Autorův život i dílo nyní přibližuje retrospektivní výstava v kutnohorské Galerii Středočeského kraje nazvaná Už jde… Vratislav Nechleba s podtitulem Verista v pasti modernismu. Potrvá do 2. března.
Jelikož se umělec, jehož díla vyzařovala prvorepublikovou eleganci, dožil vysokého věku a do posledních chvil tvořil, jeho obrazy jsou také svědectvím o jedné epoše.
Přehlídku otevírá černobílý filmový šot, ve kterém dlouhovlasý, asi šedesátiletý Vratislav Nechleba shovívavě pózuje před kamerou. Jeho tvář s vysokým čelem a dominantním nosem se návštěvníkovi brzy vryje do paměti. Následuje sál plný autoportrétů, mladistvé studie rychlými tahy i dokonale realistické podobizny s propracovaným pozadím včetně opulentních zlacených rámů. Je jich tolik, že se z nich točí hlava. Tento vjem posiluje umístění obrazů do velkého kruhu.
Je fascinující sledovat proměnu tváře i malířského rukopisu v průběhu let. Ještě víc člověka hypnotizuje tvůrcův narcismus, který baví i odpuzuje. Baví, například když se Nechleba stylizuje do vlámského mistra v dokonalé nápodobě náročné šerosvitné malby. Uprostřed sedí výtvarník v bohatě zdobeném plášti, v pozadí tmavé tapety či gobelín, v rohu je dokonale naaranžovaný čajový stolek s čínským porcelánem.
Lehce nepříjemně naopak působí množství upřených pohledů stejného muže shlížejícího ze všech stran, a nejpozději před autoportrétem Nechleby v nehezkém pruhovatém županu s podivně zasněným úsměvem je lépe prchnout do dalšího sálu.
I tomu dominují portréty, avšak tváře, postoje i gesta už patří jiným lidem. Malíř do nich vetknul někdy více, jindy méně své lásky ke starému umění sahajícímu až k barokním mistrům. Střídají se tu uvolněná znázornění většinou jeho přátel, která často obsahují i něco z psychologické stránky dotyčných, a dokonale, hladce namalované portréty na zakázku.
Nechlebovi bylo teprve 26 let, když se stal vyhledávaným portrétistou. Pomohl mu k tomu obraz obdivovaného herce Národního divadla Eduarda Vojana z roku 1911. Populárního umělce a zakladatele českého moderního divadla mladík zachytil civilně, v obleku s kabátem přehozeným přes ruku. Vzpřímené držení těla a výrazná tvář dává výjevu monumentální vyznění.
Podle kurátorky kutnohorské výstavy Vandy Skálové malba vzbudila pozornost tmavou tonalitou, výrazným světelným kontrastem a vystižením čehosi z podstaty Vojanova vyhlášeného psychologického hereckého přístupu.
Hojně reprodukovaný obraz přinesl Nechlebovi mnoho prestižních zakázek. V dalších letech portrétoval spisovatele, nakladatele i obchodníky s uměním. Namaloval operní pěvkyni Emu Destinnovou nebo přední představitelku ženského hnutí a manželku pražského starosty Annu Podlipnou. Byl autorem podobizny politika Karla Kramáře z roku 1933 i prvních pěti prezidentů, od Tomáše Garrigua Masaryka po Antonína Zápotockého.
Masaryka malovalo více než šedesát umělců, Nechleba na svou šanci čekal pět let. Podle záznamů se v roce 1924 konalo sedmnáct prezidentových sezení v ateliéru na Akademii výtvarných umění.
Mezi prezidentské portréty lze počítat i protektorátního státníka Emila Háchu, přestože toho malíř zachytil dávno před neblahými okupačními roky 1939 až 1945. Netypická šířková podobizna ukazuje elegantního tmavovlasého, vážně vyhlížejícího právníka sedícího u stolu. Pochází z roku 1915, kdy byl Hácha jmenován zemským radou.
V roce 1938 pak Nechleba podle fotografie namaloval i Háchovu předčasně zesnulou ženu. Obraz je ale nezvěstný.
Může být zarážející, že o prezidentské portréty stáli i pozdější dva komunističtí prezidenti, že jim nevadila Nechlebova pověst malíře "buržoazní elity". Podle kurátorky však svou předválečnou minulost vykoupil vstupem do KSČ. "A když se na něj ústřední výbor komunistické strany v roce 1948 obrátil s dotazem, zda by namaloval Klementa Gottwalda, po krátkém váhání přijal," vysvětluje Skálová.
Kvůli portrétu Klementa Gottwalda si malíř půjčil křeslo na Pražském hradě a rozhlasový mikrofon. Pro věrohodnější pozadí si nechal vyfotografovat prezidentskou kancelář. Také tato olejomalba je dnes ztracená, na výstavě visí jen přípravná kresba tužkou.
Nechlebovo přijetí v éře socialismu má logiku. Svým konzervativním realismem dobře zapadal do oficiálního dobového směru - socialistického realismu. V roce 1955 se dokonce stal zasloužilým umělcem, což byl titul, k němuž se v předchozích letech vyjadřoval s despektem.
Vratislav Nechleba měl své pevné zvyky. Pracoval v ateliéru podle modelu, výjimečně dle fotografie. Na materiálu nešetřil, nechával si míchat vlastní barvy. Spolupracoval s rámaři, měl požadavky na přesný dekor či zlacení.
Uměl si říct o vysoký honorář, zároveň bojoval s pochybami, přemalovával, odkládal dokončení obrazu. Ocital se v obtížných situacích, zámožní klienti na něj tlačili. Měl z toho psychické problémy. Vícekrát se dostal do dluhů i ve své nejslavnější době.
Byl schopen intenzivně malovat i několik dnů téměř bez přestávky, až na samu mez vyčerpání. Zapomínal na jídlo, v pracovním tempu se udržoval díky cigaretám. Ze špatné životosprávy měl v posledních letech života zdravotní potíže.
Po skončení druhé světové války v roce 1945 otevíral Akademii výtvarných umění jako rektor, ale doléhalo na něj, jak je kvůli svému konzervativnímu stylu vnímán kriticky ze strany progresivních pedagogů a studentů. Od počátku 50. let se začal stahovat z veřejného života.
"Nemyslete, že jsem se nestaral o moderní proudy. Naopak, ale nešlo mi malovat jinak, než cítím, nebylo v mé povaze malovat jinak, než jak jsem viděl," říkal. Jeho kultivovaný hlas s "prvorepublikově" měkkými samohláskami zní v krátkých fragmentech na několika místech výstavy. Nahrávka pochází z posledního rozhovoru pro rozhlas, natočeného v ateliéru nedlouho před umělcovou smrtí v roce 1965.
Přehlídka v GASKu je prakticky prvním veřejným představením Vratislava Nechleby. "Dosud neměl samostatnou výstavu ani monografii, naposledy bylo jeho dílo k vidění v polovině sedmdesátých let, vždy ale v rámci výstavních projektů, které nebyly věnovány pouze jeho tvorbě," vysvětluje kurátorka Vanda Skálová. Podle ní malíř "před padesáti lety v podstatě zmizel z obecného povědomí i kánonu dějin umění v českých zemích".
Dnes ho překvapivě znají spíš ctitelé poválečné literatury a filmu než obdivovatelé umění. "Zasloužil se o to Ota Pavel, který ho jako bručounského a misogynního portrétistu zvěčnil ve svém povídkovém souboru Smrt krásných srnců, i následné zpracování literární předlohy ve stejnojmenném filmu režiséra Karla Kachyni z roku 1986," uvádí dál kurátorka. Záběry ze snímku na kutnohorské výstavě nechybí.
Přímým impulzem k uspořádání retrospektivy v GASKu byl dar od vdovy Anny Nechlebové, se kterou se malíř oženil ve svých 71 letech. Rozsáhlou kolekci věnovala Českému muzeu výtvarných umění, tedy předchůdci kutnohorské galerie, v roce 2001. Výstava zahrnuje také zápůjčky ze tří desítek institucí a soukromých sbírek.
Vratislav Nechleba byl mistrem reprezentativních portrétů, jaký v českém umění nemá obdoby. "I dnes vznikají malířská díla zachycující představitele politických, ekonomických i kulturních elit, ale fotografie na tomto poli samozřejmě už dávno zvítězila," myslí si kurátorka, podle které dokonale realistická malba přesto stále má následovníky.
"Tradiční veristická malba ve skutečnosti nikdy úplně nezanikla nebo nezmizela, ač jí to historie a avantgardní rétorika prorokovala," říká odbornice a jako příklad uvádí velkou přehlídku hyperrealistických malířů nazvanou Fascinace skutečností, kterou v roce 2017 uspořádalo Muzeum umění Olomouc. V současnosti podle Skálové veristický styl zastupuje také silná generace žáků profesora Zdeňka Berana, která vystavuje a má své sběratele i publikum.
"I oni ale byli v době studií se svým s tradicí spjatým vyjadřováním vysmívání a jejich snažení bylo označováno za anachronismus," připomíná kurátorka. Aby zdůraznila, že realismus není mrtvý a že "fascinace skutečností" má stále své tvůrce i obdivovatele, přidala do Nechlebovy výstavy i několik obrazů od tří žijících hyperrealistických umělců Michala Ožibka, Jana Mikulky a Adriany Sarnové. Jejich díla symbolicky propojují Nechlebu s aktuální podobou veristické malby.
