Nepatetická operní diva vytvořila na čtyřech kontinentech přes 110 rolí a přátelila se s Marií Callas i Lucianem Pavarottim. Tmavým hebkým mezzosopránem až altem podávala mimořádné výkony v operách Richarda Wagnera a Leoše Janáčka. Její nejslavnější rolí však byla Carmen. V inscenaci dirigenta Herberta Kegela zpívala na předních světových scénách více než stopadesátkrát.
"Osud vynikající světové pěvkyně a herečky je pro nás obrazem osudu české kultury, jejíž talenty se často uplatňovaly v zahraničí, neboť doma neměly dosti svobody. Poslední tři desetiletí kariéry Soni Červené se odehrávaly již ve svobodném Česku," připomíná Jan Burian, ředitel pražského Národního divadla. Do něj pěvkyně přivedla renomovaného amerického režiséra Roberta Wilsona, v jehož projektu nazvaném 1914 zpívala. "Uspěla také v operní inscenaci o umučeném knězi Toufarovi. Soňa Červená je pro nás mementem, jak je důležité mít nejenom talent, ale i otevřenou společnost, ve které byla šťastná," dodává Burian.
Loni 29. září, krátce po svých 97. narozeninách, účinkovala Červená u příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie v římské Lateránské bazilice v oratoriu Jana Zástěry Svatá Ludmila jako sólistka v partu světice. Bylo to její poslední veřejné vystoupení.
Vedle zpěvu se Červená uplatnila jako herečka. Ve Stavovském divadle ztvárnila v režii Roberta Wilsona hlavní roli v Čapkově Věci Makropulos a postavu Dr. Milady Horákové v Březinově Zítra se bude… Diváci ji také znali jako Frau König z filmu režiséra Jana Hřebejka Pupendo.
Aktivní byla do posledních roků. Ve třiadevadesáti letech začala Soňa Červená jednou měsíčně hrát a zpívat v komponovaném večeru, při němž ji v pražském Divadle Ungelt doprovázel klavírista Karel Košárek. Připomínala jím i kabaret Červená sedma, který v Praze před první světovou válkou založil její otec Jiří Červený.
"Několikrát se posluchači vybavují vzpomínky na Hanu Hegerovou: detailní mimická i gestická přesnost, úspornost, věcnost, jemný humor a erotiko o síle lučního vánku - tím vším jsou si obě velké dámy českého umění podobné. Červená do představení navíc vkládá svůj osobitý a obdivuhodný vztah k historii žánru," napsal o inscenaci kritik Jiří Černý.
Pěvkyně a herečka se nerada ohlížela. "Láká mě všechno nové. Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták," řekla před časem. "Žiji ve svém privátním exilu a čím víc samoty pro sebe mohu vyšetřit, tím jsem šťastnější. Ano, největší luxus je být sám, ve své vlastní společnosti," napsala roku 2017 v knize Stýskání zažehnáno, ve které rekapitulovala život po devadesátce i operní kariéru ve světě.
"Snažím se odříkat žádosti o rozhovory pro 'elitní' časopisy, televizní fóra a kulaté stoly, fototermíny, rauty, a neodpovídat na nejčastější otázku: 'Čím se ve svém vysokém věku udržujete tak fit? Prozraďte nám váš recept!' Cokoliv bych na to odpověděla, bylo by rouhání. Zvědavost, těšení se, touha - ano, to cítím bez konce. Ale současně vím, že to není 'recept', že každý nový den je dar," uvedla.
V operu nepřestala věřit ani poté, co se těžiště její činnosti přesunulo k činohře. "Není to přežitý, ale prestižní žánr," řekla v debatě festivalu Colours of Ostrava na dotaz, zda je opera přežitým žánrem. "Je to úplně totéž jako ptát se, jestli je přežitá móda sukní. Já myslím, že není a že ženské se k sukním vrátí. Já už to možná nezažiji, ale vy jste mladí, tak mi věřte: budete nosit sukně," prohlásila Červená k publiku, v němž seděly desítky posluchačů o několik generací mladších.
"Opera má orchestrální, režijní i architektonickou složku, kombinuje pěvecké i herecké výkony. Jde o to nejdokonalejší ze všech umění a náš národ v něm má velkou tradici," dodala pěvkyně.
Jednou z jejích posledních operních rolí byla hraběnka v Pikové dámě, to znamená opeře Petra Iljiče Čajkovského, kterou roku 2018 zazpívala v brněnském Národním divadle. Uzavřela tím jeden kruh. Červená byla na přelomu 40. a 50. let minulého století členkou právě brněnského operního souboru a mimo jiné tam roku 1953 zpívala Pavlínu v Pikové dámě.
"Tehdy byl takový slogan, že je to na věčné časy. A já jsem si opravdu myslela, že se loučím na věčné časy. A představte si, že za 60 let tady stojím na jevišti, to je úžasné," řekla tehdy. Pěvkyně se do generálkového týdne v Brně vrátila po hospitalizaci, kvůli následkům úrazu prodělala operaci krčku stehenní kosti a na zkouškách jako oporu používala chodítko.
Klaun v nejvyšším slova smyslu
Dcera známého spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného, jejímž pradědečkem byl proslulý královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václav František Červený, se narodila roku 1925 v Praze.
Začínala v Osvobozeném divadle, kde byla po druhé světové válce první Káčou v muzikálu Divotvorný hrnec Voskovce a Wericha. "Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu," vzpomínala.
Zahrála si také ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem. Vystupovala v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem, natáčela gramodesky, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha. A také soukromě studovala, v klasickém zpěvu se vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové.
Po únoru 1948 byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu. Manžel, majitel továrny na výrobu čokolády, ilegálně utekl přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel. "Nezbylo mu než utéct. Chtěl, abych odešla s ním, ale já už byla zamilovaná do divadla. Už jsme se nikdy neviděli," vzpomínala Soňa Červená. Její matka za nevyjasněných okolností zemřela po policejním výslechu.
V roce 1951 pěvkyně odešla na sedm let do angažmá v brněnské opeře k šéfovi Zdeňku Chalabalovi. Z Brna pak roku 1958 přešla do Německa, do Berlínské státní opery, kde byla v angažmá až do ledna 1962. Tehdy Soňa Červená po vybudování berlínské zdi emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do západního Německa.
Stýskání zakázáno
Její domovskou scénou se následně stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud pokračovala ke kariéře na spoustě významných světových scén i festivalů. Účinkovala v milánské La Scale, pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebournu, Wexfordu či Edinburghu i na řadě amerických pódií. Zpívala 11 sezon v opeře v San Francisku, sedmkrát se objevila v Bayreuthu. "Stýskat jsem si tehdy zakázala, ale touhu po své Vltavě a po své češtině jsem si dopřála," uvedla k emigraci.
Vedle své životní role Carmen proslula jako hraběnka Geschwitzová v Bergově Lulu a účinkováním v Gluckě Orfeovi, za něhož dostala roku 1961 v Berlíně titul komorní pěvkyně. Tentýž titul jí udělil v roce 1987 za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci Frankfurt nad Mohanem.
V emigraci se etablovala coby vynikající pěvkyně händelovská i wagnerovská, ale tíhla také k hudbě 20. století. Významné bylo spojení jejího hlasu s díly Leoše Janáčka, především v Její pastorkyni, Kátě Kabanové či cyklu písní Zápisník zmizelého. Učila sólisty Janáčka česky a Janáčkova díla přeložila do němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají foneticky v češtině, věděli, o čem je řeč. Od roku 1989 působila v činoherním divadle Thalia v Hamburku.
"Myslela jsem si, že mě tady už nikdo nebude znát. Ale lidé mě přijali s otevřenou náručí. S překvapením jsem zjistila, že si mě pamatují lidé nejen z mé generace, ale znají mě i mladší," konstatovala po návratu do vlasti v roce 1989.
Později mimo jiné spolupracovala s hudebníky Tomem Waitsem či Louem Reedem na muzikálu The Black Rider, zejména se ale v Česku věnovala opeře a s postupujícím věkem činohře.
Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula roku 2002 v Janáčkově opeře Osud, v hradeckém Klicperově divadle ztvárnila hlavní roli v Durrenmattově hře Návrat staré dámy, pro Divadlo Kolowrat v roce 2008 nastudovala postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Zítra se bude… V roce 2010 účinkovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, kterou připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson. Roku 2013 hrála v Divadle Kolowrat v operní inscenaci Toufar.
Pěvkyně byla zároveň jednou z osobností, jimž justice v roce 2010 vyhověla ve věci vymazání ze seznamu spolupracovníků StB. Ta na Soňu Červenou vedla osobní svazek od 50. let, figurovala v něm pod krycím jménem Fialová. Dle některých pramenů se ji ke spolupráci bezvýsledně snažila získat i východoněmecká Stasi. To ale Červená popřela a opakovaně uvedla, že emigrovala právě kvůli nátlaku StB. "Nemohla jsem žít ani zpívat v nesvobodě. A nechtěla jsem se dát usmýkat Státní bezpečností. Proto jsem s těžkým srdcem emigrovala a žila - a zpívala - třicet let v zahraničí," řekla k tomu jednou.
V roce 2004 obdržela cenu Thálie, roku 2011 z rukou ministra kultury medaili Artis Bohemiae Amicis a 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
U příležitosti devadesátin jí v roce 2015 tehdejší ministr kultury Daniel Herman z KDU-ČSL udělil titul Dáma české kultury.
Před pěti lety pěvkyně získala osvědčení o pojmenování planetky č. 26897, která nese jméno Červená. V lednu 2019 přidala Cenu klasické hudby Classic Prague Awards za celoživotní přínos.
Její pestrý život zaznamenala roku 2017 v dokumentu Červená režisérka Olga Sommerová. Kromě toho všeho Soňa Červená napsala vzpomínkové knihy Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, stejně jako publikaci Můj Václav, v níž sledovala život svého pradědečka a jeho firmu v Hradci Králové.
Nadšení svěží vrstevnice
Podle ředitele České filharmonie Davida Marečka za sebou Soňa Červená nechala obrovský kus práce, uvedl v neděli dopoledne. "V Soně Červené odchází nejen naprosto výjimečná umělkyně, ale také výjimečný člověk. Měl jsem to štěstí, že jsme spolupracovali už za mého působení ve filharmonii v Brně, kdy přijížděla na koncerty s Mahlerovými symfoniemi číst texty, které se k nim vázaly, a byla to tehdy obrovská senzace. Publikum i filharmonici byli nadšení," vzpomíná Mareček.
"Vážil jsem si její pěvecké kariéry i toho, jak dokázala nezmizet z uměleckého života a všechno, co dělala, bylo výjimečné. Českou filharmonii dokonce finančně podpořila, doufali jsme, že jí dokážeme veřejně poděkovat, ale to jsme bohužel nestihli," dodává.
Dirigent Jakub Hrůša zbožňoval její lidskou i uměleckou energii. "Vyvěrala z laskavého srdce, které jí každodenně kreslilo vřelý úsměv na tváři. Stál jsem vedle paní Červené vícekrát na pódiu a cítil jsem vedle sebe vždy nadšení svěží vrstevnice. Síla a přesvědčivost, které vyzařovala, byly mnohdy přímo nepochopitelné," říká Hrůša.
"Nejeden z nás si opakovaně lámal hlavu, odkud se berou. Patrně to byl řád v jejím životě, ukázněná vůle, sebedisciplína, bez nichž by nic z toho nebylo. Ale přece: vzpomínám nejvíce na její laskavost. Přemáhala nástrahy okolí a obtíže věku, aby kolem sebe šířila bezvýhradní přesvědčení o síle dobra a krásy, v umění i v životě. Byla to dáma - jedinečná a nenahraditelná," myslí si Jakub Hrůša.
