Recenze - Kdyby mi někdo před festivalem tvrdil, že po třech dnech budou mezi nejlepší filmy patřit dva snímky o fotbalu, asi bych se mu vysmál. A kdyby dodal, že budou oba české provenience, už bych si jen soucitně na čelo. Nicméně v situaci, kdy oblíbení tvůrci vykazují ztrátu soudnosti, či přinejmenším ztrátu scenáristického umu, byl český dokument Dva nula vskutku jedním z nejpříjemnějších zážitků. A komedie Okresní přebor, kterou jsem doposud nestihl v distribuci, dokázala přinejmenším, že lze u nás natočit vtipnou, nenáročnou komedii. V domácích podmínkách to není zrovna málo.
Ale zpět na mučidla. Po rozpačitém experimentu mého oblíbeného kanadského tvůrce Guye Maddina, se dostavilo zklamání od dalšího Kanaďana. Od Davida Cronenberga jsem doposud neviděl vysloveně špatný film. Cronenbergovy rané vizionářské snímky se sebevědomě prolamovaly z podceňované škatulky brakového hororu a soustavně tematizovaly - s podobnou obsesí, jako snímky Maddinovy - režisérovu ústřední oblast zájmu: předěl mezi tělem a myslí a s tím související zkoumání hranic mezi biologickým a technologickým.
Bez ohledu na žánr, rozpočet či to, zda režíruje podle vlastního či cizího scénáře, se Cronenberg tu zřetelněji, tu skrytěji, zaobírá podstatnými filosofickými, psychologickými i sociologickými tématy, vždy v suverénně vyprávěných snímcích, schopných vyyvolat hluboké zneklidnění. Sugestivní hudební doprovod, detailní práce s vizuálem a geniální vedení herců patří u jeho díla k samozřejmostem.
Po éře hollywoodských dramat, v nichž se malinko odklonil od extrémních, excesivních situací, či je přinejmenším organičtěji zapracoval do těla mainstreamové mašinérie, se Cronenberg adaptací DeLillova románu Cosmopolis vrací k menšímu filmu, k němuž si po dlouhé době sám napsal scénář. Zatímco předchozí snímky - ať už člo o krimi dramata Dějiny násilí a Východní přísliby či historické drama Nebezpečná metoda - ukázaly, že Cronenberg umí z poměrně rozdílných látek vytvořit osobité dílo s rozpoznatelným rukopisem, v novince se veškerá elegance vytratila.
Je otázka, zda je na vině ve větší měrou nevhodný způsob adaptace předlohy nebo režijní vedení. Devátého srpna, až půjde film do oficiální kino distribuce, plánuji tento text rozšířit a porovnat s DeLillovým románem, zatím tedy pár postřehů na téma, kde se stala chyba.
Čtěte také
Cosmopolis líčí rozpad kapitalismu ze sedadla limuzíny
Spekulant se vydává na poslední manažerskou cestu
Dekadentní vize budoucnosti, viděné převážně z okének luxusní limuzíny protagonisty, osmadvacetiletého realitního makléře Erica Parkera, připomene v některých jednotlivostech chmurné a bizarní světy Cronenbergovy rané tvorby, především snímek Videodrom. Jenže zatímco dříve sociální kritika prezentovaná v kusých situačních detailech fungovala, v Cosmopolisu vše působí stěží uvěřitelným dojmem.
Dialogy necitelně překlopené z knihy do filmu, jsou nepřirozené a úplně se vytratila schopnost vést herce. Robert Pattinson byl pravděpodobně obsazen pro svou „indiánskou mimiku", neboť Eric má být mužem bez citu, který navzdory svému věku vládne mocí i naprostou necitelností. Jenže kombinace nulového výrazu, komicky umělých dialogů a nedostatečně vykresleného světa působí strašně přepjatým, až televizním dojmem.
Zatímco v rané tvorbě přepálená estetika spolu s béčkovými atributy utvářela velkou část atmosféry Cronenbergových děl, tady podobné prvky působí mechanicky a nepřesvědčivě.
Kontrast nažehleného vizuálu uvnitř limuzíny a venkovní špíny plné dortových teroristů skýtá potenciál na vykreslení kritické verze blízké budoucnosti, v níž propast mezi Wall Streetem a sociálním dnem nepřeklenuje žádná „normální" společenská vrstva, ale Cronenbergova verze bohužel příliš tlačí na pilu ve své snaze o angažovanost, z trademarkových stylistických atributů zůstávají jen podmanivé titulky a hudba Howarda Shorea. Cronenbergův „návrat ke kořenům" především působí jako parazit na původně silných tématech. Kanadský tvůrce má sice cizopasníky v obzvláštní oblibě, ale tentokrát parazituje především na předloze a sám na sobě.
