Film o Vodňanském a Skoumalovi připomíná humor, který pomáhal vydýchat stupiditu doby

Josef Vlček Josef Vlček
18. 3. 2020 12:00
Příběh pozoruhodné komické dvojice Jana Vodňanského a dnes již nežijícího Petra Skoumala, kteří začali spolupracovat před 57 lety, zachycuje nový, více než třičtvrtěhodinový film scenáristy Pavla Klusáka a režiséra Marka Najbrta. Snímek s podtitulem Všechno je proměnlivé tuto středu od 20 hodin odvysílá Česká televize na kanálu ČT art.
Petr Skoumal a Jan Vodňanský v 60. letech.
Petr Skoumal a Jan Vodňanský v 60. letech. | Foto: ČTK

Dramaturgové zabývající se humorem vědí, že v televizi, rádiu ani jiném médiu není nic ošidnějšího. Co člověk, to jiný smysl pro humor. Existují komici schopní oslovit publikum bez rozdílu věku a vzdělání, ale těch je málo. A pak jsou také komici, jejichž humor sice promlouvá k relativně úzké skupině, avšak zprostředkovaně mají ohromný vliv.

Petr Skoumal (dole) a Jan Vodňanský v roce 2011.
Petr Skoumal (dole) a Jan Vodňanský v roce 2011. | Foto: ČTK

Pokud si někdo myslí, že Voskovec s Werichem byli nejpopulárnějšími komiky první republiky, hluboce se mýlí. Od toho byli lidoví baviči Fanda Mrázek, Ferenc Futurista nebo Jára Kohout. Přesto českou kulturu nesmírně ovlivnilo Osvobozené divadlo.

Stejné pravidlo platí o dvojici Jan Vodňanský a Petr Skoumal, která začala vystupovat roku 1963. Ve své době je znal a cenil spíše úzký okruh Pražanů a několik společenských uskupení, soustředěných kolem obětavých aktivistů v regionech. Nebylo to dáno jenom tím, že československý režim v 70. a 80. letech minulého století Vodňanskému a Skoumalovi nepřál, ale také tím, že jejich humor byl exkluzivní.

Podobně jako u Voskovce a Wericha, jejichž prodlouženou rukou Vodňanský se Skoumalem byli, předpokládal určité vzdělání, světový názor a ochotu přistoupit na hru, kterou dvojice rozehrávala na pódiu. Nepřekvapí proto, když nynější Najbrtův film prozradí, jak málo z nejlepších let Vodňanského a Skoumala bylo zaznamenáno. Ani v době, kdy to takzvaně "šlo", o ně masová média neměla zájem.

Svým způsobem je proto můžeme označit za "underground humoru". Snímek Všechno je proměnlivé ukazuje, v čem spočívala rafinovanost jejich scének. Pod hlavičkou hravosti najdeme obrazy absurdit doby: dadaismus drobných říkanek a scének zachycuje tvárnost a často i směšnost proměn jazyka. Stejně jako v téže době existující výtvarný proud zvaný Pražská groteska se inspiruje absurditou doby. A stejně tak se jí inspirují autoři filmu Pavel Klusák s Markem Najbrtem. I je fascinuje hloupost doby, v níž dvojice musela existovat.

S výjimkou záběrů z okupace v roce 1968 proto tvůrci nesledují drsnou stránku režimu, ale směšnost a trapnost. Sami ji dokonce několikrát zkoušejí rekonstruovat. Kdyby nic jiného, divákovi ulpí v paměti z dobového armádního filmu vytržené záběry vojáků na louce, tleskajících nějaké umělecké produkci, jimiž jsou proložené záběry z vystoupení dua. Přesně ve stylu Vodňanského a Skoumala, k jejichž oblíbeným terčům patřila khaki tupost, v té chvíli vzniká obraz komické kašírované banality, jež nám byla prezentována jako opravdová skutečnost.

Film je inspirován stejnojmennou písní: Všechno je proměnlivé. | Video: Supraphon

Vzdor názvu filmu, inspirovanému životopisným songem stejného jména, z dokumentu cítíme jistou neměnnost a nadčasovost. Krásně ji hned v prvních minutách demonstruje Vodňanského duet s Táňou Fischerovou, který střihem přechází do záznamu o 50 let mladšího. Změnil se jen věk obou protagonistů, nikoli oni, nikoli obsah písně.

Ve filmu se objevuje několik takových okamžiků, které navíc zachycují další facetu společného díla Vodňanského a Skoumala: sladkou melancholii. Tu a tam probleskne také v zachovaných záznamech jejich vystoupení. Zvlášť ve Skoumalově hudbě, často až labužnicky inspirované východoslovanskými romancemi a dumkami.

Na snímku z natáčení dokumentu jsou Jan Vodňanský a Petr Kotyk z Památníku národního písemnictví.
Na snímku z natáčení dokumentu jsou Jan Vodňanský a Petr Kotyk z Památníku národního písemnictví. | Foto: Česká televize

Běžné vnímání Vodňanského a Skoumala stojí především na slovní komice toho prvního, zatímco Skoumal bývá někdy popisován jako medvídek či podmračený muž u piana, který toho moc neřekne. Síla dvojice ale spočívala také ve Skoumalových melodiích. A film vyzdvihuje právě jeho originalitu a talent.

Skoumal si nenechal nic diktovat trendy. Ne že by nedokázal napsat popový hit nebo rockovou skladbu, naopak: na přelomu osmdesátých a devadesátých let jich vytvořil mnoho pro Michala Prokopa, například Kolej Yesterday, i Vladimíra Mišíka, s jehož kapelou Etc… nejprve hrál na klávesy ve studiu a několik let s ní také vystupoval. Ve spojení s hravým kolegou Vodňanským měl ale širší záběr inspirace. Pro Skoumala byla hudba cestou časem a prostorem.

Kromě ruských romancí tak v jeho originálním rukopisu najdeme stopy balkánského folklóru, kabaretních písní, šansonu, ragtime, vážné hudby, koncertních valčíků. Ať je ta muzika z minulosti, nebo současnosti, vždy je jeho. A vystoupením dvojice dodává emocionální lehkost i nadhled.

Pavel Klusák s Markem Najbrtem si dali náročný úkol. Slepit profil dvojice, jejíž humor není jednoduše interpretovatelný, z relativně malého množství zachovaného archivního materiálu - a ještě to celé udělat tak, aby nevznikl jen přehled "mluvících hlav" čili celebrit předčítajících vypreparované věty.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský v květnu 2014 při svém zřejmě posledním společném vystoupení.
Petr Skoumal a Jan Vodňanský v květnu 2014 při svém zřejmě posledním společném vystoupení. | Foto: ČTK

V dokumentu samozřejmě nechybí svědectví současníků ani obdivovatelů, režisér se o ně ale zásadně neopírá. Důležitější je časová osa, přímo komentovaná dnes osmasedmdesátiletým Janem Vodňanským v podobě, kterou příznivci dvojice odjakživa milovali - jako u tabule s grafy přednášejícího, lehce "ujetého" vědce.

Hodinka s Vodňanským a Skoumalem se musí vidět a vychutnat v ní nepopsatelný zázrak poetického humoru. Připomenout si nadčasovost mnohých okamžiků, emoci doby a v jejím kontextu také humor, který určitému okruhu lidí pomáhal vydýchat tehdejší stupiditu.

Zatímco angloamerická scéna stavěla na jednotlivcích, takzvaných stand-up komicích, Čechy byly od dvacátých let centrem komických dvojic. Nezbývá než si přát, aby podobný film vznikl o celém tomto fenoménu nebo alespoň ještě o Janu Burianovi a Jiřím Dědečkovi, jejichž význam pro český intelektuální humor je s dílem Vodňanského a Skoumala určitě srovnatelný.

 

Právě se děje

Další zprávy