Spisovatel, herec, zpěvák, autor textů a signatář Charty 77, kterému komunistický režim zakazoval činnost, byl známý především spoluprací s hudebníkem Petrem Skoumalem a texty plnými osobitého intelektuálního humoru. Jeho nonsensové verše a slovní hrátky s absurdnem si oblíbili dospělí i děti.
Pražský rodák neměl na jeviště přímou cestu, byť už v první třídě bavil spolužáky. "Stoupl jsem si před školou na hromadu štěrku a začal jsem vydávat různé skřeky. Spolužákům jsem namluvil, že zpívám anglicky, byť jsem z té řeči neuměl ani slovo. Uvěřili mi a mně bylo fajn. Byl jsem středem pozornosti," vzpomínal muž, který hned zkraje života unikl smrti. V březnu 1945 zažil ve věku necelých čtyř let nálet amerických bombardérů na Prahu, přičemž jedna bomba padla přímo do činžáku ve Slovenské ulici, kde rodina bydlela. Naštěstí nevybuchla, jak později popsal pro Paměť národa.
Protože jeho otec byl začátkem 50. let vyhozený z komunistické strany, Jan Vodňanský se špatným takzvaným kádrovým profilem se mohl přihlásit jen na strojařinu a na vysněnou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jej vzali až po vojně. V polovině 60. let minulého století tak docházel na Strojní fakultu ČVUT a krátce pracoval jako projektant. Již od roku 1963 však publikoval texty například v časopise Mladý svět. Začal psal básně pro děti, později třeba texty k písním z filmů Přijela k nám pouť (1973) nebo Jen ho nechte, ať se bojí (1978).
Vrcholem jeho spolupráce s Petrem Skoumalem, kterého poznal v 60. letech coby skladatele v Armádním uměleckém souboru, byla tři společná autorská představení v pražském Činoherním klubu na přelomu 60. a 70. let nazvaná S úsměvem idiota, S úsměvem Donkichota a Hurá na Bastilu. Sestávala z písní, skečů, aforismů, básní a "odborných přednášek".
Na hraně recese a účelového nonsensu Vodňanský se Skoumalem vytvořili kulturní fenomén s odkazem Jaroslava Ježka a poetiky Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. K oběma měl Vodňanský vztah, v pražském Divadle ABC ještě zažil inscenace Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem a později v New Yorku navštívil Jiřího Voskovce.
K nejslavnějším písním dvojice Vodňanský-Skoumal patří Mauglí, Maršálové, Ukolébavka pro hysterku, Markýz de Sade, Horké letní odpoledne nebo Králíci pokusný. Vodňanského a Skoumala lze pokládat i za pomyslné "spoluotce" populárních králíků z klobouku. Koncem 60. let hráli velký a později zakazovaný hit Jak mi dupou králíci. Vodňanský jednou řekl, že "Bob a Bobek přišli na svět na plakátu k našemu programu Králíci pokusný už v roce 1974".
Jejich společná představení ještě v 70. letech reprízovalo divadlo Ateliér, tedy dnešní Ypsilon, než přišel zákaz činnosti od komunistického režimu. Z Činoherního klubu museli odejít v červnu 1974.
Vodňanský se svou snoubenkou Jitkou Shánilcovou dostali roku 1976 výjezdní doložku na Západ. Roku 1977 však písničkář do rukou Vlasty Chramostové a v přítomnosti Václava Havla podepsal Chartu 77, a to zejména v reakci na takzvanou antichartu, tedy režimem organizovanou propagandistickou kampaň. Podpisem Charty 77 tak Vodňanský i zpečetil osud dvojice se Skoumalem coby "kočovné a bytové společnosti".
Normalizační zákaz později obešel i tím, že v 80. letech působil na Slovensku. Psal básničky pro děti do časopisů Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček a Pionýr, vystupoval ve dvojici s básníkem, scenáristou a hudebníkem Přemyslem Rutem, herečkou Světlanou Nálepkovou nebo hercem a cimrmanologem Martinem Zákravským.
Ještě před listopadem 1989 stihl Vodňanský obnovit spolupráci s Petrem Skoumalem. Po revoluci přednášel filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nebo spolupracoval s Ondřejem Neffem při propagaci internetu. Vydal kompilace své dřívější tvorby, účinkoval ale také v pořadech pro děti, například v nedělních ranních pásmech Jůhele neděle nebo Studio Rosa.
"Představení S úsměvem idiota má stále své diváky, ti původní už vodí své děti a vnuky. A největší odměna pro nás je, když se tomu smějí i mladí, kteří to nemají tak spojené s výbušnou atmosférou jara 1969," říkal, když svůj známý pořad se Skoumalem po revoluci při různých příležitostech opakovali, například roku 2001 u příležitosti Vodňanského šedesátin nebo o sedm let později při Skoumalových sedmdesátinách.
V pásmu průběžně obměňovali písně, někdy na poslední chvíli zařadili i novou. "Největší odměnou přitom pro mě je, když se mi podaří nečekanou básní odbourat Skoumala tak, že smíchy nemůže pokračovat ve vystoupení," dodával Vodňanský.
Hodně jeho básniček a říkanek vyšlo knižně - ve sbírkách S úsměvem idiota, Šlo povidlo na vandr, Hádala se paraplata, Pojď se dívat, pojď si hrát, na to, co je protiklad, Jak mi dupou králíci, Ej, moja paranoia! či vzpomínkové Odtajnění.
Proslulé byly i Vodňanského patafyzické přednášky, kde vědecké metody a pojmy používal k popisu například Babičky Boženy Němcové či Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Před pěti lety vydal album Tarantule a jiné nevydané songy. "Jsou to písně ve své době na přelomu 70. a 80. let zakázané i nějaké rarity ze šuplíku. Všechno to jsou skladby dosud nevydané na cédéčkách. Jen jedna vyšla na vinylu, jinak se jedná o věci vyhrabané z mého archivu," uvedl tehdy. "Byla to bizarní doba. Na jednu stranu jsme nesměli hrát v Praze a na druhé díky různým okolnostem vyšlo heslo Vodňanský-Skoumal v Encyklopedii československého humoru od Radko Pytlíka," vzpomínal.
Některé záznamy se zachovaly díky nahrávkám, které studenti pořídili při Vodňanského vystoupeních na mimopražských kolejích nebo podnikových akcích. "Pak je na albu jiná kategorie písní, které třeba zazněly v médiích v době perestrojky v druhé polovině 80. let. Například Světlana Nálepková pro televizní pořad Dva z jednoho města mohla natočit moji písničku Ty koně jezdí tryskem, složenou ještě v letech zákazů," podotkl Vodňanský.
Jan Vodňanský, jemuž někdejší ministr kultury Pavel Dostál z ČSSD udělil titul (dosud) Žijící národní poklad, dlouhá léta úspěšně parodoval absurditu socialismu. Sám však říkal, že ani po roce 1990 neztratil inspiraci. "Úlety a ptákoviny se nezastavily se zvoněním klíčů a napadají mne se stejnou frekvencí jako v podmínkách totality, často je ani nestačím zapisovat," pronesl v roce 2011.
