Recenze - V českém filmovém rybníčku se často mluví o absenci svěží mladé filmařské krve. Dorostla silná generace absolventů FAMU, ale z nich se k hranému filmu pro klasickou kinodistribuci dostala v podstatě jen Jitka Rudolfová (Zoufalci, Rozkoš).
Všem mladým režisérům, kteří vynakládají spoustu energie na to, aby si ospravedlnili, proč je ve zdejším prostředí těžké se prosadit, vypekl dokonale rybník ten, od něhož by to jen trochu předpojatý divák nečekal.
V herecké branži už Jiří Mádl nemusí dokazovat, že umí hrát. Dávno se vymanil ze škatulky teenagerského idolu ze Snowboarďáků a Rafťáků. Ale že svým režijním debutem strčí do kapsy naprostou většinu současné tuzemské produkce, na to by možná moc lidí nevsadilo. Je to ale přesně tak. Snímek Pojedeme k moři je suverénní, formálně originální a jednoduše vtipný a zároveň nesentimentálně dojemný.
Natočeno na foťák
Odpíchněme se od té originality. Ještě jsem neviděl film, který by zkombinoval žánr dětského filmu a koncept found footage. Tedy v Mádlově případě se samozřejmě nejedná o „nalezený filmový záznam“ jako ve filmech typu Záhada Blair Witch nebo Monstrum, ale princip je stejný: tvůrci si hrají s ideou, že vše, co vidíme na plátně, si natočili dva malí nadšení filmoví amatéři na svůj foťák.
Jiří Mádl kdesi příznačně poznamenal, že před takovými třemi lety by film s takovou premisou nešel ještě natočit. Až teď dovolují cenově dostupná technika a střihačské programy i úplným laikům hrát si doslova na koleně na profesionály. A tak hravý předpoklad, že se nedíváme na opravdový film, ale produkt jedenáctiletého Tomáše (Petr Šimčák), točícího film o své rodině, nevyznívá vůbec směšně.
Zvolená poetika umožňuje rytmizovat vyprávění řadou formálních vtípků. Dočkáme se opakovaných zkažených záběrů, zatmívaček, zpomalovaček nebo urychlovaček, naivistických animovaných vsuvek – Mádl důsledně napodobuje styl malého filmového nadšence, který si okouzleně zkouší, co má ta jeho nová zrcadlovka vlastně za funkce.
Našemu hrdinovi ale foťák neslouží jen jako hračka, ale i jako detektivní pomůcka a důkazní materiál. Právě díky nastraženému Nikonu zjistí Tomáš, že jeho tatínek (Ondřej Vetchý) pravidelně každé úterý a čtvrtek odchází z domu bůhvíkam. Spolu s největším kamarádem Harisem (Jan Maršál), imigrantem z Chorvatska, který se musí doma popasovávat s ještě většími problémy, rozjedou pátrání, na jehož konci dojde k rozuzlení, které malému obdivovateli Miloše Formana výrazně změní život.
Kromě toho ale Mádl jako scenárista rozehrává přehledně několik dalších motivů, které jsou natolik univerzální, že se k nim může ve vzpomínkách na své dětství vztáhnout prakticky každý: šikana ve fotbalovém klubu, kam Tomáše nutí chodit táta, láskyplný vztah k babičce nebo prepubertální zamilovanost do spolužačky Stáni (Anastásia Chocholatá).
Mentální krajina kluků před pubertou
Příběh tedy na rozdíl od formy není nikterak výjimečný a v různých obměnách jsme variace na něj viděli ve stovkách filmů. Podstatné ale je, že Mádlovi se atmosférou podařilo vystihnout mentální krajinu, kterou obývají kluci těsně před pubertou.
Film se nepodbízí, nepitvoří se, v mnoha momentech – třeba když si kluci hrají s předstíraným odporem na nevěstu a ženicha – přesně rekonstruuje tu dobu dospívání, kdy je člověku jedenáct.
Formální omezení dané tím, že dění ve filmu musí být stále zabíráno objektivem foťáku, pak Mádl suverénně využívá ve svůj prospěch. V běžně natočeném filmu by nepovedené rande hlavního hrdiny pravděpodobně nedokumentoval ze zákrytu kamarád Haris. Tady to tvůrcům umožňuje vypointovat jednu z nejvtipnějších sekvencí snímku. Motiv fotoaparátu coby nenápadného svědka nepříjemných situací je zase dokonale vytěžený ve scénách s Harisovým násilnickým otcem.
Nejen tato dějová linie dramatizuje příběh, který se zpočátku tvářil jako neškodné dětské dobrodružství. I proto některé reakce přirovnávaly Mádlův debut k britskému indie dramatu Rozbitý svět, který šel v českých kinech loni.
Pojedeme k moři (90 %)
Snímek Pojedeme k moři je suverénní, formálně originální a jednoduše vtipný a zároveň nesentimentálně dojemný. Jiří Mádl pečlivě buduje katarzi a graduje emociálně silné momenty s lehkostí zkušeného rutinéra. Nikdy bych nečekal, že to napíšu, ale Pojedeme k moři se vystižením dětského vnímání světa vyrovná nejlepším filmům Věry Plívové-Šimkové. Na debut sedmadvacetiletého herce s ambicemi scenáristy víc než slušná práce.
Na rozdíl od tohoto syrově realistického filmu jsou ale v Pojedeme k moři i tragické akcenty překryty nánosem dětské bezelstnosti a naivity. I proto se natáčený „Tomášův film“ koupe v hřejivých barvách a prosluněné lokace Mádlových rodných Českých Budějovic působí jako reklama z turistického bedekru.
Není to ovšem kýč jako Vejdělkovy Něžné vlny, i když na jeden záběr se zapadajícím sluncem nad mořským obzorem dojde. Je ovšem rozdíl mezi sentimentem a pečlivě budovanou katarzí a Mádl graduje emociálně silné momenty s lehkostí zkušeného rutinéra. Vyhýbá se doslovnosti jako třeba ve scéně pohřbu, v níž mimochodem umlčí cynika skrytého v autorovi této recenze neironickou citací tvorby bratrů Nedvědů.
Jistě, Pojedeme k moři je pořád - co se týče žánru - „jen“ dětský film. Tím například na tiskové konferenci k Febiofestu organizátoři vysvětlovali, proč Mádlův snímek nepozvali do soutěže Nová Evropa.
Už dlouho jsem si ale žádný český film tak neužil. Nikdy bych nečekal, že to napíšu, ale Pojedeme k moři se vystižením dětského vnímání světa vyrovná nejlepším filmům Věry Plívové-Šimkové. Na debut sedmadvacetiletého herce s ambicemi scenáristy víc než slušná práce.
Pojedeme k moři. Česko, 2014, 90 minut. Režie: Jiří Mádl. Hrají: Petr Šimčák, Jan Maršál, Ondřej Vetchý, Lucie Trmíková, Jaroslava Pokorná, Anastásia Chocholatá, Michaela Majerníková, Ondřej Veselý, Zdeněk Bařinka, Miroslav Táborský.
