Proč chce dívka z Gruzie Stroj, který cokoli vymaže?

Tomáš Stejskal
5. 3. 2013 6:48
Gruzínský dokument uspěl na Sundance, ale trochu zválcoval svou autorku
Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

Recenze - Loni jsme se mohli přesvědčit, že Gruzie má schopné dokumentaristky. Snímek Bakhmaro, který získal jednu z cen na festivalu v Jihlavě a s úspěchem se promítal i na Jednom světě, se vyznačoval statickou, nenápadnou kamerou a trpělivým pozorováním jednoho jediného místa, z něhož pozvolna, symbolicky vyvstával obraz celé země, která se neustále potýká se svým sovětským dědictvím.

Režisérka Tinatin Gurchianiová, která letos soutěží v hlavní soutěži Jednoho světa se snímkem Stroj, který cokoli vymaže, si k vykreslení své rodné republiky vybrala mnohem experimentálnější koncept. Uspořádala casting na film a hledala mladé lidi ve věku 15 - 25 let, kteří se domnívají, že mohou něco zajímavého nabídnout.

Tinatin Guchiani, režisérka filmu Stroj, který cokoliv vymaže
Tinatin Guchiani, režisérka filmu Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Aktuálně.cz

Prostřednictvím směsice postav, pro které představuje oko kamery něco mezi cestou ke slávě či penězům a zpovědnicí, se odhalují osudy a touhy náhodně vybraného vzorku populace a jde tedy v jistém smyslu o spravedlivou či „objektivní" metodu, jak představit vlastní národ.

Počáteční podmínky totiž může režisér ovlivnit jen málo, rozhoduje pouze o tom, kterým z uchazečů se bude více věnovat, které z nich do svého dokumentu vůbec zařadí. Tento přístup se však nakonec ukazuje být hlavní potíží filmu.

Statické obrazy lidí hovořících do kamery patří bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co může debut gruzínské režisérky nabídnout. Mladí lidé hovoří o sobě, částečně aby se prezentovali, částečně už i proto, že touží po tom vypovídat se ze svých problémů, a poodhalují mimoděk i něco málo z historie země a nejistot, které ji tíží.

Vystupuje tu sotva náctiletý kluk, který neví, koho by chtěl hrát, ale je mu jasné, že by to měla být hlavní role; mladík, který je starostou ve vesnici, kde je průměrný věk sedmdesát let; dívka, která by ráda využila stroj schopný vymazat věci ze světa na vymazání sebe samotné; voják, jehož bratr si odpykává třiadvacetiletý trest ve vězení či slečna, která vyrůstá bez matky. Režisérka však není tak důsledná či odvážná, aby vystavěla celý snímek pouze z podobných „castingových" promluv, za některými aktéry se vydává domů a pozoruje jejich úděl více zblízka.

Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

Musím přiznat, že je mi poněkud záhadou, že si tento film odnáší z festivalu Sundance zrovna cenu za režii. Mísení castingových výstupů, úseků ze života jednotlivých protagonistů a statických záběrů chudé, často venkovské krajiny, podkreslené místními baladickými písněmi, v sobě sice má jistou podmanivost, ale o soudržném a přesvědčivém tvaru lze hovořit jen stěží.

Tato mozaika totiž působí nakonec jako až příliš náhodný sled střípků z něčích osudů a kvůli zvolené metodě se na jednotlivé postavy nemůže režisérka dostatečně soustředit. Není sice její ambicí, že by nějak detailně dokumentovala problémy aktérů, natož sledovala nějaký jejich vývoj, zároveň se však u těch chytlavějších až příliš pozastavuje.

Stroj, který cokoliv vymaže
Stroj, který cokoliv vymaže | Foto: Jeden svět

Mám z filmu trošku dojem, jako kdyby poměrně silný počáteční koncept nebyl úplně domyšlen a využit, v průběhu natáčení se od něj trochu náhodně upouštělo a režisérka se neuměla rozhodnout, jestli více sleduje konkrétní osudy či snahu zachytit sice letmý, leč ucelený obraz země. Symbolika exteriérových záběrů hovoří zcela jasně pro to druhé, některé autentické, avšak z kontextu vytržené promluvy naznačují spíše to první.

A pokud se po většinu času drží poměrně distancovaného přístupu, v závěru si neodpustí až vyhroceně expresivní scénu setkání dcery s matkou, která ji v útlém věku opustila. Jistě nelze nikoho obviňovat z toho, jak se tato situace odehrála, je však otázka, zda se ve filmu měla objevit. Spíše než silné finále to připomíná neochotu nezkušeného autora vyřadit působivý materiál pro dobro celku.

Ve výsledku jde sice o nadějný snímek postavený na výborném nápadu a dílčích sugestivních situacích, který však úplně neumí vyvážit lyrizující, emotivnější přístup s nezúčastněným pozorováním a obecnější perspektivou. Silné koncepty totiž bývají nebezpečné, velice snadno své tvůrce dokáží pohltit či převálcovat. Každopádně je však podnětnější sledovat takovýto souboj, než nudnou televizní reportáž, která předstírá, že existuje něco jako objektivní dokumentaristika.

 

Festival Jeden svět 2013 promítá film Stroj, který cokoliv vymaže:

06.03., 20:00  Světozor malý sál
11.03., 17:00  Lucerna

 

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 10 hodinami

Prezidentem lékařské komory se stal její dosavadní šéf Kubek

Českou lékařskou komoru (ČLK) povede dalších pět let její dosavadní šéf Milan Kubek. Na sobotním sjezdu v Praze získal post prezidenta již počtvrté. Kubek ve volbě porazil současného viceprezidenta stavovské organizace lékařů Zdeňka Mrozka.

Kubek získal 176 hlasů, Mrozek 108. Nikdo další nekandidoval. Volba trvala téměř tři hodiny, delegáti si nového šéfa odhlasovali až ve třetím kole.

Staronový prezident ČLK stojí v čele komory 15 let, organizaci vede od roku 2006, Předtím byl Kubek, který má angiologickou ambulanci na poliklinice v Praze 9, předsedou Lékařského odborového klubu. Podle Kubka by ČLK měla poskytovat svým členům co nejlepší servis.

Zdroj: ČTK
Další zprávy