Vymyšlené filmy bývají často nudnější než dokumenty

Tomáš Stejskal
11. 3. 2013 10:45
Rozhovor s gruzínskou režisérkou Tinatin Gurchiani
Tinatin Gurchiani
Tinatin Gurchiani | Foto: Jeden svět

Rozhovor - Při rozhovorech si uvědomíte spoustu věcí. Když jsem na Jednom světě dokončil ten s gruzínskou režisérkou Tinatin Gurchiani, bavili jsme se ještě asi půl hodiny mimo záznam - mimo jiné i o tom, že svůj film Stroj, který cokoli vymaže vnímá jako několik malých soukromých filmů, které vytvářejí její protagonisté.

Nedalo mi to nezeptat se na rozhodnutí zařadit do snímku závěrečnou emotivní scénu, při níž se dcera setkává po letech s matkou, scénu, která mi přišla svou expresivitou lehce nepatřičná. Tinatin přiznala, že kdyby to bylo čistě její rozhodnutí, asi by ji také vynechala, protože upřednostňuje trochu jiný styl. Jenže cítila, že je zavázána i svým aktérům. Hrdinka sama navíc tuto situaci vymyslela a pro obě strany byla z různých důvodů nezbytná přítomnost kamery. V té chvíli mi došlo, jak jsme coby diváci či kritici často v zajetí estetických kritérií. Filmaři, a především dokumentaristé, však řeší i spoustu jiných otázek, než je umělecká hodnota díla. Je přinejmenším pozoruhodné, když se debutující filmařka rozhodne upřednostnit etiku či zodpovědnost před uměleckým rozhodnutím.

Čtěte také
Proč chce dívka stroj, který cokoliv vymaže?

Tinatin Gurchiani působí velmi přesvědčeně o tom, co dělá. Ačkoli jsem její film v některých ohledech přijal s drobnými rozpaky, o to více se těším na její následující projekty.

Aktuálně.cz: Jak vás napadla myšlenka natočit film s využitím scén přímo z castingu?

Tinatin Gurchiani
Tinatin Gurchiani | Foto: Jeden svět

Tinatin Gurchiani: Nejprve jsem dostala nabídku udělat dokument v Íránu, ale neuměla jsem persky. Už tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé udělat film na základě castingu. Pak jsem se dozvěděla, že podobný film postavený na konkurzu už právě v Íránu existuje, natočil ho Mohsen Makhmalbaf a jmenuje se Salaam Cinema. To mě překvapilo, že film založený na stejném nápadu už vzniknul a navíc právě v Íránu. Takže jsem od té myšlenky upustila. To se odehrálo, když jsem byla ve druhém ročníku. Když jsem školu dokončila a chtěla natočit v Gruzii svůj první hraný film, uspořádala jsem casting. Ale uvědomila jsem si, že lidé vůbec nezapadají do mé představy. Tak jsem se rozhodla natočit dokument, skutečné příběhy lidí, využít metodu záběrů z castingu a zahrnout do filmu i observační část, následovat lidi k nim domů. Chtěla jsem zkusit zachytit jistý rozdíl mezi skutečností a sebeprezentací.

A.cz: A protagonisté si mysleli, že jde o hraný film? Nebo věděli přesně, o co jde?

Ne, otevřeně jsem hledala lidi s tím, že do dokumentu vnesou svůj osobní příběh. Chtěla jsem, aby přišli lidé, kteří si myslí, že jejich příběh se hodí do filmu.

Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

A.cz: A kolik lidí se přihlásilo?

Přes facebook jsem získala stovky dopisů, ale mě šlo především o venkovské oblasti a nikoli jen o lidi, kteří využívají sociální sítě. A přitom jsme měli jen dvacet natáčecích dnů, protože nebylo dost peněz. Takže jsem udělala castingy naslepo přímo v několika vesnicích. Pár lidí jsem vybrala i na základě zmíněných dopisů, ale většina přišla na casting na základě inzerátů. Nakonec jsem měla před kamerou kolem čtyřiceti lidí.

A.cz: A měla jste přesně daný koncept už před natáčením? Věděla jste, že budete chtít některé z nich pak následovat s kamerou k nim domů?

Ano, o tom jsem měla jasno. Samozřejmě jsem nevěděla, kdo na casting přijde. Chtěla jsem propojit více protagonistů, složit svůj snímek ze směsi krátkých příběhů.

Tinatin Guchiani, režisérka filmu Stroj, který cokoliv vymaže
Tinatin Guchiani, režisérka filmu Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Jaký byl váš hlavní cíl? Chtěla jste zobrazit Gruzii? Protože jde vlastně o poměrně jedinečnou metodu, pokoušet se pomocí náhodného výběru protagonistů dosáhnout určité obecné výpovědi.

Hlavním záměrem určitě nebylo nějaké věrné zachycení života mladých lidí v Gruzii, ale říci i něco o životě jako takovém, asi i proto je film tak úspěšný na festivalech po celém světě. Určitě jde i o snímek o mé zemi, ale je velmi subjektivní. Celá země nevypadá takhle, je tam mnohem více slunce a podobně.

A.cz: Minulý rok jsem na festivalu Jeden svět dělal rozhovor s gruzínskou dokumentaristkou Salomé Jashi. Zajímalo by mě, jestli se dnes v Gruzii rodí nějaká nová generace dokumentaristů a také jestli se dá hovořit o nějaké ženské perspektivě, odlišné od toho, jak nazírají svět a dokumentární tvorbu mužští filmaři?

Myslím, že můj film je od filmu Salomé velmi odlišný, jde o různé styly. Když se můj film promítal na festivalu dokumentárních filmů v Tbilisi, měla jsem pocit, že je to pro Gruzínce něco neobvyklého. Obecenstvu se líbil, ale neumím posoudit, co na něj říkají ostatní gruzínští dokumentaristé. Nikdy jsem se s nimi o tom nebavila.

Tinatin Gurchiani
Tinatin Gurchiani | Foto: Aktuálně.cz

V Gruzii nemáme velkou tradici dokumentárního filmu. Máme filmový archiv, ale panuje všeobecné přesvědčení, že každý dobrý filmař by měl natočit hraný film, dokument je tu něco méněcenného. Nevím, jestli je to u vás podobné. V poslední době se situace trochu mění, talentovaní filmaři začínají točit i dokumenty.

Pro mě neexistuje hranice mezi dokumentem a hraným filmem, záleží jen na tom, jestli je film dobrý. A myslím, že to platí obecně. Pokaždé když zapnete kameru, tak jde vlastně o záznam reality, i herci si do hraného filmu přinášejí něco skutečného, něco ze svého života, výraz své tváře. A naopak při tvorbě dokumentu potřebujete dramaturgii, nemůžete natáčet způsobem, jako když točíte dokumenty o zvířatech. Existují dokumentaristé, kteří k tomu takhle přistupují, ale jejich filmy většinou nebývají moc dobré.

A.cz: A existuje v Gruzii nějaká institucionální nebo finanční podpora dokumentaristiky?

Máme filmové centrum, které podporuje jak hrané, tak dokumentární snímky. Ale jde o velmi malé částky. My jsme dostali asi osmnáct tisíc eur, za což se ani dokument nedá natočit snadno. Natočili jsme hrubý materiál a pak jsme sháněli nějakou podporu, abychom ho mohli postprodukčně zpracovat. Díky spolupráci s českou platformou DOK.incubator jsme film mohli dokončit.

Foto: Facebook

A.cz: U nás jsou nepochybně dokumenty mnohem zajímavější než hraná tvorba.

Myslím, že všeobecně prožívá dokumentaristika určitou formu renesance, vymyšlené příběhy jsou často mnohem nudnější než dokumenty. V dokumentu naopak může být drama, všechno to, co nabízí hraný film, a navíc s reálnými lidmi.

A.cz: Dostanou se v Gruzii dokumenty jako ten váš do kin? Vysílají se v televizi? Nebo jde spíše o tvorbu, kterou ocení na zahraničních festivalech?

Myslím, že náš případ je odlišný. Chystá se promítání v běžné kino distribuci, přičemž jde o prý první gruzínský dokument, který bude uvedený do kin. Alespoň mi to tvrdí kinaři. Nejsem si tím úplně jistá. Každopádně netuším, jak dlouho v kinech vydrží. Obvykle se takový dokument pustí jednou či dvakrát v televizi, ale částky, které dostanete za práva, jsou poměrně směšné, něco okolo tří set dolarů. Takže největší šanci mají dokumenty online a na festivalech. My jsme nyní objeli spoustu festivalů, takže jsme na tom jinak než průměrný gruzínský dokument.

A.cz: Váš film získal cenu za režii v Sundance.

Ano, ale nejen v Sundance, ale i na spoustě festivalů už před Sundance.

Tinatin Gurchiani (vpravo) na festivalu Sundance
Tinatin Gurchiani (vpravo) na festivalu Sundance | Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Jsou pro vás ceny důležité?

Myslím, že ceny z festivalů jako je Sundance můžou určitě pomoci budoucí kariéře, otevírají spoustu dveří, ceny z menších festivalů zase často s sebou přinášejí docela dobré peníze, což je dobré, protože při natáčení jsme například neměli rozpočet ani na to, abychom mohli protagonistům zaplatit. Je velmi frustrující, když vidíte na festivalu, jak obecenstvo s vaším filmem souzní, ale porotu nechá chladnou. Porotci jsou často velmi subjektivní anebo mají své kamarády a podobně.

A.cz: A máte už nějaké konkrétní plány na další projekty?

Mám hotový scénář pro hraný film a také mám v plánu dva dokumenty, uvidím, co vznikne nejdříve.

A.cz: A můžete říci, o čem budou?

U dokumentů je to obtížné říci. Nyní se děje všechno hrozně rychle, museli jsme rychle dokončit postprodukci našeho filmu, když jsme dostali nabídku podpory od DOK.incubatoru, a pak jsme vyrazili rovnou po festivalech. Teď se nemůžu soustředit na nic jiného, doufám, že od dubna budu mít trochu čas. Jde o fascinující dobu, ale je to také velmi únavné. Včera jsem přiletěla z Ameriky a odsud jedu na festival do Thesaloniki, a to jsem kvůli těmto dvěma musela odmítnout spoustu dalších.

Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

A.cz: Vystudovala jste dokumentaristiku?

Ne, studovala jsem v Německu v Babelsbergu a tam se studium nerozděluje na dokumentární a hranou tvorbu. Můj absolventský film byl hraný.

A.cz: Pokud se nepletu, tak na této škole studoval i Andreas Dresen, který také nerad rozlišuje dokumentární a hranou tvorbu. Když jsem s ním loni dělal rozhovor, říkal mi, že tam každý filmař musí strávit první asi tři semestry s dokumentem. Platí to stále?

Ano, jde o dva semestry. První rok se věnujete jen dokumentům, druhý rok pouze hrané tvorbě. Pak se můžete rozhodnout, čemu se chcete věnovat víc. Pro mě to není příliš velký rozdíl, při tvorbě hraného filmu si dělám rešerše úplně stejně, jako když připravuji dokument.

A.cz: Myslíte si, že jsou pro filmaře filmové školy důležité?

Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

Nejsou nutné. Lze se naučit režírovat i bez toho. Musíte tak jako tak sledovat filmy. Já jsem se rozhodla, že chci být filmařem, když mi bylo sedm nebo osm, hodně jsem se koukala na filmy. Přitom jsem dlouho dělala něco jiného, potřebovala jsem se naučit spoustu věcí o světě, studovala jsem předtím i jiné školy, ale všechno to směřovalo k jednomu cíli.

Filmová škola vás může naučit být důsledný, nedělat kompromisy a pracovat ve velkém týmu. Při natáčení spolupracuje spoustu lidí a každý z nich může číst scénář odlišným způsobem, což se ještě prohlubuje, když jste z různých kultur. Pro mě byl například problém v Německu, že tam byli více zvyklý pracovat s detailními záběry, já jsem naopak potřebovala více pracovat s mizanscénou. Můj přístup byl velmi odlišný. Také je důležité se naučit vybrat si správné lidi do svého štábu.

A.cz: Říkala jste, že jste se rozhodla už v dětství, že chcete filmovat. Co bylo tím impulsem?

Už od útlého věku jsem se zajímala o umění a o film především. Byla jsem si tím jistá, a dokonce jsem se vsadila o stovku žvýkaček, že se zcela určitě stanu režisérkou. Nešlo ale o fascinaci tou profesí, spíše filmem samotným. Někteří režiséři hovoří o natáčení jako o skvělé zábavě, jako kdyby to byla nějaká party. Já si proces natáčení nikterak neužívám. A také neumím věnovat natáčení třeba několik let, protože nemám kromě svého života ještě nějaký záložní. Takže krátká doba natáčení není jen otázkou peněz, ale jde i o můj styl práce. Upřednostňuji koncentraci.

 

Jeden svět 2013 film Stroj, který cokoliv vymaže

11.03., 17:00  Lucerna

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 10 hodinami

Prezidentem lékařské komory se stal její dosavadní šéf Kubek

Českou lékařskou komoru (ČLK) povede dalších pět let její dosavadní šéf Milan Kubek. Na sobotním sjezdu v Praze získal post prezidenta již počtvrté. Kubek ve volbě porazil současného viceprezidenta stavovské organizace lékařů Zdeňka Mrozka.

Kubek získal 176 hlasů, Mrozek 108. Nikdo další nekandidoval. Volba trvala téměř tři hodiny, delegáti si nového šéfa odhlasovali až ve třetím kole.

Staronový prezident ČLK stojí v čele komory 15 let, organizaci vede od roku 2006, Předtím byl Kubek, který má angiologickou ambulanci na poliklinice v Praze 9, předsedou Lékařského odborového klubu. Podle Kubka by ČLK měla poskytovat svým členům co nejlepší servis.

Zdroj: ČTK
Další zprávy