Komu a čemu měří dnes čas Kuře v hodinkách?

Petr Ferenc
15. 3. 2012 10:40
Nejslavnější deska českého rocku má čtyřicetiny
Foto: Ivana Rysová

Recenze - Je tomu čtyřicet let, co vyšlo jedno z arciděl českého rocku, LP skupiny Flamengo Kuře v hodinkách. Český rock má nemnoho dlouhohrajících ikon, tahle je jakousi tečkou za šedesátými lety a symbolem vstupu do neveselých normalizačních časů.

Vyšla vlastně až poté, co kapela ukončila činnost, a kvůli pozdější emigraci několika členů sestavy se první reedice dočkala až „po plyšákovi" v edici Trezor. Pozdější CD reedice byla obohacena o dvě písně. Aktuální výpravný výroční digipack v papírovém rukávu přidává ještě jednu píseň a je remasterován. Důstojné aktualizace se dočkal i obal Ivany Jurné: postarali se o něj Karel Haloun a Luděk Kubík.

Stylové proměny

Foto: Petr Protivánek

Trezorovské elpíčko jsem si v době, kdy mi bylo osmnáct, docela dost pouštěl a návrat ke Kuřeti v druhé dekádě nového tisíciletí mě mile překvapil - deska zraje jako víno. Rozhodně není bezchybná a celkem okatě se odvolává k britským inspiračním zdrojům, ale po hudební stránce dosahuje kvalit, které v českém bigbítu byly spíše výjimkou.

Kuře v hodinkách bylo studiovým záznamem tvorby poslední sestavy skupiny. Za mikrofonem stál Vladimír Mišík, před ním už ale ve skupině zpíval Petr Novák, Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Pavel Sedláček, Ivan Khunt a Britka Joan Duggan. Mišík i Sodoma prošli i řadami Matadors, Mišík před nástupem do Flamenga nazpíval první desku Blue Effectu a coby kytarista hrál s Novákem v George And Beatovens a chvíli i s Taneční skupinou Karla Duby.

Flamengo prošlo několika stylovými proměnami. Ne všechny jsou zdokumentovány, z období s Karlem Kahovcem ale zůstalo několik hitových singlů: Paní v černém, Džbán, Poprava blond holky. V Kahovcově rukopisu je cítit inspirace merseybeatovým cítěním Petra Nováka, ale Flamengo model 1971, kdy se natáčelo Kuře v hodinkách, bylo mnohem progresivnější: z jeho zvuku slyšíme inspiraci britským blues (John Mayall) a nastupujícím jazz-, prog- i art rockem.

Těžko při flétnových partech a kaskádovitém rytmu nevzpomenout třeba na Jethro Tull, nicméně album není plagiátem, nýbrž nápaditou syntézou toho, co aktuálně přicházelo „ze Západu". Dominantními autory byli Mišík a saxofonista Jan Kubík, jazzman, který k rocku přičichl až právě ve Flamengu.

Foto: Ivana Rysová

Kolekce devíti nedlouhých písní svědčí o tom, že na aranžmá písní pracovala celá skupina, v jejíchž řadách tehdy působil kytarista Pavel Fořt, hráč na varhany Ivan Khunt a rytmika Vladimír Kulhánek a Jaroslav Šedivý. Nikdo si neuzurpuje roli výhradního sólisty, album je hutné a důkladně proaranžované: proplétání linek saxofonu a kytary je funkční a lahůdkové. Hostující saxofonisté Petr Král a Vladimír Hruška, kytarista Ilja Bartošek a vibrafonista Karel Velebný ještě přispívají k pestrosti.

Pomyslné tři části

Z devíti písní vyniká Kubíkova instrumentální Introdukce s vynikajícími dechy zahájená zvukem kroků a ukončená zrychlením přehrávání magnetofonového pásu a pak Mišíkova Já a dým s nezapomenutelným sólem na elektrickou kytaru s kvákadlem - nadčasová předzvěst Mišíkova sólového debutu a překračování žánrových hranic. Ani ostatní písně ale nejsou vata.

Album je pomyslně rozděleno do tří částí. První tři jsou jakoby vzájemně propojenou dynamickou suitou. Druhá trojice je pomalá a klidná, i když prostřední Chvíle chvil vlastně ztichne jen na čtyři verše první sloky. Třetí trojice se vrací do ostřejších bigbítových poloh, členitá závěrečná titulní skladba jako by celý cyklus shrnovala.

Foto: Aktuálně.cz

Výjimečným číslem Kuřete v hodinkách je předposlední píseň Stále dál. Zpívá ji Ivan Khunt a otextoval ji Hynek Žalčík. Je to ta nejtvrdší rocková pecka celé kolekce a Khunt je neobyčejně přesvědčivý. Až si člověk přeje, aby toho na Kuřeti nazpíval víc; ne vše, ale víc.

Album mohlo spatřit světlo světa částečně i díky tomu, že je otextoval básník Josef Kainar (1917 - 1971), který se jeho vydání již nedožil. Členové Flamenga jej s notami a nahrávkou svého programu v anglické (nebo „anglické") verzi navštívili na zámku spisovatelů v Dobříši. 

Básník prý texty napsal na jeden zátah. Díky tomu má deska atmosféru konceptuálního alba, i když téma je vlastně velice vágní: čas a dálky. Mám dojem, že Kainarovi ani tak nešlo o jednolité dílo, zkrátka měl zrovna takovouhle zasněně tuláckou slinu - již ostatně míval často, jak ukazují jeho zdařilá přebásnění jazzových a bluesových standardů (slyšte album Obelisk nebo Plíhalovu poctu Nebe počká).

Jako na Portě

V zadání od Flamenga, které asi vytvářelo vokální linku asi až na hotovou hudbu, se mu dostalo na češtinu nepřirozeně vysokého množství dlouhých not, takže jednoslabičných slov typu „rám, nám, nás, pár, znám" je na albu víc než na výběrech toho nejlepšího z Porty.

Foto: Ivana Rysová

Problém je i s výslovností: verše „jenom láska ví kam", „s flétnou vyplouvám" a mnohé další jsou tak rychlé, že je Mišík nestíhá. Ideální zpěváckou polohu si našel až později - v kapelách Čundrgrunt a Etc…, kdy se jeho rockerská dráha protnula s folkem. Kainar je ale výsostný básník, takže zpěvácké nedokonalosti ani lehký kýč jeho textům nijak výrazně neubírají.

Album vychází doplněno o písně Každou chvíli a Týden v elektrickém městě, které vyšly v roce 1971 na singlu. První nelze upřít chytlavý motiv, obě jsou ale ve srovnání s Kuřetem poměrně slabým odvarem zvukové nekompromisnosti. Nijak výrazná není ani folková verze titulní písně nahraná až po Kuřeti. Objevila se na singlu společně se Stále dál a dnešním uším zní spíš jako kuriozita, bez níž se lze obejít.

„Po Kuřeti" se český rock rozdvojil na oficiální a podzemní větev. Kdekdo emigroval, kdekdo se vrhl na módní jazzrock, který režim toleroval snad proto, že texty jsou odsunuty na druhou kolej. Jiní sestoupili do undergroundu nebo se našli v náručí Jazzové sekce či okruhu folkařů; spontánnímu celospolečenskému bigbítovému dění ale jako by odzvonilo.

Na vině nebyl pouze vládnoucí režim, i na Západě rock s koncem 60. let zpáprdovatěl. Zalezl do ulity vlastní virtuozity a sebevzývání a rebelský potenciál znovu (a naposled) celosvětově získal až s punkem a novou vlnou.

Další pomníky?

Když ale začala nová vlna v Čechách, měla už úplně jiné domácí vzory než Flamengo: třeba Plastiky a Extempore. Kuře v hodinkách tak zůstalo klenotem generace mániček, aniž by se - snad s výjimkou Mišíkova sólového debutu - jeho poetika dočkala pokračování. Tou deskou tehdy opravdu něco skončilo.

Konec ale neznamená, že se nelze tázat. Současní rockoví fanoušci a publicisté táhnou za jeden provaz utopické touhy zalézt do ulity slavné minulosti. Pro ně bude Kuře v hodinkách navždy klenotem. Pokusíme-li se na album podívat s větším odstupem a nadhledem, napadne nás: Není od těch zahraničních zdrojů odvozené přece jen až příliš? Čím je hudebně „tuzemské"?

A existuje vůbec něco takového, jako typicky česká varianta rocku? Němci měli svůj krautrock, v němž se bigbít mísí s výdobytky vážnohudební avantgardy a elektronické hudby, Turci svébytný psychedelický rock; a u nás? Že by snad okruh brněnské scény (Bittová, Fajt, Dunaj, E, Z kopce), která své inspirace přetavila v cosi odjinud neslýchaného? Nebo spíš tancovačková parodie na hardrockovou monumentalitu?

Nemluvím o talentovaných jedincích typu Mikoláše Chadimy, Jablkoně či „sólového" Mišíka, pozoruhodných solitérů má každý národ díkybohu dost - ale o širších scénách.

A konečně: Kuře v hodinkách vyšlo až v roce 1972, ale je asi nejvýraznějším albovým pomníkem šedesátých let. Jaký pomník bychom zvolili pro léta sedmdesátá? Osmdesátá? Devadesátá? Nultá? A byly by tyto pomníky vůbec rockové?

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Praha mění pravidla pro pouliční umění v centru, zakáže obří pandy či bublifuky

V centru Prahy už nebudou moci vystupovat lidé v obřích kostýmech pand a dalších zvířat. Zakázané bude také dělání bublin, které znečišťuje chodníky. Změnu vyhlášky o pouličním umění, tzv. buskingu, schválili zastupitelé. Vyhláška také rozšiřuje místa se zákazem pouličního umění na celé Staroměstské náměstí a další místa.

před 4 hodinami

Ve velké části Prahy se zvýší daň z nemovitosti

Ve velké části Prahy se zvýší daň z obytných nemovitostí, v případě komerčních nemovitostí se zdvojnásobí na celém území metropole. Vyplývá to z úpravy vyhlášky pro výpočet daně, kterou schválili pražští zastupitelé. Městské části si mohly určit, zda daň u rezidenčních domů zvýší - z těch velkých tak učinily Praha 1, 3, 7, 8, 10, 11 a 12. 

Další zprávy