"Dekorativní postava, oduševnělá tvář s dýmkou a kultivovaná, jasná řeč činí z Jiřího Šetlíka jednoho z mála českých historiků umění, kteří tu a tam přitahují pozornost televizních kamer," napsal o něm roku 1997 Marek Pokorný, dnes šéf ostravské galerie Plato.
Šetlík od 60. let publikoval v několika výtvarných periodikách, vedl Sbírku moderního umění Národní galerie, byl ředitelem Uměleckoprůmyslového musea, učil. Pohyboval se v okruhu umělců kolem Adrieny Šimotové, Daisy Mrázkové či Stanislava Kolíbala. Jeho kariéru přerušila normalizace, během níž měl zakázanou odbornou činnost a nesměl ani přednášet.
Narodil se 2. dubna 1929 v Praze. Vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jeho profesory byli Antonín Matějček nebo Jan Mukařovský.
V 50. a 60. letech Šetlík vedl Sbírku moderního umění Národní galerie v Praze, působil jako šéfredaktor časopisu Výtvarná práce, přednášel na Akademii výtvarných umění, v letech 1968 až 1970 byl ředitelem Uměleckoprůmyslového musea, kde založil oddělení užitého umění, designu a fotografie nebo zřídil kavárnu. Také přispěl k obnovení zájmu o dílo exilového fotografa Ladislava Sutnara, s nímž Šetlík jako ředitel znovu navázal kontakt.
Tehdy rovněž postgraduálně studoval v USA díky stipendiu, které mu zařídil ředitel Guggenheimova muzea a bratislavský rodák Thomas M. Messer. Docenturu v Praze o Ottu Gutfreundovi ale Šetlík mohl dokončit až roku 1994.
V době normalizace patřil k těm, kdo měli zakázanou odbornou činnost. Byl vyloučen z KSČ, v letech 1971 až 1989 se živil jako stavební technik pověřený rekonstrukcí památkových objektů a depozitářů Uměleckoprůmyslového musea. Od 80. let tam mohl působit alespoň jako samostatný vědecký pracovník.
"Zůstal jsem v partaji, protože jsem si jako mnozí další myslel, že to skrz tu partaj změníme. Šedesátý osmý ukázal velice zřetelně, jak to bylo," vzpomínal Šetlík, jehož otec byl roku 1949 odsouzen za špionáž ve vykonstruovaném procesu. Také kunsthistorik postupně došel k přesvědčení, že "režim je špatný, falešný a komunismus nenapravitelný", a po vzniku Charty 77 spolupracoval s disentem.
StB jej často zvala na výslechy. "Skoro na každém výslechu mi říkali: ‚Vy patříte mezi ty tajné podepisovatele Charty.‘ A já na to: ‚Já jsem ji nepodepsal.‘ Kontrovali: ‚My to víme, to nám nemusíte říkat,‘" vyprávěl pro Paměť národa.
V samizdatu vycházely mezi roky 1985 až 1987 jeho eseje o českých výtvarných umělcích, kteří tvořili navzdory oficiální kultuře. Texty kolovaly ve strojopisech. Portréty Adrieny Šimotové, Magdaleny Jetelové, Vladimíra Janouška, Čestmíra Kafky a dalších dnes patří k základní literatuře o českém umění 70. a 80. let. Společně s jinými články, proslovy k výstavám či vzpomínkami na umělce je Šetlík roku 1997 vydal v souborné knize nazvané Cesty po ateliérech 1976-1986, kterou publikovalo nakladatelství Torst s rozšířeným doslovem oproti samizdatovému originálu.
"Jeho portréty mají sklon stát se hagiografickým textem svého druhu," napsal v recenzi knihy pro Mladou frontu Dnes Marek Pokorný, podle nějž se Šetlíkovy texty vyznačovaly nejen znalostí díla a vysokou mírou pochopení pro osobní důvody, proč autoři tvoří, ale také přiměřeným a srozumitelným používáním odborné terminologie nebo únosnou mírou zjednodušení. "Šetlíkovy črty se pro širokou veřejnost mohou stát vedle textů Jindřicha Chalupeckého základním čtením o umění a umělcích sedmdesátých a osmdesátých let," dodal Pokorný.
Kritička Věra Jirousová konstatovala v Lidových novinách, že Šetlíkova kniha zaplňuje bílá místa v nedávné historii. "Mapuje pracovně, odborně i velmi lidsky otevřený terén současného umění, ve kterém dnes už možná vnímáme samozřejmě umění v souvislosti s jeho tvůrci," napsala Jirousová.
Celý život Jiří Šetlík rovněž propagoval dílo kubistického sochaře Otty Gutfreunda, o němž vydal stať Gutfreundovské paradoxy či roku 1989 knihu Otto Gutfreund: Zázemí tvorby. Roku 1994 za gutfreundovský spis získal docenturu.
Po roce 1989 působil Šetlík tři roky na československém velvyslanectví v USA jako ministerský rada pro kulturu a zdravotnictví. Po návratu učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byl také prorektorem, v letech 1996 až 2001 pak vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci.
Roku 2014 dostal od ministerstva kultury medaili Artis bohemiae amicis (Přátelé českého umění) za celoživotní práci v oblasti výtvarného umění.
Byl dlouholetým předsedou Ceny Jindřicha Chalupeckého určené českým výtvarníkům mladším 35 let. A zúčastnil se také skandálního udílení ceny v listopadu 2000, kdy tehdejšího laureáta Davida Černého nechal z Veletržního paláce demonstrativně vyvést bezpečnostní službou ředitel Národní galerie Milan Knížák. Černý se s ním nemohl dohodnout na umístění svých exponátů. Umělec následně prohlásil, že dokud bude galerii vést Knížák, on její práh nepřekročí. Při udílení ceny závazek dodržel a před ceremoniálem zůstal na chodníku. Prezident Václav Havel, který dle stanov předával ocenění jako hlava státu, tak musel sjet výtahem do přízemí a vyjít na ulici, kde Černému cenu se Šetlíkovým svolením předal se slovy o "hoře, která nemůže k Mohamedovi".
Nedlouho poté Knížák jménem Národní galerie neprodloužil smlouvu Chalupeckého ceně, která se z Veletržního paláce rozhodla přesunout do Domu umění města Brna. "Pražský centralismus je nám dost cizí," vysvětlil tehdy Šetlík.
V roce 2018 daroval Jiří Šetlík část své sbírky Muzeu umění a designu v Benešově. S ním spolupracoval dlouhodobě, například už roku 2000 muzeum vystavilo novoročenky od umělců, které Šetlík sbíral od 60. let a všechny do Benešova věnoval. "Myslím, že je dobré podporovat všechny zajímavé iniciativy, které nevznikly v Praze. Řada důležitých impulzů přece vždycky přicházela z regionů. Koneckonců jde i v této oblasti o jednu možnost, jak přispět ke vzniku opravdu fungující občanské společnosti," řekl tehdy Šetlík časopisu Týden.
