Liverpoolskému rodákovi přinesl slávu osobně laděný snímek Vzdálené hlasy, klidné životy z roku 1988 s Petem Postlethwaitem v hlavní roli. Jeho první části dominovaly nepříliš veselé vzpomínky na krutého otce ze 40. let minulého století, druhá ukázala o něco radostnější Británii 50. let po nástupu rokenrolu. Snímek získal mezinárodní cenu kritiků na festivalu v Cannes.
Pro Daviese byly typické příběhy odehrávající se v chudých dělnických čtvrtích Liverpoolu. Ostrý kritik současné kinematografie i britské kultury zasadil do tohoto města už svou prvotinu, trilogii krátkých děl zachycujících bolestný konflikt jednoho muže mezi homosexualitou a náboženským vyznáním. Filmy se jmenovaly Děti, Madona a dítě, ten poslední pak Smrt a přeměna. Pocházejí z přelomu 70. a 80. let.
V novém tisíciletí se Davies do Liverpoolu svého dětství a mládí vrátil prostřednictvím dokumentu O čase a městě, který zrcadlil jeho poetický styl i práci s hudbou. Právě tento titul znovu vzbudil světový zájem o dlouho přehlíženého umělce, píše Peter Bradshaw, kritik Guardianu.
Podstatná část Daviesových děl byla přiznaně autobiografická, doplňuje BBC. Mnohá odrážela výchovu přísným otcem, uvědomování si vlastní homosexuality či dopady náboženského dogmatismu na jednotlivce a společnost.
Na festivalech Terence Davies soutěžil také se snímkem Dlouhý den končí. Do hlavní role House of Mirth podle stejnojmenného románu Američanky Edith Whartonové obsadil hvězdu Gillian Andersonovou, zatímco v jeho Tiché vášni z roku 2016 americkou básnířku Emily Dickinsonovou ztvárnila Cynthia Nixonová. "První báseň, kterou jsem kdy slyšel, byla její Nemohla jsem se stavit pro smrt," řekl v rozhovoru pro deník Právo. "Hned jsem si musel jít koupit její sbírku. To mi bylo osmnáct a byl jsem jen osamělý účetní, kterého by nikdy nenapadlo, že se někdy dá na umění, natož že by mohl o Emily Dickinsonové natočit film. Její dílo ve mně zrálo velmi dlouho," dodal.
Adaptací pak natočil ještě několik, například Báječná léta a Neonovou bibli podle románů Johna Kennedyho Toolea, milostné drama Bezedné moře na základě divadelní hry Terence Rattigana v hlavních rolích s Tomem Hiddlestonem a herečkou Rachel Weiszovou nebo Píseň západu slunce podle klasického románu skotského spisovatele Lewise Grassica Gibbona.
Předloni Terence Davies uvedl Požehnání, celovečerní hraný portrét básníka a vojáka Siegfrieda Sassoona, který si z první světové války přinesl vyznamenání za statečnost, avšak po návratu z fronty kritizoval válečné běsnění. V době, kdy se literát snažil vyrovnat se svou homosexualitou, jej obdivovali příslušníci aristokracie i hvězdy kulturního světa. Sassoona ve snímku hraje Jack Lowden.
Naposledy režisér dokončil krátký tříminutový portrét města Essex nazvaný Passing Time. Kromě toho měl rozpracovaný další projekt odehrávající se na Jamajce a adaptaci Opojení z proměny, románu Stefana Zweiga o stárnoucí poštovní úřednici v Rakousku 30. let minulého století, píše Guardian.
Podle něj byl Davies oceňován mimo jiné za to, jak citlivě nechával herce projevit emoce před kamerou. Někdy si vystačil jen s drobnou změnou výrazu v jejich tváři. "Podle mě většina herců hraje až moc. Diváci nechtějí vidět, jak někdo na plátně cosi předstírá. Herec by měl věci prožívat, jinak to není autentické," prohlásil nedávno v rozhovoru pro web Thefilmstage.com režisér, který se s představiteli svých postav vždy osobně setkával. Podle vlastních slov instinktivně vytušil, zda budou pro roli ti praví.
Roku 2010 navštívil Terence Davies pražský Febiofest. Na něm upřesnil, že byť rád točí o Liverpoolu, kapela Beatles ani místní fotbalový klub ho nikdy moc nezajímaly. "Když přišel Elvis, na jeho koncertě jsem se úplně osypal. Podle mě měl strašný hlas a příšerně zpíval. Elvise pak vystřídali Beatles a ti byli ještě horší," řekl v Praze režisér přesvědčený, že texty liverpoolské čtveřice jsou "banální".
Na festivalu kritizoval stav světové kinematografie. "Když dnes chcete natočit film, tak první otázkou je, kdo v něm hraje, ne kdo to napsal nebo kdo to bude točit," stěžoval si. "Na současné filmy téměř nechodím, protože jako režisér se nenechám snadno ošálit. Když vidím, že je něco natočeno špatně, tak se strašně rozčílím a mám chuť na to plátno křičet," zmínil také.
Británii přirovnal k Rakousku-Uhersku, které podle něj zhruba v roce 1900 bylo stejnou "fosilií", jakou je dnešní Spojené království. "Naše země potřebuje kulturní revoluci. I když Britové dali světu některé nejlepší básníky, spisovatele i jinou kvalitní kulturu, pokud ji budete chtít oslavovat dnes, řeknou o vás, že jste elitář," uvedl. "Jsem k mé zemi velmi kritický, protože jsme podle mě jeden z nejméně civilizovaných národů," domníval se Terence Davies.
