Dlouho očekávaný historický thriller začíná sestřihem archivních záběrů. Josif Vissarionovič Stalin, Milada Horáková a další emblémy totality. Dvacet let historie ve třiceti vteřinách. Hlas mimo obraz mluví o milionech zničených životů. Text komentáře se zároveň objevuje v obraze. Podobně jako v krátkých videích z Instagramu, Facebooku nebo TikToku. Už z prologu je patrné, že Jiří Mádl k dějinám přistupuje spíš ve stylu sociálních sítí než po vzoru historiků.
Sedmatřicetiletý režisér se ani netají, že Vlnami chtěl oslovit mladší publikum. Tomu kromě efektních zkratek a hesel vychází vstříc také věk protagonisty. Vojtěch Vodochodský hraje začínajícího rozhlasového technika Tomáše, inspirovaného několika reálnými předobrazy. Po smrti rodičů se sám stará o šestnáctiletého bratra Pavla. Jenže zatímco mu v úvodu filmu připravuje večeři, sourozenec se stovkami dalších studentů v Praze pochoduje proti kordonu příslušníků Veřejné bezpečnosti a provolává "Chceme světlo!".
Tvrdě potlačený protest kvůli výpadkům elektřiny na strahovských kolejích z října 1967 je natočen s takovou intenzitou, že okamžitě vtáhne do děje. Vedle toho nastoluje jedno z mnoha témat, mezi nimiž bude film těkat. Zatímco se Tomášovi na pánvi připékají topinky, obvolává informovanější známé, aby zjistil, proč Pavel ještě není doma. Starost o rebelujícího bratra zůstane jeho motivací po velkou část následujících 130 minut.
Také do zahraniční redakce Československého rozhlasu nastupuje Tomáš hlavně proto, aby uživil Pavla. Jinak by hrozilo, že jej přísná soudružka ze sociálky zbaví opatrovnictví. V pracovním kolektivu vedeném charismatickým Milanem Weinerem, kterého ztvárnil Stanislav Majer, snaživý technik nachází vedle obživy i nové přátele. Nejvíc si po překonání prvotních antipatií začíná rozumět s redaktorkou Věrou Šťovíčkovou, již ztělesnila Táňa Pauhofová.
Hrdinové jako z plakátu
Strahovskou demonstraci brutálně rozehnali příslušníci Veřejné bezpečnosti, avšak komunistická tisková agentura informuje o údajné agresivitě studentů. Existuje však audionahrávka dokazující, že na vině byli muži s obušky. Po ní začínají pátrat příslušníci StB.
Podobný materiál vábí i Milana Weinera, který se k nelibosti ředitele rozhlasu snaží vysílat ověřené zpravodajství. Tytéž etické zásady ctí jeho kolegové Jiří Dienstbier, Jan Petránek nebo Luboš Dobrovský. Všichni ve filmu představují plakátové hrdiny, idoly své doby, o nichž nepochybujeme, že se vždy zachovají správně.
Do soukromí redaktorů nevidíme. Weinerova manželka se před kamerou objeví krátce, jako přízrak. Naše sympatie si zpravodajové získávají liberálním smýšlením a kosmopolitismem. Ovládají mnoho světových jazyků a znají zahraniční kulturu i kuchyni. Když Tomáš poprvé přichází do redakce, jeho budoucí kolegové zrovna poslouchají hit Be My Baby od amerického popového tria The Ronettes.
Skutečnost je ale složitější. Weiner byl komunista, byť později reformní, a spolu s ostatními novináři z oficiálních médií nejprve na přelomu 40. a 50. let pomáhal legitimizovat vládu jedné strany. Když například působil jako dopisovatel Rudého práva v Pekingu, uspořádal na československé ambasádě besedu s Mao Ce-tungem. Podobnými nuancemi nicméně film romantické portréty "rozhlasáků" nekomplikuje. Ani nereflektuje Weinerův židovský původ - právě kvůli němu byl tento přeživší Terezína a Osvětimi coby nepohodlná osoba odvolán z Pekingu.
Vlny jednoznačně glorifikují pracovníky rozhlasu, zatímco postavy typu soudružky ze sociálky vyznívají coby nenápadité karikatury. V tomto ohledu film při vší snaze o světovost představuje spíš návrat k naivně černobílému výkladu dějin, jaký v české kinematografii převládal v devadesátých a nultých letech. Až na krátké období pražského jara, kdy záběry vypadají světlejší a barevnější, je socialistické Československo očima Jiřího Mádla temným a nebezpečným místem neumožňujícím každodenní existenci.
Režim o sobě dává vědět především násilím a šikanou občanů. Příslušníci Veřejné bezpečnosti řežou socialistickou mládež tak bezhlavě, až se kamera otřásá. Noční Prahou se plíží stíny všudypřítomných agentů StB, kteří občas s křikem vtrhnou do budovy rozhlasu a začnou ničit techniku. A sovětští vojáci připomínají bandu bezduchých barbarských nájezdníků.
Mezi oběma extrémy stojí Tomáš, jediná figura s více odstíny. Kvůli bratrské lásce se stává lehko zmanipulovatelným. Pro StB ideální objekt. Scénář Jiřího Mádla jej ale krom jednoho dilematu a mnoha floskulí nevybavil větší psychologickou hloubkou, natož mnohoznačností. Když v závěru filmu opouští zásadu, které dosud podřizoval veškeré své počínání, působí to jako vynucený zkrat, ne završení postupné proměny. Vlny jsou zkrátka víc Hollywood než kino morálního neklidu, jak se říkalo proudu polské kinematografie z konce 70. let minulého století.
Ponor do archivů
Problémem snímku není, že historii zjednodušuje na zápas mezi "kultivovaným světem evropským a tím primitivním ruským", abychom citovali režiséra, ale že to nedělá tak důsledně, aby naplnil požadavky žánru. Opravdu působivé americké thrillery podle skutečných událostí, které Mádl uvádí jako vzor, například Argo z roku 2012, dokážou zamaskovat svou vyprávěcí konstrukci. Ta ve Vlnách rušivě trčí do prostoru.
Nejde jen o Tomášovu skokovou proměnu a do očí bijící schematismus, ale také neobratnost, s jakou scénář splétá množství dějových linií. První hodina a půl působí jako nespojité pásmo československých událostí z let 1967 a 1968, prokládané šlágry Heleny Vondráčkové nebo sourozenců Ulrychových. Tomáš s Věrou jedou na Slovensko kvůli reportáži o zfalšovaných dopisech, StB hledá strahovskou nahrávku, studenti tisknou letáky s Alexanderem Dubčekem, prezident Antonín Novotný kryje prohřešky svého syna a tak dále.
Žádné téma nebo motiv však nemají natolik exkluzivní postavení a nejsou dost nosné, aby táhly vyprávění. Film co chvíli věnuje pozornost jiné postavě, mění se cíle i zdroje konfliktů a není jasné, zda sledujeme příběh dvou bratrů, jednoho milostného vztahu, Milana Weinera, nebo celé zahraniční redakce. Mádlův poctivý ponor do archivů vede ke kronikářskému vršení kapitol z dějin rozhlasové žurnalistiky.
Vzhledem k dobovému zasazení divák vyčkává, kdy přijedou sovětské tanky. To ale nakonec vyznívá jako víceméně autonomní dodatek, nikoliv logické vyústění předchozích motivů a vztahů jako třeba v Pelíšcích od Jana Hřebejka. Přes dynamický soundtrack velšského skladatele Simona Goffa, naléhavou kameru Martina Žiarana a bravurní prolínání hraných pasáží s těmi archivními se nelze zbavit pocitu, že sugestivní rekonstrukce srpna 1968 by mohla být samostatným filmem.
Ani o archetypálních postavách neprozrazuje heroická snaha uhájit svobodné vysílání nic nového. Jen dlouho a hlasitě opakuje to, co už víme.
Finále je napínavé, ale kvůli snaze o věrnost také neúměrně dlouhé. Ze stejného důvodu před koncem z vyprávění vypadává jedna klíčová postava. Ano, zhruba takto se to ve skutečnosti stalo, ale pokud film historická fakta v jiných ohledech zplošťuje, proč to neudělá i tam, kde by to prospělo jeho plynulosti?
Místo toho občas dostává přednost historická pravda, občas dramatický efekt a stylizované záběry, v nichž herci připomínají osamělé figury z pláten Edwarda Hoppera. Oba přístupy si navzájem překážejí a film nakonec není ani autentický, ani dost dravý.
Přesto Vlny vypadají a znějí o několik řádů líp než Mádlovy předchozí projekty Pojedeme k moři a Na střeše. Kostýmy, výprava, velké kníry i zvuk vytáčecího telefonu - vše věrně evokuje 60. léta a usnadňuje divákům spoluprožívání dramatických situací, jimž hrdinové čelí.
Zdá se, že záměrem, kterému Jiří Mádl podřídil semknutost a plynulost vyprávění, stejně jako výběr stylistických prostředků, bylo vyvolat silné emoce. A to se mu daří. Byť si příliš často vypomáhá doslovnou hudební dramaturgií nebo nepřiměřenou formální vyhroceností, kdy i příjezd prezidentské kolony na Hrad podkresluje tepající hudba jako z akčního velkofilmu Christophera Nolana.
I díky této přehnanosti ale poslední půlhodina na mnohé diváky a divačky zřejmě zapůsobí tak mocně, že na občasnou kýčovitost i častá klišé předchozích minut zapomenou. Z kina si nakonec odnesou hlavně emotivní zprávu o odvaze několika mužů a žen.
Nadšené reakce z premiéry na karlovarském festivalu a regionálních projekcí napovídají, že po podobně přímočarém ujištění o hrdinství a bojovnosti českého národa existuje poptávka. Asi větší než po filmech, které mýty nevytvářejí, ale bourají.
Film
Vlny
Scénář a režie: Jiří Mádl
Bontonfilm, v kinech od 15. srpna.
