reklama
 
 

Mišík: Z dnešní doby nejásám. Ale nevzdychám nad tím, takový už je holt život

23. 2. 2017 13:47
Jeden z nejznámějších českých hudebníků prošel několika kapelami, natočil spoustu desek, má vlastní planetku i film. 8. března oslavil životní jubileum, ale s hraním rozhodně nepřestává. „Nejsme žádní inovátoři, ale na koncertech máme pořád plno,“ říká v rozhovoru Vladimír Mišík, kterému nedávno vyšla reedice jeho prvního sólového alba.

Slavíte 70 let, minulý týden vyšla reedice vaší první sólové desky a chystá se premiéra filmu Nechte zpívat Mišíka. Dovedl jste si jako začínající muzikant představit, že budete jednou tak slavný?

(Usměje se.) Nedovedl. Začínali jsme jako skoro všechny amatérské soubory. Se svou první kapelou Uragán jsme tehdy byli rádi, když jsme měli jeden nebo dva koncerty za čtyři měsíce. Byli jsme nadšený a chtěli jsme, aby lidi šíleli. Úspěchem pro nás bylo, když fanoušci rozflákali nějaký židle. (smích) Když se sál takzvaně zbořil. Z dnešního pohledu je to úsměvné, ale nám to tehdy dělalo radost. Nedovedl jsem si představit, že mi jednou bude 70. Když je člověk mladej, vůbec si to nepředstavuje. Říká si, že veškerý život je před ním, žije ze dne na den a vůbec neuvažuje o nějakým stáří. Tenkrát, když někomu bylo 40 nebo 50, tak to byli starci. A taky se tak některý chovali. Já jsem si představoval, že život bude úžasnej.

Ze Supraphonu Vás zdraví Vladimír Mišík (official site), který u nás dnes hovořil s novináři o jubilejní edici svého prvního sólového alba. Ta vychází již tento pátek 17. 2. nejen digitálně a na CD, ale také na 180ti gramovém LP! ;) Předobjednávka na Supraphonline.cz ► http://www.supraphonline.cz/album/289176-vladimir-misik-jubilejni-edice

Zveřejnil(a) Supraphon dne 16. Únor 2017

A co vaše dnešní koncerty? Pořád se na nich rozbíjí židle?

Ne, to už ne. Někdy začnou lidi i tancovat, což je povzbudivý. Ale řekl bych, že jsme seriózní hudební soubor, lehce konzervativní ve způsobu hraní. Taky už nejsme žádní inovátoři. Ale na druhou stranu má konzervativní přístup smysl. Nehrajeme haly, spíše sály, kluby a kulturáky, ale na koncertech máme pořád plno. Přijde 400 i více lidí.

Kde rád koncertujete?

Všude, kam nás pozvou. Lidi většinou částečně znají repertoár a na konci jsou radostný, což nás oživuje. Nemám představu, že by nějaký publikum bylo takový nebo vonaký. Někdy nejsou diváci tak spontánní a někdy přijdou na koncert i mladá děvčata, a to je pak docela hezkej pohled z pódia.

Nedávno vyšla reedice vašeho prvního sólového alba. Jaká je vaše oblíbená skladba?

Já to takhle nemám. To je, jako byste měla pět dětí a řekla, že některé je vaše nejoblíbenější. Vždycky je to tak, že některé písně nejsou zas tak povedené nebo nezaujmou. Ale to je dobře, protože bychom to jinak všechno neuhráli. Z týhle desky hrajeme na konci koncertu většinou tři písně - Stříhali dohola malého chlapečka, Jednohubky a Obelisk. Dvě z nich bývají přídavky. Takže když lidi tleskají dvakrát, mají dvě písničky, když jednou, mají jenom jednu.

Snad nejznámější písničkou je Stříhali dohola malého chlapečka. Jak skladba vznikala?

V tom období jsem četl hromadu knížek a chodil jsem na folkový zpěváky - Láďu Mertu, Jardu Hutku, Třešňáka. Fascinovali mě. A dospěl jsem do stádia, kdy jsem dělal písničky jen se španělkou a na texty, které mě zaujaly. Stříhali dohola malého chlapečka mě zaujalo, protože jsem tu situaci sám zažil. U nás za rohem bylo takové holičství a maminka mě už jako menšího kluka nutila, abych se ostříhal. Nechápu proč, mně bylo bezvadně, když jsem měl na hlavě nějaký vlasy. (smích) A při čtení textu té básně jsem s ním absolutně pocitově souzněl. To mě baví dodneška. Když vidím text, který můžu nejlépe prožitě vyprávět. Samozřejmě někdy píšu i fiktivní věci, které nejsou prožité. Ale tenhle způsob mě baví, začal jsem s ním už na první a zatím jediný sólový desce, pak s kapelou.

Působil jste v mnoha kapelách, některé jste opustil, jiné se rozpadly. Kde jste hledal sílu zakládat nové formace?

Síla se nehledá, ta buď je, nebo není. Takže jsem měl sílu… nebo chtěl jsem pokračovat. Bylo období, kdy jsme hráli s Láďou Padrůňkem a Frantou Franclem - kytaristou (v uskupení Etc… v 70. letech), kteří předtím hráli s Martinem Kratochvílem (uskupení Jazz Q). Martin Kratochvíl odjel na rok nebo dva do Berklee (v americkém Bostonu) studovat muziku. A pak se vrátil a oni se vrátili k němu. No a najednou jsme zůstali s Honzou Hrubým jako zbytek kapely. Ale dali jsme dohromady jinou, protože se vrátil Petr Pokorný, Jirka Veselý a pak jsme si na konkurzu našli bubeníka a zase bylo období Etc… Někdo odešel, přišel někdo jinej. Být v kapele je něco jako v manželství. Hodně jezdíme, ať už autem nebo tehdy mikrobusem, pořád jsme v kontaktu, a tak někdy dochází k názorovým nebo osobní třenicím. Zaplaťpánbůh, že to pořád funguje v dobré kvalitě. Snad.

Na který svůj koncert rád vzpomínáte?

Všechno bylo senzační. Pamatuju si, že jsme třeba s kapelou Uragán hráli první koncert někde na nádraží Praha-střed, kde byl sál. Publikum bylo tak nadšený, že jsme šestkrát za sebou hráli hipi, hipi, šejk. A pak to tam rozflákali, to bylo úžasný. Nebo když jsme s Blue Effect jezdili po Polsku. A ty mejdany, hospody a noční život, mělo to něco do sebe.

Osmého března má premiéru film Nechte zpívat Mišíka. Co jste v něm na sebe prozradil?

Jo, kdybych si pamatoval, co všechno jsem tam napovídal. Ale je to takový standardní. Člověk má jeden život a ten nějak prožil, něco pozapomene, něco si vybaví. Doufám, že nebude seriózní, ale taky trochu zábavný. Když Jitka Němcová přišla s myšlenkou filmu, začala mi chrlit nápady; třeba že to bude na mojí planetce Mišík (planetka objevená v roce 1995 na Hvězdárně Kleť) a že tam budou slepice. A já jsem říkal: "Proč slepice?". A ona: "Proč ne?". A vlastně měla pravdu, proč ne. Nikdo neví, co je ve vesmíru. Já rád čtu sci-fi a v jedné povídce je druh mrože, který je mentálně výš než lidi. Takže ve filmu jsou slepice, spousta piva a tak.

Překvapilo vás, že lidi vybrali na film prostřednictvím crowdfundingové kampaně na Hithitu?

To mě velmi překvapilo. Překročili jsme rozpočet filmu a dostali se do dluhů. Ale díky příspěvku si produkční oddechl a film dokončuje v odlehčenější atmosféře. Takže strašně moc děkuju všem, kteří přispěli, hodně nám to pomohlo.

Bilancujete před narozeninami svou kariéru nebo život?

Přiznám se, že tyhle tendence nemám. Člověk žije v průběhu času, situace se hromadí jedna na druhou a člověk si občas vzpomene. Ale peripetie zákazu za bolševika a další nepříjemný záležitosti, jako když mě lanařili k StB a já jsem to odmít, jsou zaplaťpánbůh minulost. Neříkám, že přítomnost je jásavá. Ale to už je holt život. Nevzdychám, že je něco takový nebo vonaký. Ne se vším souhlasím a taky jsem nějakej krok udělal, když jsem si nešel pro vyznamenání (odmítnutí vyznamenání od Miloše Zemana 28. října 2013). My rockeři nemusíme být všude.

Přišly vám nějaké reakce na odmítnutí vyznamenání?

No ježišmarjá! Jezdili jsme a všude jsem dostával medaile. (smích) Což bylo srandovní. Třeba jsme hráli v Besedě a lidé nás zaházeli zlatejma čokoládovejma mincema. To bylo príma. Někde dokonce přišel starosta v obleku se šerpou a dal mi na krk medaili. Mám doma sbírku medailí. (smích)

Nechte zpívat Mišíka - trailer | Video: CinemArt |  02:54

autor: Magdaléna Daňková | 23. 2. 2017 13:47

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama