Londýn - S rozpadem východního bloku se snesla mračna i nad východoněmeckou rybářskou flotilou. Na dlouhém seznamu lodí, které měly skončit ve šrotu, byl i Stubnitz ROS 701. Osmdesátimetrový koráb ale brázdí Severní moře dodnes. Noví majitelé ji před dvaceti lety vnukli život a od té doby šíří podzemní kulturu po přístavech od Petrohradu přes Hamburk až po Londýn.
Nejdéle sloužící člen posádky Urs "Blo" Blaser s úsměvem vzpomíná, jak byl Stubnitz ze všech odepsaných lodí nejmenší a nejošklivější. Blo v 90. letech patřil ke komunitě kočovných experimentálních hudebníků, které unavilo neustále stavět a bourat aparaturu a pódia v opuštěných továrních halách po celé Evropě.
Ve Stubnitzu zahlédli možnost disponovat stabilním prostorem, v němž by se mohli realizovat, a který lze zároveň přesouvat z místa na místo. Obří mrazák na ryby přestavěli v taneční parket a pódium, v zadní části lodi je druhá stage a bary. Program klade důraz na živou a neokoukanou hudbu. Větší akce jsou zpravidla postmoderní mozaikou čerpající z kultury kabaretu, burlesky, free parties a divadla.
Stubnitz strávil necelý rok v Londýně a před pár týdny připlul do francouzského Dunkerku na pozvání hudebního festivalu Electro Libre. Jaké to je, být v dnešní době kulturním námořníkem, jsme se ptali Falka Rugiese (34). Ten, stejně jako Stubnitz, pochází z německého Rostocku a osm let služby z něj dělá třetího nejdéle sloužícího člena posádky.
Aktuálně.cz: Do Londýna jste připluli na pozvání Bloc festivalu, který hned po startu zkrachoval. To nebyl úplně dobrý začátek.
Falk Rugies: To je sice pravda, ale na druhou stranu jsme poslední a vlastně jediná součást festivalu, která stále funguje. Dostat se do Londýna byl vždycky náš sen, a i když pobyt na Temži málem poslal celý projekt ke dnu, byla to skvělá zkušenost. Naučili jsme se tu spoustu věcí.
A.cz: Můžeš popsat samotnou ideu lodi? Pod jakým posláním plujete?
Hlavním důvodem byla touha po mobilní platformě, která může zprostředkovat jakousi kulturní výměnu. Touha mít dostatečně velký, vybavený a mobilní prostor, v němž si stovky lidí mohou užívat hudby, divadla, výstav, filmů a workshopů. A loď je asi jediným způsobem, jak toho lze dosáhnout. Později se k tomu přidala idea plovoucí kulturní archy, která bude archivovat kulturu pro budoucí generace. Za dvacet let máme zdokumentováno pětadevadesát procent všech vystoupení a archiv plánujeme zveřejnit on-line.
Technické specifikace lodi
MS Stubnitz ROS 701 rok stavby: 1964 délka: 79,78 m šířka: 13,20 m výška: 29,54 m max. ponor: 5,50 m kapacita: 700 lidí posádka: 12 lidí web: www.stubnitz.comA.cz: Je pro vás složité naplánovat trasu? Jak hledáte nová kotviště?
Dnes je to mnohem jednodušší než na začátku. Za těch dvacet let jsme si udělali mnoho přátel po celé Evropě a do dalšího přístavu plujeme zpravidla na konkrétní pozvání. Spolupracujeme s partnery, které známe už delší dobu. Oni znají své město a jsou schopni nám dohodit program, který nás bude bavit, protože znají i nás. Většinou se jedná o kontakty na hudební underground.
A.cz: V undergroundu se moc velké peníze netočí a financování lodi téhle velikosti nevypadá jako levná záležitost. Jak to zvládáte?
Samozřejmě že to stojí hromadu peněz. Každých pět let musíme do suchého doku, nejdražší jsou ale všechny možné certifikáty. Stubnitz naštěstí necestuje moc často, každá delší plavba nás ale stojí hodně peněz, protože si všechny potřebné papíry musíme udržet. Většinu peněz vyděláme ze vstupného a na barech. Je to dost těžká práce. Na druhou stranu šetříme na údržbě, jelikož si všechno opravujeme sami.
A.cz: Počítám, že byste vydělali víc peněz, pokud byste se zaměřili na komerčnější projekty a přiblížili program hlavnímu proudu. Nepřemýšleli jste o tom?
To jsme v podstatě nuceni dělat už pěknou řádku let. Pokud by program byl jen na mně, vypadal by jinak. My ale nemáme jinou možnost, než Stubnitz občas prodat někomu z partnerů, kteří tu pořádají například velké techno párty. Všichni pak mluví o Stubnitzu jako o párty lodi, což bytostně nesnášíme. Nesnášíme to, protože jednoduše párty lodí nejsme. Jsme tu pro živé koncerty a zajímavou neokoukanou hudbu. Ale dokud nebudeme dostávat dostatek financí od našich partnerů, například z našeho domovského přístavu v Rostocku, jsme tlačeni k pořádání přiblblých techno párty.
A.cz: Jaké to je být námořníkem v roce 2013?
Od událostí 11. září 2001 je to hodně složité. Pokud se bavíme o přístavech, celá Evropa je víceméně uzamčena a to projektu, jako je ten náš, hodně ztěžuje práci. Jednotlivé přístavy navíc řeší všemožná nařízení a zákony jinak, což pro nás pokaždé znamená neuvěřitelné množství papírování. Ještě na konci devadesátých let bylo vše mnohem jednodušší.
A.cz: Stáří Stubnitzu napovídá, že dá dost práce udržet pohromadě i samotnou loď. Máte vůbec nějaké ponětí o lodích nebo plavbě jako takové?
Na palubě máme několik lidí, kteří to za ty roky dotáhli do fáze, kdy se stali regulérními námořníky. Po roce nebo dvou se ve všech těch trubkách a šroubech začnete orientovat a v tu chvíli má smysl si vyřídit všechny potřebné certifikáty. Vaše jméno je pak vyškrtnuto ze seznamu pasažérů a můžete se s lodí plavit i na otevřeném moři.
A.cz: Pyšníte se tím, že vše funguje na dobrovolnické fázi. Je to pravda?
V Němčině pro to existuje výraz Hand für Koje. Je to staré rčení, které označuje situaci, kdy člověk pracuje jen za stravu a střechu nad hlavou. A s tímhle každý na Stubnitzu začíná. Pokud někoho láká pracovat na lodi a cítí, že by mohl nějak přispět, například zkušenostmi s audiovizuální produkcí, je víc než vítán. Peníze si sice nevydělá, za to ale dostane svoji kabinu, k dispozici jsou tu různé dílny nebo zkušebny a v lednici se vždycky něco najde.
A.cz: Jaké to je kotvit loď s takovou náturou v jednom z nejdůležitějších finančních center světa? Jak se snášíte se sousedy z Canary Wharf?
Jak říkáš, je to trochu absurdní. Na druhou stranu nás ale v podstatě vytáhli z problémů. Na podzim jsme museli opustit jiné londýnské kotviště. Probíhala tam nějaká stavba, a kdybychom neodpluli, uzamkli bychom se tam nejméně na rok. Canary Wharf nám dala příležitost přeplout sem a vyřešit nepříjemnou situaci. Nijak zavázáni se ale necítíme, protože nás v podstatě použili jako takový experiment, jestli do tohoto prostředí lze přivést nějaký kulturní život. Za pomoc jsme samozřejmě rádi, ale vidět všechny ty finančníky obědvat a běhat o polední pauze vedle naší lodi je pořád dost zvláštní zážitek.
A.cz: Jak to funguje, když se chcete přesunout z přístavu do přístavu? Slyšel jsem, že si musíte najmout profesionální posádku.
To je pravda, ale naštěstí to není takový problém. Už máme vytipovaný okruh lidí - jsou to staří námořníci, kteří milují plavit se po otevřeném moři s lodí, jako je ta naše. Lodní i navigační systém jsou dnes v podstatě unikum a motor je kapitola sama o sobě. Při plavbě můžete stále vidět, jak všechny válce kmitají nahoru a dolu. Ano, je pravda, že je musíme najmout, ale vzhledem k tomu, že je ke Stubnitzu váže speciální pouto, moc nás to nestojí.
A.cz: Kolik lidí je potřeba k udržení takové lodi v chodu? Pokud tedy kotvíte a soustředíte se na pořádání akcí.
Obvykle nás bývá kolem dvanácti, teď je nás devět a jde to taky. V každém dalším přístavu se nalodí někdo nový a někdo zase odejde. Barmany a další personál většinou najímáme z města, kde právě kotvíme.
A.cz: Jak ses vlastně dostal na palubu ty?
O Stubnitzu jsem se dozvěděl v roce 1994, když jsem tu byl na koncertě. V té době jsem začínal pracovat s kamerou a kamarád, který už na lodi působil, mě poprosil, jestli bych jim nepřišel pomoct s produkcí a dokumentací jejich akcí. To bylo před osmi lety.
A.cz: Změnila se loď od té doby?
Stubnitz se pořád mění. S každým městem, do kterého připlujeme, se mění posádka, což mě hrozně baví. Vždycky se najde někdo, kdo lodi a jejímu podmanivému ideálu totálně propadne. Posádka je pak z logiky věci hodně internacionální. Jsou tu lidi z Dánska, Nizozemí, Německa, Anglie a Francie, což pomáhá té kulturní výměně, která na lodi funguje, a je skvělé být její součástí. Stejně tak se mění i samotná loď. Navenek je Stubnitz možná stejný, interiér ale průběžně upravujeme podle našich potřeb.
A.cz: Jak vidíš budoucnost projektu?
Budoucnost není daná.
A.cz: A co loď samotná, jak dlouho podle tebe může vydržet?
Udržet tuhle loď na vodě bylo utrpení posledních patnáct let a vlastně i předtím. To se podle mě nikdy nezmění a zároveň to dělá celý projekt tolik přitažlivý. Vždycky tu bude nouze o peníze, což nás drží ve střehu, a člověk se tak ze sebe snaží dostat to nejlepší. Život na palubě Stubnitzu bude vždycky o přežití, stále budeme překonávat těžké chvíle v nových přístavech, městech a zemích. A při tom všem dělat, co nás baví - šířit a vytvářet kulturu.
