Mácal pocházel z Brna, kde se v lednu 1936 narodil. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a spolupracoval s pražskými symfoniky i Českou filharmonií.
Zlom v jeho životě přišel po okupaci v srpnu 1968, kdy Mácal nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa a emigroval. Se dvěma kufry, manželkou a osmiletou dcerou odešel do západního Německa. České hudební veřejnosti se pak na téměř 30 let "ztratil", protože pro komunistický režim představoval tabu.
Štěstí mu přálo
Ačkoli musel začínat znovu, snažil se dělat hudbu tak jako předtím, říkal. Štěstí i osud mu přály. Po odchodu do ciziny dostal pozvání k Berlínským filharmonikům, které odstartovalo jeho úspěšné působení v Německu, poskytlo mu v začátcích finanční zajištění a přineslo další příležitosti. V Německu si také pořídil první mercedes. Jeho záliba v rychlých autech pak vzrostla v Americe, kde měl čtyři cadillacy.
Mácal dále působil v Nizozemsku, Švýcarsku, a především od roku 1982 v USA. Byl například hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a šéfdirigentem filharmoniků v australském Sydney. V letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup orchestru v americkém New Jersey, s nímž nahrál téměř celé Dvořákovo symfonické dílo. Spolupracoval se spoustou těles i předními operními domy. Natočil desítky alb.
V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, Mácal neúnavně prosazoval českou hudbu. Považoval to za povinnost. Sám se ke svému češství všude hrdě hlásil. Hektický život a cestování po světě miloval, s ženou se nesčetněkrát stěhoval.
V čele České filharmonie
Do vlasti se umělecky vrátil v roce 1996. Když tehdy poprvé po osmadvaceti letech stanul na Pražském jaru znovu před dirigentským pultíkem filharmoniků v Rudolfinu, byl jeho návrat menší senzací.
Mezi roky 2003 a 2007 byl následně šéfdirigentem České filharmonie. "Společně dobývat nejvyšší hudební cíle" se snažili čtyři roky, než se v září 2007 dirigent nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, ve filharmonii se "často cítil spíše jako host než jako šéf" a "do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí".
Na orchestr jako takový ani přes předčasný odchod nezanevřel. "Můj osobní pocit je, že Česká filharmonie se mnou hraje vždycky dobře," svěřil se jednou. Rád se k ní vracel a pořád mu na ní záleželo. Obnovil rovněž spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka či v menší míře Leoše Janáčka.
Mezi nebem a zemí - za pultíkem
Hudební geny podědil brněnský rodák Mácal po otci. Od patnácti let hrál v jeho jazzbandu i dirigoval. V kapele se naučil improvizaci a řemeslu, což uplatnil i u orchestrů.
Svůj životní sen - dirigování - začal naplňovat na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.
S taktovkou se Mácal podle svých slov cítil tak skvěle, že zapomínal na okolní svět. "Když roztáhnu na koncertu ruce, ztratím se. Jsem mezi nebem a zemí. Nevnímám publikum, jsem tak blízko bohu, Brahmsovi a Mahlerovi. Úplně blízko. Každý večer hledím být jim co nejblíže," svěřil se jednou.
Jediné, co jej mohlo při interpretaci zarmoutit, byla i sebemenší chyba. Publiku chtěl přinášet prožitky, jež mají trvalou hodnotu.
Stále jej fascinovalo, že může vést a směrovat sto lidí v orchestru tak, aby společně dýchali. "Jestli zítra umřu, můj život byl naplněn do posledního momentu. Já jsem prožil tolik obrovských, nezapomenutelných okamžiků, za které jsem nesmírně rád. Splnilo se mi to, co jsem si v mládí snil. Je to požehnání," vyznal se před 13 lety.
