Recenze - Frederick Forsyth patří mezi mimořádně populární spisovatele nejen v zahraničí, ale jeho slavným i méně slavným románům se dostává vydatné nakladatelské i čtenářské pozornosti i u nás. Asi nejznámější román Den pro Šakala u nás dokonce vyšel opakovaně v různých desetiletích, ale vícenásobného vydání a značných nákladů se dočkala i další Forsythova špionážně-thrillerová díla a pro nakladatelství Knižní klub je bezpochyby jedním z hlavních tahounů.
I přes velmi faktografický a hutný styl vyprávění, který si čtenáři se jménem Fredericka Forsytha neodmyslitelně spojují, ale možná ne každý tušil, že jeho prvním knižním počinem nebyl již zmíněný Šakal (kde je prvních pár desítek stran čistě reportážní povahy). Bylo jím otevřeně reportážní, angažované a vůči autorově domovské Británii nelítostně kritické dílo Příběh Biafry, které v překvapivě vysokém nákladu vyšlo po čtyřiceti letech i u nás.
Biafra...?
V knize najdeme pro autora typicky věcný jazyk, dokonale zvládnuté novinářské řemeslo, precizní strukturaci textu do vzájemně se doplňujících bloků, neuvěřitelně bohatou práci s historickými a aktuálními souvislostmi. Co je ale důležité, jde o knihu cele napsanou v terénu během událostí mezi lety 1967 až 1969 v africké Nigérii/Biafře, nečte se z řady důvodů příliš snadno a vypráví o světě, který je pro současného čtenáře spíš heslem v encyklopedii.
A to jen v lepším případě, protože předpokládám, že většina čtenářů - pokud zrovna nenacházejí zálibu v afrických dějinách dvacátého století, v dějinách kolonizací či dějinách zejména britské zahraniční politiky - o Biafře nikdy neslyšela. Doufám, že nepůjde o vulgární analogii, když řeknu, že jde o podobnou situaci jako u filmu Hotel Rwanda, před jehož zhlédnutím pravděpodobně řada diváků o masakru ve Rwandě tušila jen minimum.
Možná alibisticky, ale jednoduše přiznám, že já sám jsem o nigerijsko-biaferských událostech do přečtení knihy mnoho nevěděl, a tak je tento text psán jako reakce na text knihy, nikoli na vztahování se knihy ke skutečné minulosti (ačkoli mě popravdě vybídla k tomu, abych se o tyto události zajímat začal). Dalo by se říci, že Forsyth s takovým čtenářem už ve své době počítal, jenže on sám v předmluvě nijak neskrývá, že jeho pohled byl zaujatý.
Zmapování souvislostí
Příběh Biafry vznikl v době, kdy pojem Biafra ještě odkazoval ke skutečně existující zemi, tedy před koncem konfliktu, o kterém tak detailně mluví. Zachycuje tudíž chod událostí v běhu, nikoli ze zpětného pohledu člověka, který zná konec a teleologicky k němu dosavadní dění vztahuje. Ve snaze o vysvětlení stávající situace, kdy se malá zemička s charismatickým vůdcem brání velké zemi, velké armádě - a nepřízni Británie, šel přitom Forsyth skutečně do hloubky.
Prvních 107 stran (z necelých tří set) je věnováno velmi důkladné cestě do minulosti od patnáctého století přes století devatenácté až do století dvacátého. Forsyth tu komplexně vysvětluje vztah mezi britskými kolonizačními snahami a "nigerijským experimentem", který předpokládal vytvoření jednotné země z několika zemí a národů dokonale různorodých, ba historicky i kulturně neslučitelných.
Největší pozornost je pak v prvním bloku knihy Cesta k rozdělení věnována období po vyhlášení nigerijské nezávislosti, zejména událostem 50. a 60. let. Tehdy se postupně vyhrocoval konflikt severní oblasti (zaostalejší, ale zato s mocným emírským vedením, které si bedlivě hlídalo udržení společenské propasti mezi třídními vrstvami) a mnohem schopnějšími a vzdělanějšími oblastmi jižními (západ, středozápad a východ, ze kterého se pak roku 1967 stala, aspoň dočasně, samostatná Biafra).
Velký Ojukwu... až podezřele velký
Forsyth čtenáře nijak nešetří, když mu předkládá složitý obraz tvořený sítí desítek pro našince špatně zapamatovatelných jmen, smluv, smluvních podmínek, vyjednávání, nedorozumění, intrik a nevydařených pučů. Během tohoto období postupně přibývá mrtvol, poprav a v roce 1966 i prvních genocidních masakrů.
Čtenář se dočká i několika portrétů, zejména pak portrétu pozdějšího vůdce Biafry, charismatického a inteligentního podplukovníka Ojukwua (později plukovníka a generála). Právě jeho ničím nezkalený, obdivný a monumentalizující obraz, který se táhne celou knihou, je z rétorického hlediska poněkud zneklidňující, protože jakkoli věřím v jeho nepopiratelné schopnosti, vliv, moudrost a čestnost, Forsythovo zbožšťování podezřele zavání vytvářením kultu osobnosti v nejčistší podobě. Zejména to platí například o momentu, kdy by rád zrádce ušetřil, ale musí chtě-nechtě se smutkem v srdci podepsat rozkaz k popravě.
Přiznaná novinářská zaujatost
Jenže právě tady je třeba si uvědomit - již výše naznačenou - největší sílu i největší slabinu knihy, tedy její horkou aktuálnost, kdy drtivá většina z ní vznikla v děsivých podmínkách kruté a nerovné války, kdy se sám Forsyth účastnil vojenských akcí, byl v centru vraždění, hromadných genocidních poprav nigerijských vojsk, umírání milionů lidí (zejména dětí) na nemoci a hlad. Jeho kniha je sice reportáží, ale hlavně je rétoricky angažovanou obžalobou.
Forsyth svou angažovanost nijak neskrývá a nelítostně buší do odporných a zavrženíhodných postupů nigerijské strany (rasově a národnostně motivované hromadné popravy civilistů, letecké útoky na civilní cíle, sabotáže humanitární pomoci, systematické vyhlazování hladem). Primárním cílem Forsythova útoku je však britská zahraniční politika, jež dění v nigerijsko-biaferské válce cíleně mediálně zlehčovala a nigerijskou stranu vlastně nepokrytě finančně, politicky i vojensky podporovala.
Forsythovy rétorické postupy se v druhém bloku knihy, popisující tříletý urputný boj malé Biafry o přežití, jeví být poněkud manipulativní hlavně ve chvílích, kdy vypovídá o Biafře a snaží se nahrazovat jeden pohled druhým, pravděpodobně přivírajícím oči třeba před masakry z biaferské strany. Podle všeho jich nebylo mnoho, ale například argument, že nebyly, protože kdyby byly, jistě by si to mezi sebou katoličtí kněží rozkecali, mi nepřipadá nejsilnější.
Chladně racionální a vysoce přesvědčivý Forsyth naopak je, když (a) rozbíjí argumentaci soupeřů: zaujatého tisku, oficiálních nigerijských prohlášení, oficiálních britských prohlášení, a (b) rozkrývá nejasné machinace a postupy jednotlivých stran, mírových jednání a bojů o humanitární pomoc. Nejsem historik a ani ze zájmového laického hlediska se necítím kompetentní text posuzovat ve vztahu historii, ale z hlediska argumentace je Forsyth na poli vyvracení „druhé strany" zpravidla velmi pečlivý.
Bez konce
Ačkoli je kniha nazvaná "Příběh" a čtenář společně s textem (re)konstruuje řadu napínavých či frustrujících dramatických okamžiků, není na místě čekat klasicky vystavěné vyprávění a je metodologicky velmi sympatické (byť čtenářsky poněkud úmorné), že touto cestou Forsythova reportáž ani nemíří. To posiluje i skutečnost, že knize "chybí konec" a smutné - a až lapidárně nahořklé - finále nigerijsko-biaferské války se čtenář dozví až v epilogu z roku 2001.
Jak už jsem řekl, Forsyth se spíše než slibovaný příběh snaží předložit mapu souvislostí, přičemž několikrát změní perspektivu, z níž je totéž období nahlíženo: vojenská, humanitární, diplomatická, mediální, právní (otázky genocidy), angažované mezinárodní veřejnosti - a osobní. Vždycky, když už má čtenář pocit, že právě teď má o tehdejší situaci v Nigérii/Biafře přehled, dostane nový úhel a nové čtení, byť tedy všechna směřují k obhajobě Biafry.
Výsledkem je intenzivní čtenářská zkušenost, která se dá jen obtížně zvládnout najednou, pokud si chcete být opravdu jistí, že se ve všech jménech, sporech, politických posunech a vojenských manévrech orientujete. Sám jsem se ke knize pravidelně vracel po delší časové období, přičemž občas jsem neměl moc chuti číst dál, třeba během zachycování masakrů a hladomoru. V důsledku však Forsyth i přes všechna manipulativní místa dokázal vyburcovat mou pozornost a zájem o problém.
Pochybuji, že se Knižnímu klubu podaří tradiční "forsythovský" náklad prodat a že většina obvyklých čtenářů autorových špionážně-politických thrillerů Příběh Biafry přelouská od začátku do konce. Jakkoli jeho beletristická díla také nešetří fakty, mapováním souvislostí a detailními popisy, vždycky sledují pečlivě vystavěné vyprávění a příběh více či méně sympatického hrdiny, který vyvrcholí ve zpravidla velkolepém závěru. Třebaže Příběh Biafry má svého (snad až příliš) velkého hrdinu, závěr knihy je v mnoha ohledech jednoznačně narativně neuspokojivý. To nemyslím kriticky, nýbrž to s lehkým povzdechem konstatuji. Forsyth napsal, aniž si toho mohl být tehdy v plné míře vědom, dějiny válečného konfliktu z pohledu poražených. U málokterého spisovatele populární literatury stojí na začátku kariéry tak odvážný čin, ať už si o jeho historické věrohodnosti budeme myslet cokoli.
Frederick Forsyth: Příběh Biafry, Knižní klub, 2012
