Klíčovou dírkou lze spatřit režisérovy obsese

Tomáš Stejskal
30. 6. 2012 16:30
Klíčovou dírkou je vidět také Isabellu Rossellini
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Asi není na světě další filmař, který by se s takovou pečlivostí pokoušel revitalizovat estetiku starých filmů. Dvacátá a třicátá léta se Guyi Maddinovi stala doslova obsesí. Používá nejen dobové stylistické postupy, ale též starý filmový materiál a kamery. Možná nejlépe jeho snahy charakterizuje The Séance Project , který se uskutečnil letos v únoru v pařížském Centre Pompidou. Spolu s několika herci se během něho Maddin pokoušel vyvolat duchy ztracených filmů. A právě vyvolávání duchů se jeví být nejpříhodnější metaforou Maddinových uměleckých snah.

Výrazové prostředky němého či raného zvukového filmu se mísí s experimentálním střihem a obskurními tématy, a jelikož režisér přiznává, že natáčení filmů je pro něj kromě jiného i jistou formou terapie, či vypořádávání se s okamžiky vlastní minulosti, není divu, že výsledné tvary vycházejí z hlubin podvědomí spíše než z jasné vědomé kontroly nad natáčeným materiálem.

Foto: mff kv

Melodramatické herectví i motivy se prolínají s absurdním humorem a bizarními, mnohdy až perverzními situacemi, podobně se i stylistické postupy dobového žánrového filmu snoubí s experimenty, které lze stejnou měrou zařadit do oblasti meziválečné avantgardy jako do sféry postmoderního videoartu.

Při sledování jeho děl si lze vzpomenout stejnou měrou na Cocteaua a další ruské či francouzské mistry montáže jako na Davida Lynche. Ve starých němých filmech zkrátka nenajdete dámu se skleněnými nohami, z nichž hrdinové popíjejí pivo či šampaňské (jako se děje v Nejsmutnější hudbě světa, snímku z období hospodářské krize, jehož protagonistka se snaží ve Winnipegu, nejsmutnějším městě, zjistit,  který národ má tu nejsmutnější hudbu).

Zatímco výše zmíněný snímek čerpal ze scénáře renomovaného spisovatele Kazua Ishigura, a i jiná předchozí Maddinova díla mají poměrně jednoduchou a dobře rozpoznatelnou zápletku (byť okořeněnou spoustou stylistických a situačních obskurností), Klíčovou dírkou patří k experimentálnější linii jeho díla. Jde o výlet do hlubin podvědomí, o sen šíleného tvůrce, o lov přízraků minulosti. Jediným pojítkem je dějiště, starý dům, v kterém se v neustále opakovaných a variovaných situacích poodhaluje příběh, který lze jen odtušit, v němž jde (možná) o staré rodinné křivdy a v němž na jednom prostoru koexistují živí i mrtví, minulost i přítomnost.

Foto: MFF KV 2012

Maddin rád zahaluje své scény do stínu, pracuje s náznaky a nejastnostmi a celá jeho novinka se skládá z rychlých pohybů, rychlých střihů, dvojexpozic a dalších efektů, které manipulují filmovým materiálem za účelem dosažení zmatku a dezorientace diváka. Scény postrádají kauzální vazby, vše se řídí snovou logikou a v úlomcích příběhu Oddyssea, jeho ženy Hyacinty, jejich mrtvých dětí a Hyacintina pološíleného otce lze nalézt pouze snahu vypořádat se s přízraky minulosti. Tato floskule zde platí doslova, neboť kromě pátrání v dřívějších osudech, domem prostupují duchové, nad nimiž je třeba se mít na pozoru.

Nejen že není možné hledat jasnou časovou osu ve změti událostí, nelze se ani zorientovat v souvislostech prostorových. Dům má patra, v nichž se odehrávají úlomky různých příběhů, ale mnohdy není jasné, zda od sebe události odděluje čas, či naopak odtržité scény spojuje dvojexpozice, případně zda bytosti z různých časů a sfér koexistují pospolu jen v rámci pravidel této snové fikce.
Mezi gangstery, duchy jiskřícími elektrickou energií, osudovými melodramatickými nespravedlnostmi a nahým mužem v řetězech bičujícím svou dceru lze vidět ozvuky avantgardy i výlet do ryze brakových, takřka neumětelských oblastí. Jde o typ filmu, který může jen uhranout nebo umučit.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 39 minutami

Spojené státy oficiálně opustily Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Uvádějí to agentury DPA a AFP s odkazem na vyjádření vládních činitelů

Demokratický senátor Bob Menendez rovněž na twitteru napsal, že prezident o kroku již informoval Kongres. Trump na WHO, která je jednou z agentur OSN, v posledních měsících opakovaně útočil, obviňoval ji z přílišné náklonnosti vůči Číně a tvrdil, že špatně zvládla reakci na pandemii covidu-19.

před 1 hodinou

Mafra u Ústavního soudu neuspěla, za články o Langerovi se musí omluvit

Nakladatelství Mafra neuspělo u Ústavního soudu (ÚS) ve sporu s bývalým ministrem vnitra Ivanem Langerem kvůli článkům spojujícím Langera s kontroverzním podnikatelem Františkem Mrázkem. Rozhodnutí ÚS z poloviny června dnes zveřejnil Langer na sociální síti LinkedIn. Soudy opakovaně Mafře nařídily, aby se za články omluvila. Nakladatelství se kvůli rozsudkům obrátilo na Nejvyšší soud, který ale dovolání Mafry odmítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Mafra podala i ústavní stížnost, podle nynějšího rozhodnutí ale nebyla ústavní práva nakladatelství porušena.

Spor Mafry s Langerem se týkal série článků z roku 2008 v deníku Mladá fronta Dnes a na serveru iDNES.cz, spadajících pod nakladatelství. V nich deník a server tvrdily, že Langer byl ve spisu k policejní akci Krakatice veden jako podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem Mrázka. Mafra argumentovala mimo jiné tím, že slovo "podezřelý" použila jen v obecné rovině, a ne v trestněprávním smyslu. Podle soudů ale tvrzení z článků nepodložila důkazy, v říjnu roku 2015 Vrchní soud v Praze pravomocně nařídil nakladatelství, aby se za výrok omluvilo. Langer žádal omluvu i za další údajně lživé výroky v článcích, ale s tím u soudů uspěl jen částečně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy