Éterické bytosti, vlhké mokřady a temná zákoutí, můry, které se slétají k lidským očím, jako by to byl zdroj světla. Tajemné místnosti plné poloprůhledných baldachýnů a třpytivých korálků. A dvě rudé harpyje - mytické napůl ptačí, napůl lidské bytosti. Pod těmito dvěma ptačími ženami na rozměrných plátnech se krčí malířka Anna Ruth, která v černé kožené rukavici roztáčí kolovrat vydávající zlověstné skřípání.
Praskání kolovratu na sebe vrství pomocí zařízení zvaného looper, občas do hry zapojí velký zlatý prsten nasazený na rukavici, jímž o kovový kolovrat schválně zavadí. Přidává i své vokály a hru na flétnu. Vernisáž její první a zároveň poslední letošní české výstavy, kterou nazvala Spřádání stínů, tkaní světla, pojala jako performance. Kromě malby se zabývá také hudbou. "Vnímám ji jako prodloužení mých obrazů. Hudba a malba k sobě mají blíž než třeba hudba a fotka. Z nějakého důvodu mi připadá, že jsou si tato média velmi podobná," říká.
Na obrazech vystavených v Bold Gallery pracovala posledních dvanáct měsíců. Do toho zažila americký debut v New Yorku a skupinově vystavovala v italské Brescii. "Byl to extrémní rok v tom nejlepší slova smyslu. Stalo se toho strašně moc," reflektuje uplynulé měsíce. Devětadvacetiletá umělkyně přitom teprve před dvěma lety ukončila studium na pražské Akademii výtvarných umění. Právě díky svému diplomovému projektu, který byl její první veřejnou prezentací, dostala nabídky od galeristů i potenciálních kupců.
Během studií přitom nezpeněžila jediný obraz. Možná i proto, že malovala příliš temná díla. Až do té míry, že ani jí samotné nebylo se svou prací dobře. Když se rozhodla to změnit, začala znázorňovat můry. "Stejně jako já se snaží dostat za světlem a moc jim to nejde, protože patří spíš noci. Řekla jsem si, že to bude takový můj iniciační tvor," vysvětluje, jak se noční motýli vloudili do jejích obrazů.
Dnes se na malbách vyjímají spolu s dalším hmyzem, lezou v trávě nebo kolem lidských očí. To proto, že umělkyně během rešerší narazila na skutečnost, že v zemích, kde je málo vláhy, existují můry pijící slzy jiných živočichů. "To mi přijde hrozně poetické," usmívá se.
Fascinuje ji také životní cyklus motýlů a jejich strategie přežití. "Hledám paralely mezi vývojem motýlů a mým životem i lidskou existencí obecně. Transformace z larvy v kuklu a dospělce je drastická a zajímavá. Doteď jsem byla larva, která hltala zážitky, krmila se a byla aktivní. Teď se chci zakuklit a trochu změnit svůj přístup k práci," přeje si malířka.
Zmiňuje, že její nejlepší kamarád jí přezdívá larva. "Možná proto, jak jsem bledá," přemýšlí. Takové jsou ostatně i bytosti z jejích obrazů. Anna Ruth při jejich malování nevychází ze skic živých modelů, nejspíš proto často nesou její rysy. I když jeden z portrétů měl připomínat kamarádku, nakonec vypadá spíše jako autoportrét.
Autorka věří, že když bude se svými obrazy trávit více času, její malbě to prospěje. Vrací se ke dvěma červeným harpyjím, které jsou největšími a hlavními díly na výstavě v Bold Gallery. Vznikly ze všech obrazů jako první letos v lednu. "Tímto směrem bych se chtěla posouvat. Ten obraz mě baví a něčím mi přijde velmi současný. Zatím zkoumám, co je na něm jinak," říká. Hraje si s myšlenkou, že až se zakuklí a znovu vylíhne, stane se právě takovou harpyjí, jakou namalovala.
Zemitost a rez
Malby Anny Ruth jsou kromě snové atmosféry a jakéhosi bezčasí charakteristické spíše tlumenými nebo pastelovými tóny. Klasické akrylové barvy se jí nelíbí, míchá si vlastní odstíny z pigmentu rzi, aby do malby dostala zemitost. Obrazy v Bold Gallery vystavuje v kovových rámech. "A kdybych je nechala svému osudu, tak se také stanou rzí, což je přirozená forma kovu," upozorňuje na spojitost.
Během studií si vyvinula specifický styl. Maluje sice akrylem, ale spíše jako kdyby to byl akvarel - vždy do mokrého. A barvu vymývá, místo aby ji vrstvila. "Myslím, že moje obrazy jsou krásné právě v tom, že nejsou udušené. Ale i když vypadají lehce nahozené, jsou tisíckrát splavené. Vždycky to nahodím a pak smyju, dokud tam nezůstane něco, s čím jsem spokojená," popisuje proces tvorby. Líbí se jí, když pod výsledným dílem prosvítá struktura plátna.
Není tedy náhoda, že na Akademii výtvarných umění navštěvovala ateliér kresby, i když se během studia věnovala převážně malbě. Většinu času nepracovala v ateliéru, ale doma. "Vadilo mi, že se tam navzájem ovlivňujeme. A zároveň jsem se styděla malovat před ostatními. Nechtěla jsem zabírat místo," vzpomíná. V prostorách akademie začala tvořit až v posledním ročníku, jako diplomantka už měla pocit, že si své místo zaslouží.
Nyní využívá ateliér Prám uprostřed bývalé prádelny v pražských Vysočanech. Anna Ruth měla štěstí, spolek po dlouhé době vyhlašoval otevřenou výzvu pro nové rezidenční umělce, zrovna když střídala několik nevyhovujících prostor. Zejména v období před výstavou trávila v ateliéru celé dny. "Většinou od desíti do jedné do rána. Takže můj společenský život teď moc neexistuje. Na party se dostanu, jen když tam jdu sama hrát," říká.
Po vernisáži ale plánuje oddych. "Budu mít asi měsíc volna. Pak budu mít prostor dělat výzkum a přípravu na další samostatnou výstavu," těší se. Ta se uskuteční příští rok na jaře v newyorské galerii IRL.
