Rozhovor - Ivan Adamovič (1967) patří ke generaci čtyřicátníků, kteří přesycenost světa informacemi, zajímavostmi i obskuritami obrátili ve svůj prospěch a dokáží vzniklé syntézy předat širokému spektru veřejnosti.
Milovník sci-fi a estetiky, kritik, redaktor, překladatel, sběratel a editor antologií od hororu po erotiku je nejnověji kurátorem oceňované výstavy Planeta Eden zaměřené na socialistické utopické vize v ČSSR. Jeho posledními knižními počiny je katalog k této expozici a antologie Vládcové vesmíru - Kronika české science fiction od Svatopluka Čecha po Jana Weisse.
Výbor textů sledující vývoj české předválečné fantastické prózy 1. poloviny 20. Století je především důležitou sondou do myšlení doby. V povídkách, románech a úryvcích z nich autoři reagovali na industrializaci země, válku, na teze, jež přinášela socialistická ideologie a politika, ale i na věci spojené s běžným provozem člověka.
Antologie opatřená i hutnými medailony je sestavena způsobem, který bude lahodit nejen scifistům. Při její četbě dokonale tuhne krev v žilách nebo vám na tváři pohrává pobavený úsměv.
Pro literaturu SF je formát antologie oblíbeným médiem. V Čechách před i po revoluci jich vyšly desítky. Jistě je to dáno už tím, že pro sci-fi žánr je nejvlastnější formou povídka. Přesto určitě jsou i jiné motivace než tato ryze praktická. Mají milovníci sci-fi zesílenou potřebu vytvářet bestofky?
To je zajímavá otázka. Opravdu mám pocit, že těch Best of... není v jiných žánrech tolik. Snad je to tím, že koncepce shrnujících antologií sem přišla z USA a Velké Británie, kde je dlouhá tradice publikování sci-fi povídek ve specializovaných magazínech. Prosíváním těchto časopisů vycházejících již od 20. let minulého století se živí několik generací anglofonních editorů antologií. Průzkum českých časopisů z 50. a 60. let ukazuje, že i u nás existují neprozkoumané vrstvy textů a autorů, které neodpovídají knižně vydávané produkci, a tím pádem mění profil české sci-fi té doby. Ne zásadně, ale přece.
Vládcové vesmíru přinesli několik skutečných literárních objevů. Co vás při hledání v archivech a sbírkách překvapilo nejvíc?
Překvapením bylo čtení románu Převychovaní, jde o velmi pozoruhodnou antiutopii. A také to, kolik se pořád objevuje zapadlých předválečných sci-fi knížek. Nejzásadnější díla už známa jsou - ale že je i po desítkách let činnosti badatelů možné objevit starou sci-fi s kosmickým motivem, to je na pováženou. Poměrně neprobádaný je ještě svět románů vydávaných na pokračování v novinách a časopisech. Na další průzkumníky, pokud se objeví, pak čeká oblast divadelních her, které byly pouze uvedeny na jevišti.
Antiutopický román Převychovaní Jana Bardy vyšel roku 1931, tedy ještě před klasikou žánru, Orwelovým 1984 a Huxleyho Koncem civilizace. Je unikátní pouze v tom?
To ne. Unikátní je v síle své vize a v drtivosti, s jakou na čtenáře doléhá. Zejména s našimi historickými zkušenostmi. Kolektivistický svět, který udělal za historií tlustou čáru, zapomněl vše, co patřilo k minulosti, dokonce i jazyk. To až příliš připomíná nejprve nacistickou okupaci a pak komunistický puč - přitom Barda to všechno předpokládal dávno před těmito událostmi.
Výbor obsahuje i jiné vizionářské texty. Je tu hříčka o virtuálním sexu, v Nerudově povídce zase používá obyčejnou lidskou řeč pouze plebs, vyšší vrstva komunikuje jen skze mikrofony a klávesové Legony, v nichž můžeme vidět dnešní komunikaci prostřednictvím webu. Podle jakých klíčů jste texty zařazoval?
Jeden teoretik science fiction vidí jako klíčový pojem novum, tedy něco jako novost. Protože jsem vyrůstal v 70. a 80. letech, na velmi ztenčeném přísunu sci-fi literatury, navíc v té době poměrně krotké, je pro mě míra novosti, tedy odlišnosti od současného světa, důležitým zdrojem zvláštního pocitu, pro který tento žánr čtu. Mám raději celý příběh zasazený do budoucnosti než víceméně současnost ozvláštněnou jedním vynálezem.
V literatuře změny, jak bychom tedy sci-fi mohli označovat, bývá všeobecně silným prvkem jazyk, lidská řeč. Změněná, zanikající a zaniklá. Můžeme už nyní tyto distopické vize spisovatelů dohledat v realitě?
Občas najdeme knihu, v níž se hodně užívá slang budoucnosti. Například v románu Rudolfa Těsnohlídka Vrba zelená se mluví jakousi mutací brněnského hantecu. V moderní sci-fi hrají výraznou roli také novotvary dokreslující popisovaný svět.
Zda je proměna českého jazyka něčím znepokojivým, je subjektivní. Závisí to na tom, jaký postoj máme k jazyku. Až příliš často se klade důraz na jeho pravidla a málo pozornosti se věnuje faktu, že jazyk je živý organismus, který se potřebuje vyvíjet.
Dalším častým motivem, který se v povídkách a románech antologie objevuje je létání jako schopnost jednotlivce. Objevuje se tento naivní motiv i v nejnovější sci-fi, nebo je to specifikum staršího období?
Ano, ale spíše v její západní větvi. Nedávno vyšla v USA kniha Where Is My Jetpack, která se nostalgicky ohlíží za nerealizovanými přísliby staré science fiction. Jetpack z názvu je takový ten raketový batoh, kterým se běžně létalo v období dobrodružné časopisecké americké sci-fi 30. a 40. let minulého století, možná i o něco později. Teď to působí dost směšně. Reminiscencí tohoto vynálezu je retro snímek The Rocketeer.
Vraťme se na zem. Společenská satira, kterou ve výboru asi nejlépe reprezentuje Jiří Haussmann se svými organizacemi jako jsou Centroblb a PRASE, byla před začátkem 2. světové války živou součástí literatury. Raná fantastika silně kritizovala socialistickou ideologii. Vybíral jste texty i jako potenciální příspěvky do diskuse o novodobé historii?
Ne vědomě, ale bylo by fajn, kdyby k něčemu takovému posloužily.
Vaše kniha je cenným příspěvkem pro kulturní studia obecně. Pracoval jste na ní roky, už jste ale avizoval také její pokračování, výbor z textů poválečných. Připravoval jste druhou knihu souběžně, nebo si na ni budeme muset dlouho počkat?
Souběžně ne, ale mám většinu poválečné české science fiction přečtenu, takže v hlavě nosím hrubou představu, co by tam nemělo chybět. „Druhé čtení" některých autorů mě však beztak čeká. Abych si ověřil, jestli se mi to, co se mi líbilo před dvaceti lety, líbí ještě dnes. Teoreticky by příprava dvojky neměla být tolik časově náročná, jako tomu bylo u Vládců.
