dodělat.

Zdánlivě bezvýznamná situace v očích pozorovatele získává hluboké významy. Dvojice pracuje, "jako by to nikdy předtím nikdo nedělal", zemědělská činnost nabývá takřka mytické kvality, koná se poprvé, snad aby se tak konala i v budoucnu.

Obal českého vydání sbírky Divoký kosatec.
Obal českého vydání sbírky Divoký kosatec. | Foto: Opus

V tomto kontextu jsou i drobnosti závažné: na začátku příběhu, vztahu, mýtu se objevuje svár, jeden z dvojice se ukazuje jako vytrvalejší, druhý jako přelétavější. Smírné gesto pohlazení se mění v gesto loučení, drobné nenápadné náznaky vyjevují fatální nesoulad, o němž tušíme, že je nepřekonatelný - na rozdíl od aktérů, kteří se domnívají "že mohou přehlédnout tento žal".

Mluvčí zůstává vně obrazu, je distancovaná, odtažitá, s nevyjasněným vztahem k situaci. I díky prvnímu verši a předzvěsti budoucího rozkolu se ale nabízí možnost, že vzpomíná na vlastní příběh, na začátek nevydařeného vztahu, v němž nyní zpětně vidí zárodky budoucího selhání.

Určující hlas

Sofistikovaná práce s mluvčími básní je dalším z důvodů, díky nimž Glücková nesklouzává k plačtivému konfesionalismu. U mnoha jejích básní těžko určit, kdo je vypráví. Na první pohled autorka mluví za sebe, líčí vlastní zkušenost, postupně se však ukazuje, že tak to není.

Obě její česky vydané sbírky do velké míry stojí na rafinovaném střídání mluvčích a jejich nejasné totožnosti. V Divokém kosatci se objevují tři základní hlasy: část básní je pojmenována po květinách (Divoký kosatec, Ladoňka, Vlčí mák, Jetel, Zlatá lilie…) a vyprávějí je právě tyto květiny, které se obracejí k člověku, zahradníkovi. 

Obal českého vydání sbírky Noc věrnosti a ctnosti.
Obal českého vydání sbírky Noc věrnosti a ctnosti. | Foto: Argo

V jiných mluví člověk pečující o zahradu, kde květiny rostou. A v dalších promlouvá Bůh, zklamaný a unavený člověkem, jemuž dal zahradu do péče. Sbírka je tak rozhovorem tří hlasů, které zároveň často splývají. V některých pasážích čtenář váhá, kdo ke komu právě mluví, kdo si na koho stěžuje a kdo koho napomíná.

V knize Noc věrnosti a ctnosti se většina básní zprvu jeví osobní, autobiografická, častým tématem jsou stáří, smrt a vzpomínky na dětství. Objevují se konkrétní detaily, které jako by ztotožňovaly mluvčího s autorkou - například když v jedné básni zmíní, že má stejně datum narození jako Immanuel Kant.

Kdo by ale texty četl jako přímočarou zpověď, narazí na to, že mluvčí je zřejmě muž (v angličtině toto odhalení může trvat déle než v češtině), má bratra (autorka sestru) a maluje. Spíš tedy vypráví jakési autorčino alter ego, stárnoucí malíř s podobnou zkušeností, který prochází celou sbírkou.

Ani tak jednoduché to nakonec není - protože v jiných textech je mluvčí zase jasně identifikován jako žena. Tato neukotvenost představuje specifický překladatelský problém, neboť čeština často vyžaduje jednoznačné řešení tam, kde angličtina dovoluje nejasnost.

Nehledě na to se oba překlady s mimořádně náročnými texty vyrovnávají důstojně a elegantně. Českým čtenářům tak úspěšně zprostředkovávají dvě zásadní sbírky autorky, která byla ve čtvrtek definitivně potvrzena jako jeden z určujících hlasů moderní poezie.

Autorka je anglistka.

 

Právě se děje

před 45 minutami

Skotská národní strana je blízko vítězství ve volbách do parlamentu, většinu nemá jistou

Skotská národní strana (SNP), která usiluje o nezávislost na Británii, je na cestě k jasnému vítězství ve volbách do parlamentu v Edinburghu. Podle analytiků ale zřejmě nezíská většinu křesel, která by jí umožnila prosadit plán na uspořádání nového referenda o samostatnosti v roce 2023. Sčítání hlasů ze čtvrtečních voleb zatím postupuje pomalu a konečné výsledky se čekají nejdříve v sobotu.

Volební komise zatím určily obsazení 42 z celkem 129 poslaneckých míst ve skotském parlamentu, 35 z nich připadne SNP. K získání většiny je potřeba 65 křesel. Svůj mandát pohodlně obhájila šéfka SNP a skotská první ministryně Nicola Sturgeonová, která v Glasgow porazila labouristu Anase Sarwara.

Předpovídat konečné výsledky je zatím velice složité, protože ve Skotsku se volí velmi komplikovaným způsobem. Větší část poslanců určí vítězství v některém ze 73 volebních obvodů, zbylých 56 zákonodárců je voleno poměrným volebním systémem v osmi regionech. Každý volič má dva hlasy - prvním volí poslance ve svém volebním obvodu a druhým volí sedmičlennou kandidátku politické strany ve svém regionu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy