Výstava Josefa Koudelky se jmenuje Návraty. Během setkání v pražském Uměleckoprůmyslovém museu ale několikrát zaznělo, že navzdory emigraci po roce 1968 autor "nikam neodešel".
"Doma jsem tam, kde právě jsem. Zjišťuju, že když někde pobývám déle než tři měsíce, přestávám tam fotograficky vidět," odpovídá na otázku po domově.
Josef Koudelka, i v osmdesáti letech stále svižný, s břitkým humorem a radostí z práce, je obklopený hroznem kamer a svými slavnými fotografiemi z cyklu Invaze z osmašedesátého roku. Opírá se o židli a novináře nabádá k dalším dotazům.
"I kvůli odchodu do Anglie jsem byl rád, že jsem se pod ty fotografie z okupace v roce 1968 nepodepsal. Nemohli mi dokázat, že jsem je fotil já. Říkali mi, že jsem nejslavnější anonymní fotograf," usmívá se při vzpomínkách na dobu, kdy si jeho fotopostřehy z Václavského náměstí a okolí přes blízkou spolupracovnici, kunsthistoričku Annu Fárovou, vyžádal kurátor washingtonského muzea a rok po okupaci je pak díky americkým médiím poznal celý svět.
V loňském dokumentu České televize Zajímá mě, kam až dojdu Koudelka dodává, že z peněz, které za "okupační" fotografie dostal, žil několik let.
"Fotograf Henri Cartier-Bresson mi tehdy říkal: Josefe, ty máš oči. Nestaň se fotožurnalistou, nebo o ně přijdeš." Obrázky z příjezdu vojsk Varšavské smlouvy, dnes brané jako špičkový příklad reportážní fotožurnalistiky, tehdy vnímal spíš jako výbornou oborovou příležitost. "Pro fotografa to byly neuvěřitelné chvíle, kam jsem se podíval, tam číhala fotka," vzpomíná.
Z davu novinářů létají další otázky: Dobrá fotografie je pro Koudelku ta, u které si divák dokáže vytvořit vlastní příběh. Ne, žádný jeho snímek není nejlepší - na všechny se snaží dívat objektivně. Fotit v Asii by ho nelákalo. "Myslím, že to, co mě zajímá, se dá fotit i bez exotiky," odpovídá korejskému kolegovi.
Stejně tak by ho nebavilo fotit pokračování jeho jiné slavné série Cikáni. "Současný život Romů mě neláká, a neláká mě ani zaznamenat současníky," tvrdí. V dokumentu České televize nicméně zmiňuje, že hlavním důvodem, proč se v 60. letech do slovenských osad vydal, byla jejich muzika. "V těch vesnicích se kolem mě pohybovala spousta lidí, a když jsem chtěl někoho vyfotit, musel jsem se na něj objektivem doslova přilepit."
I nyní ale rád cestuje, nejraději za "architektonickými ruinami," jak mluví o starověkých památkách. To je ostatně i program, jehož by se - pokud mu to zdraví dovolí - rád držel. "Architektura jako taková mě nezajímá, ale mediteriánská místa, to jo. Chodím po nich strašně rád, chci lidem ukázat krásu, která se tam skrývá," odpovídá na dotaz, jaké je jeho aktuální fotografické téma.
Josef Koudelka
- Narodil se v Boskovicích 10. ledna 1938. Vystudoval letecké inženýrství, fotografii se věnuje od roku 1958. V té době fotografoval svět několika pražských divadel a život cikánů.
- V roce 1968 zdokumentoval invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa. Následující rok tyto snímky vyšly v mnoha zahraničních časopisech pod pseudonymem P. P. (Prague Photographer).
- Snímky "anonymního českého fotografa" získaly ocenění Robert Capa Gold Medal. U příležitosti čtyřicátého výročí invaze vydal Josef Koudelka v roce 2008 knihu obsahující 249 fotografií doplněných texty historiků. Kniha dosud vyšla ve dvanácti jazykových mutacích.
- V roce 1970 Koudelka odjel do Velké Británie, kde získal politický azyl, od roku 1974 je členem agentury Magnum Photos. Později odešel do Francie, v roce 1987 získal francouzské občanství.
- V roce 1975 mu vyšla kniha Cikáni, v roce 1988 následovaly Exily. Od té doby vydal Koudelka patnáct publikaci věnujících se dokumentování vlivu člověka na současnou krajinu. Nová knížka vychází u příležitosti pražské výstavy Koudelka: Návraty.
Toto téma se ostatně částečně odráží v druhé části výstavy, již hostí Veletržní palác Národní galerie. V přízemí je vystavený cyklus osmnácti velkoformátových fotografií z benátského bienále, pojmenovaný De-creazione. Vytvořil ho v roce 2013 pro první tamní prezentaci Vatikánu a je inspirovaný knihou Genesis. Koudelka si podle kurátorky výstavy Ireny Šorfové vybral jemu blízké téma - nevratný zásah do krajiny. Ilustruje ho na snímcích z různých konců světa.
Fotografiím z tohoto cyklu se autor věnuje i ve zmiňovaném filmu. "Toto byl jordánský Herkulův chrám. Ta socha byla sedm metrů vysoká, teď z ní zůstaly jen zbytky," ukazuje na snímek s obřími prsty v rozvalinách. "Je to ukázka toho, jak naše civilizace dokáže věci ničit."
Když přijde řeč na panoramatické fotografie, jimž je v Uměleckoprůmyslovém museu věnovaná celá jedna část, Koudelka líčí: "Zjistil jsem, že s tímhle foťákem mohu fotit krajinu daleko líp. Díky panoramatickým snímkům jsem si udržel lásku k fotografii. Víte, já se nebráním v životě žádné změně. Důležité je pro mě fotit a neztratit o fotku zájem."
Jak se zdá, životní motivace pro Koudelku není problém. Před pár dny mu dokonce jeden kolega vepsal do knihy věnování: "Nejšťastnějšímu člověku na světě."
Výstavy v Uměleckoprůmyslovém museu i ve Veletržním paláci potrvají do 23. září. V srpnu v Národní galerii naváže expozice Invaze 68, zaměřená pouze na Koudelkův osmičkový rok.
