Rozhovor - Zcela unikátní projekt obnovy slavné brněnské vily Tugendhat, tedy proslulé funkcionalistické stavby zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, skončil loni v únoru. Teprve na sklonku roku však vyšla obsáhlá, téměř třísetstránková monografie, pojednávající komplexně nejen náročnou rekonstrukci, ale vůbec celé dějiny jednoho z nejslavnějších obytných domů světa.
Téměř třísetstránkový svazek nazvaný prostě Mies v Brně s podtitulem Vila Tugendhat je prošpikovaný bezmála tři sta padesáti fotografiemi, nákresy a plány. Jde tedy o zajímavé čtení i pokoukání. Takto rozmáchlá kniha o proslulé stavbě architekta Ludwiga Miese van der Rohe ještě v tuzemsku nevyšla. Její obsah je dílem desítky nejrůznějších odborníků od architektů, přes kunsthistoriky, teoretiky architektury a restaurátory.
Reprezentativní publikaci editovaly dvě přední znalkyně této proslulé ikony světové moderní architektury: Iveta Černá a Dagmar Černoušková. "Architekturu knihy jsme s kolegyní Černou koncipovaly do čtyř základních kapitol, v nichž jsou shrnuty významné etapy dějin stavby i stavebníků. Jde o první takto obsáhlou syntézu o vile Tugendhat z pera českých autorů, která mapuje osudy stavby od jejího vzniku v letech 1929-1930 až po rok 2012, kdy byla dokončena její komplexní památková obnova a restaurace. V kapitole Geneze stavby je krátce představeno moderní Brno od 19. století přes historii a genius loci prostoru, kde byla vila Tugendhat postavena, až po slavnou éru brněnského funkcionalismu. Dále jsou to okolnosti vzniku a průběhu stavby vily v letech 1928-1930 a uměnovědná studie o fenomenálním prostoru vily. Nechybí ani pojednání o zahradě, která je nedílným přírodním rámcem stavby, a text o jediném uměleckém díle ve vile, o soše od Wilhelma Lehmbrucka. Kapitola Další osudy domu je věnována válečným a poválečným osudům vily a jejích stavebníků a její první obnově a rekonstrukci v letech 1981-1985. Kapitola Rehabilitace domu informuje o průzkumech, projektech, obnově a restauraci stavby v letech 2010-2012. Poslední kapitola Materialita stavby představuje klíčové restaurátorské profese. Texty třiceti autorů jsou doplněny asi 370 vyobrazeními - archivními fotografiemi a dokumenty a fotografiemi z průběhu obnovy a restaurace stavby a jejího stávajícího stavu od Davida Židlického," přibližuje Dagmar Černoušková.
Aktuálně.cz: Kniha nese titul Mies v Brně. Copak je tady více památek slavného německého architekta? Není to zavádějící?
Dagmar Černoušková: Pro laika jistě titul Mies v Brně může být na první pohled překvapivý. Ale s podtitulem Vila Tugendhat je snad vše jasné - i to, že se jedná pouze o jedinou stavbu. A hned v anotaci na zadní straně knihy je to vysvětleno. Titul Mies v Brně volně navazuje na velké zahraniční publikační projekty mapující dílo Ludwiga Miese van der Rohe, a to v USA (Mies in Amerika) a v Německu (Mies in Berlin). Takže odborníkům jistě bude tento titul rezonovat. Naše kniha je samozřejmě odbornou publikací s poměrně obsáhlými texty s poznámkovým aparátem a s odkazy na prameny a odbornou literaturu. Ale zároveň je snad napsaná tak, že i pro laika se zájmem o toto téma je to jistě velmi zajímavé až zábavné čtení. Proto jsme s kolegy také v poslední kapitole věnované restaurátorským profesím upustili od poznámkového aparátu, texty jsou záměrně kratší, jsou koncipovány co nejsrozumitelněji bez složité odborné terminologie a jsou naopak doplněny větším množstvím fotografií.
A.cz: Dům je vlastně pomyslnou kronikou neblahých dějinných událostí minulého století. Která léta a proč mu dala nejvíce zabrat?
Máte-li zhruba přehled o osudech stavby od jejího vzniku až do současnosti, je to dle mého názoru celkem složitá otázka. Nepochybně nejšťastnějším obdobím bylo prvních necelých osm let po dostavbě domu, kdy jej obývala rodina Tugendhatových. Každé následující období mělo svá pro i proti. Zvláště když vše vnímáte v širších souvislostech, vše je jaksi relativní. Uvedu příklad: obecně jsou za dobu „temna" považována válečná a poválečná desetiletí. Jistě tomu tak i bylo. Ale na druhou stranu, i když vila prošla degradujícími stavebními úpravami, sloužila růžným účelům, nikdy nezůstala zcela opuštěna, stále se v ní topilo, větralo atd., což bylo důležité pro zachování jejího alespoň přiměřeného stavebně-technického přežívání. Podobně tomu je s dlouho odsuzovanou první obnovou a rekonstrukcí vily v letech 1981-1985. Tehdy byla péče o památky moderní architektury i ve světě v plenkách. A uvědomíme-li si, že vše proběhlo ve složité společensko-politické situaci, kdy v socialistickém Československu nebyly dostatečné materiálové a technologické možnosti, ale především nebyla vůle z vyšších míst pietně obnovit dům, reprezentující způsob života nejvyšších buržoazních vrstev, byl to vlastně malý zázrak. Navíc v osmdesátých letech byl dům již v tak vážném stavu, že tato intervence jej zachránila pro budoucí generace. Tuto skutečnost konstatovali před nedávnou obnovou i odborníci.
A.cz: Kniha si všímá nádherné vily od jejího vzniku až po obnovu a restauraci v letech 2010-2012. Připomeňte, v čem tato poslední obnova spočívala?
Prvořadým úkolem bylo uvést dům do bezvadného stavebnětechnického stavu, který byl na sklonku roku 2009 už v některých ohledech tristní. Šlo především o statické zajištění tělesa zahradní terasy se schodištěm a o obnovu veškerých izolací a instalací. Dalším velkým úkolem bylo pečlivé restaurování autentických povrchů omítek, kovů, dřeva apod., které se i po osmi desetiletích dochovaly, byť ukryty pod pozdějšími vrstvami, v neuvěřitelném rozsahu. Tuto skutečnost vyjádřil koordinátor restaurátorských průzkumů Ivo Hammer, manžel nejmladší dcery stavebníků Daniely Hammer-Tugendhat, konstatováním, že brněnská vila Tugendhat je nejautentičtěji dochovanou Miesovou stavbou na evropském kontinentě. No a v neposlední řadě to bylo uvedení všech interiérů vily do stavu, v jakém se nacházely po dostavbě domu v roce 1930. Výjimkou jsou pouze prostory v tzv. personálním traktu a v části technického podlaží, kde je soustředěno provozní zázemí vily - zde je soudobé vybavení, které je přiznané a samozřejmě kdykoli lehce odstranitelné.
A.cz: Zachovala se původní dokumentace? Z jakých podkladů jste při restauraci domu vycházeli?
V případě vily Tugendhat se naštěstí dochovalo velké množství pramenů vypovídajících o původní podobě stavby. Existuje bohatá plánová a fotografická dokumentace, která pochází v převážné míře ze tří základních zdrojů: z Muzea města Brna, z Muzea moderního umění v New Yorku, kde je uložena pozůstalost Ludwiga Miese van der Rohe a z rodinného archivu potomků manželů Tugendhatových. Tyto prameny byly pečlivě prostudovány a doplněny stavebněhistorickými a restaurátorskými průzkumy. Na základě těchto podkladů mohla být stavba restaurována skutečně pietně a věrohodně a řadu již neexistujících prvků bylo možno vyrobit jako dokonalé repliky - to se nejzřetelněji projevilo např. v případě mobiliáře.
A.cz: Představujete nejen známá fakta o stavbě, ale i řadu nových poznatků, které doposud nebyly publikovány. Co třeba tvoří novum vaší publikace?
Myslím, že pro širší veřejnost, ale i pro řadu odborníků je v knize skutečně mnoho nového. Některé dílčí poznatky, získané činností Studijního a dokumentačního centra, které vzniklo ve vile v roce 2005, byly v uplynulých zhruba pěti letech publikovány na konferencích a v odborných periodicích. To však samozřejmě nevešlo v takovou všeobecnou známost, jako to vejde prostřednictvím této souhrnné publikace. Ale právě i v ní je řada poznatků, které zde mají publikační premiéru. Jako příklad uvedu např. vzpomínky Ing. Karla Haimanna, který byl zaměstnancem firmy Bacon a v letech 1929-1930 pracoval přímo na stavbě vily. Osobně se potkal s Ludwigem Miesem van der Rohe, se stavbyvedoucím Hermannem Johnem a s Fritzem Tugendhatem. Nahrávku s jeho poutavým vyprávěním, pořízenou v polovině 80. let, jsme s kolegyní Černou získaly od jeho syna, Ing. Petra Haimanna, kterému patří náš obrovský dík. V textu o válečných a poválečných osudech domu jsou poprvé publikovány také osudy některých členů rodiny Tugendhatových, které byly mnohdy velice tragické. Ti, kteří se zachránili útěkem, se usadili v nejrůznějších koutech světa. Například Fritzův bratr Robert Tugendhat uprchl i s rodinou v lednu 1939 do Austrálie, kde si změnil jméno na Tugen. Jako elektroinženýr zde patentoval řadu svých vynálezů a spolu s dalšími emigranty z Československa a z Evropy zde založil firmu na výrobu elektrických spotřebičů. Za tyto i jiné informace vděčíme Mgr. Anně Rosenbaumové, která žije v Austrálii a mapuje zdejší osudy našich, především židovských uprchlíků.
A.cz: O slavném domu bylo publikováno už stovky odborných a populárně vědných textů i fotografických knih, byl o ní natočen dokument a nedávno dokonce napsaný populární román. Čeho se podle vás vila ještě nedočkala? Co v bádání či její popularizaci chybí?
Určitě je toho dost. Nás by jistě zajímala každodennost a různá úskalí rodinného života v takovém domě. To, jak se zde v běžném dni rodina se třemi dětmi „pohybovala", jaké měla zvyklosti, jak komunikovala s personálem, co se zde obvykle vařilo, jak vypadalo velké praní, jak se bavili, jak vypadaly sváteční příležitosti, jaká atmosféra zde byla, když sem přišlo množství hostů - například při těch známých bridžových turnajích, jak vycházeli Tugendhatovi se sousedy a podobně. Prostě úplně obyčejný život. Něco z toho se dá jistě vyčíst, je to známo ze vzpomínek, z vyprávění, ale ta skutečná atmosféra rodinného života v domě i s vůněmi a zvuky se zcela určitě již restaurovat nedá.
A.cz: Vila ve své době stála dnes těžko představitelných pět milionů korun. Uvedete třeba pro srovnání, kolik stála přepychová sídla známých pražských filmových herců?
Pět miliónů korun je taková obligátně tradovaná suma, ale tu skutečnou finanční částku neznáme. Nedochovaly se žádné písemné prameny (smlouvy, faktury, účty), neexistují ani jednoznačná sdělení pamětníků. Nicméně o sedmimístnou částku se jednalo zcela určitě. Za pět milionů předválečných korun se dal postavit solidní činžák. Rodinné domy středních vrstev stály od 150 do 250 tisíc korun. Náročnější vily prvorepublikových vyšších vrstev a mezi nimi i tehdejších filmových hvězd jako byli například režisér Martin Frič nebo herečka Lída Baarová, stály zhruba tři sta až pět set tisíc korun, takže asi desetkrát méně. Vedle neznámé ceny stavby je zcela neznámá i výše honoráře pro architekta. V případě tehdy již renomovaného, navíc zahraničního tvůrce, to byla jistě také nemalá částka.
A.cz: Nejen co do materiálů ale technických vymožeností své doby byla vila přirovnávána k mercedesu. Popište, co na ní třeba stran technického vybavení bylo v roce 1930, kdy byla dostavěna, tak převratné?
Byla to především sama konstrukce - jde v podstatě o ocelový a skleněný dům. Ocelová nosná konstrukce byla poprvé v dějinách architektury v případě rodinného domu takto plně přiznána. Téměř celá obvodová stěna domu ve druhém podlaží je prosklená. Rovněž technické zázemí je na rodinný dům a na svou dobu nevídané - teplovzdušné vytápění, které v létě fungovalo i jako ochlazování, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu.
A.cz: Vila má jedno z nejdražších vstupných do památkových objektů v jihomoravském kraji. Zájemce zaplatí tři sta korun, případně si ještě padesátikorunu připlatí. I tak jsou na lístky pořadníky. Regulujete počet návštěvníků, a co jim za onu částku nabízíte?
Počet návštěvníků je nutno regulovat. Když si představíte, že rodinnou vilou, postavenou pro jednu větší rodinu, dnes projde denně 120 až 150 návštěvníků, je to náročné. Vstupné je skutečně jedno z nejvyšších v rámci památkových objektů, ale jak máme možnost sledovat, návštěvníci odcházejí s výkladem většinou velmi spokojeni až nadšeni. Srovnatelný zážitek se špičkovým dílem moderní architektury může u nás nabídnout jen pražská Müllerova vila navržená brněnským rodákem Adolfem Loosem. Návštěvníci, zvláště ti poučenější, to dobře vědí a dovedou to ocenit. Pro obrovský zájem je nutno si prohlídku vily Tugendhat poměrně dlouho předem rezervovat. Těm, kterým se to v požadovaném termínu nepodaří, nabízíme od jara do podzimu alespoň časově neomezený vstup do zahrady za padesát korun. Lidé mohou také separátně navštívit náš bookshop, i když neabsolvují prohlídku vily.
A.cz: Slavnostního otevření opravené vily se 29. února loňského roku zúčastnily také dvě dcery manželů Tugendhatových. Obě se narodily až ve venezuleské emigraci. Jak na ně rekonstruovaný dům zapůsobil?
Doufám, že dobře. Nejmladší dcera stavebníků, Daniela Hammer-Tugendhat, žije ve Vídni a jezdí do Brna řadu let. Její manžel, restaurátor Ivo Hammer byl předsedou mezinárodního poradního sboru pro obnovu vily, paní Daniela pak jeho čestnou předsedkyní. Její sestra, Ruth Guggenheim-Tugendhat, žije v Curychu, od loňského února navštívila vilu dvakrát a byla myslím velmi spokojena. Obě nehmladší dcery se však narodily v emigraci a ve vile nikdy nežily. Jejich bratr, filozof Ernst Tugendhat, poslední žijící člen rodiny, který ve vile skutečně bydlel, a to do svých osmi let (nar. 1930), se bohužel zatím podívat nepřijel.
A.cz: První kapitolu uzavírá příspěvek Torzo ohlížející se dívky od Wilhelma Lehmbrucka, věnovaný jedinému uměleckému dílu ve vile Tugendhat a jeho pohnutým osudům. Můžete je krátce připomenout?
Díky kolegovi Tomáši Zapletalovi z Moravské galerie se podařilo získat nové informace o osudech Lehmbruckovy sochy, kterou potomci manželů Tugendhatových bohužel prodali v únoru 2007 v londýnské aukční síni Sotheby´s za milion liber. K prodeji díla snad jen tolik, že to byl ze strany rodiny nečekaný, a nutno říci, že pro mnohé nepříjemně překvapivý krok, který byl tehdy obsáhle komentován v médiích. Vila Tugendhat, ale naše kulturní statky vůbec, tak byly definitivně ochuzeny o výjimečné umělecké dílo. Torzo z vily Tugendhat, uložené od války až do vydání dědicům v Moravské galerii v Brně, bylo totiž mj. jediným dílem německého expresionisty Wilhelma Lehmbrucka v českých uměleckých sbírkách.
A.cz: Co z původního vybavení je originálem a co muselo být nahrazeno ve vile replikami?
Je to rozmanité. Zmínila bych jen například repliky prakticky veškerého mobiliáře a volného nábytku, kromě originálních restaurovaných vestavěných skříní v ložnicích pana Fritze a paní Grety nebo vestavěné knihovny v hlavním obytném prostoru. Dále jsou to repliky vybavení koupelen, repliky radiátorů apod. V originálním stavu jsou zachovány veškeré nosné prvky - sloupy, rámy oken, dveře apod. Dále již zmíněné technické zázemí - vzduchotechnika, elektrické spouštění oken.
A.cz: Je pravda, že ve vile bude Jan Hřebejk natáčet onen zmiňovaný Mawerův román Skleněný pokoj?
K tomu víme v podstatě jen to, co proběhlo i sdělovacími prostředky. Jan Hřebejk osobně vilu navštívil počátkem roku 2010, kdy již byla v běhu její obnova. Simon Mawer navštívil vilu v posledních třech letech několikrát. O tom zda a kdy by měl být tento velkolepý filmový projekt realizován, zatím nemáme žádné konkrétní informace.
A.cz: Čtenář v knize najde čtyři erudované kapitoly a kratší texty věnované stěžejním restaurátorským profesím: Omítky, Kámen, Kovy a sklo, Technická zařízení, Dřevěné prvky, Nábytek, Koberce, Závěsy, Keramické obklady a dlažby a Sanitární technika. Následuje soupis zkratek, seznam vyobrazení, přehled pramenů a výběr z literatury. Jednotlivé texty doprovází bohatá obrazová výbava. Nejde jen o publikaci věnovanou především odborné veřejnosti? Komu je svazek vlastně určen?
Jde primárně o odbornou publikaci, která by však měla oslovit i širší laickou veřejnost a věříme, že tomu tak i bude. Proto je kniha vybavena obrovským množstvím nádherných archivních i současných fotografií. Dnes je již všeobecný trend koncipovat tento typ publikací tak, aby i neodborníci, avšak s hlubším zájmem o věc, nebyli ochuzeni o co největší množství informací.
A.cz: Co je dnes nejvýznamnější hodnotou či pomyslným poselstvím vily Tugendhat současníkům?
Je toho jistě mnoho. Já na tuto otázku s oblibou odpovídám dvěma slovy: absolutní nadčasovost.
A.cz: A kterou část či prvek vily máte vy sama nejraději a proč?
Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlela. Ale ač jsem historička umění, mám velmi ráda suterén s jeho úžasným technickým zázemím i prostorem, který zůstal díky maximální redukci expozice a nutného návštěvnického zázemí nádherně čistý. Jsou zde obnažené nosné sloupy, strojovny vzduchotechniky a spouštěcích oken. Prostor někdejšího skladu nábytku má úžasnou atmosféru. V hlavním obytném prostoru mám ráda propojení interiéru a zahrady díky proskleným stěnám, onyxovou příčku, lesklé opláštění sloupů a ze sedacího nábytku křesla Tugendhat, v nichž se dle mého názoru nejlépe sedí. V ložnicovém patře mám ráda oba pokoje dětí s vyhlídkou na Brno.
