Recenze - "I see, I see, I see." Chvíli je ticho. "I see a problem. I see a big problem," pronese krákavým hlasem havran, zakroutí hlavou, zakývá nožkama, zmlkne a tváří se, jako by to mluvil někdo jiný. V zápětí však pokračuje: "That´s problem. Fucking problem."
Začne se ďábelsky smát, až se pod ním větev prohýbá, a vy přemýšlíte, jestli se smát taky, protože na té postavičce přece je něco směšného. Než se rozhodnete, zobák se znova otevře a strojek spustí: "It is not funny, not funny."
Jasně, pardon; ten havran není jen legrační. Přestože výtvarného umělce Krištofa Kinteru publikum často přijímá jako umělce zábavného, jeho tvorba se neskládá z pouťových atrakcí.
Na první pohled se může zdát jasně čitelná, skýtá však řadu interpretačních možností. Většinou přitom můžou platit všechna vysvětlení najednou a právě tato "jednoznačná nejednoznačnost" je autorovým poznávacím znamením.
Nápad na havrana, který má vyhrazenou jednu místnost v Galerii Jiří Švestka, se zrodil už v době, kdy Kintera vytvářel mluvící postavičky, Talkmeny (1999-2003). Tehdy chtěl udělat malého člověka, který bude sedět na větvi a nadávat. Loni se k němu vrátil a změnil hlavního hrdinu na ptáka.
Už sám havran evokuje odkazy na mytologii, dekadentní výtvarníky i E. A. Poea. Ale tenhle pták v elegantních kalhotách a s koženým sakem přehozeným přes větev je navíc frajer - něco jako Rumburak zakletý do zvířecí podoby a nadávající na svůj osud.
Kolik máš prachů?
Anglické a české texty, které kráká, ovšem nejsou jen stížnosti; havran taky atakuje diváky ("Kolik prachů?") a glosuje okolní svět nebo přednáší útržky reklamních sloganů.
Vyjádření autorova postoje ke konzumní společnosti plné marketingových "mágů" a plkalů? Taky, ale pozor - není to názor okázale kritický. Kintera si je vědom, že tvoří součást této společnosti a že mnohé její aspekty denně rád využívá.
Přesto havran (stejně jako ostatní autorova díla) vzbuzuje v divákovi i vnitřní neklid; tady třeba jako zhmotněný nepříjemný hlas vlastního zmateného svědomí.
Ještě víc výkladů unese centrální socha umístěná hned u vchodu a nazvaná My Light is Your Life (Shiva Samurai) z roku 2009. Navazuje na o rok starší dílo My Light is Your Light - a to nejen názvem, ale i materiálem.
V obou případech umělec využil světla: předtím lampy pouličního osvětlení, nyní staré lampičky z bazarů. Každá má svoji historii a může přimět diváka k přemýšlení o minulosti věcí, ale také o novém využití nepotřebných předmětů.
Čímž se dostáváme k ekologii a šetření, které je však v Shivovi postavené na hlavu. Socha si pro své fungování žádá velké množství energie; co největší spotřeba byla dokonce záměrem.
Nová mytologie
A motiv energetických zdrojů (potažmo energie) je patrný i v dalších vystavených dílech. Schoulená ležící postava All my bad thoughts (2009) připomíná černé myšlenky i flek ropy. Barel, který tvoří dílo Holy Spirit Opened (2008), je koneckonců přímo měrnou jednotkou při jejím prodeji.
Do svítící sochy Kintera vtěsnal i několik náboženských rovin. Odhlédneme-li od té nejnápadnější, jména hinduistického boha, dostaneme se k souvislostem s křesťanstvím.
Kruhové světlo nad hlavou připomíná svatozář, samo označení My Light is Your Life evokuje stvoření světa. Navíc z objektu sálá značné teplo, které lze chápat jako šíření náboženské aury, ale i životadárné energie, na které jsme fatálně závislí (a kterou soše paradoxně musíme dodávat, jako bychom si vyráběli vlastní modly).
Nejen pro toto dílo platí, že mix náboženských a spirituálních konotací spolu s odkazy na současnou společnost jako by vytvářel novou mytologii dnešního světa, který je stejně neuchopitelný jako Kinterovy práce.
A stejně jako za starých časů platí, že nám tato mytologie pomáhá "přežít". Cítíme, že autorova díla jsou nám jaksi blízká; že ukazují a mluví o tom, co známe a prožíváme, i když tomu plně nerozumíme a neumíme to čistě rozumově zdůvodnit.
Kdo nezažívá rozporuplné pocity a nedefinovatelnou tíseň z neznámého moderního světa? Kdo z nás "stoprocentně" nemá Problém větší než tvůj - jak zní název celé výstavy pojmenované podle jednoho z děl, šmejdícího kbelíku.
A přitom nikdo ten poklopený problém neumí, nemůže nebo raděj nechce pojmenovat. Možná se pod obyčejným kýblem umatlaným od barvy skrývá jen trapná banalita a nespokojenost, možná skutečné nebezpečí, třeba je tam chycený některý z démonů moderní civilizace.
Z ulice do galerie
Kintera byl dříve znám tím, že přenášel "dějiště umění" z výstavních prostor do ulic. Pamatuji, když se skupinou Kamera skura chodil v roce 2002 po brněnském nádraží, na těle mluvící přístroje, a čekal, jak budou lidé na ony hlasy reagovat.
Jako performer vyrážel do ulic i v týmu Jednotka anebo sám, když ho v každodenním životě místo pejska provázel objekt TO, oválný předmět na šňůře připomínající velkou počítačovou myš.
V posledních letech se Kinterova tvorba přesouvá směrem zpět do galerie. Něco z městského pouličního prostředí v ní však zůstává - v podobě motivů i materiálů. Jako kdyby Kintera skládal svá díla z odpadků moderní doby, což je další prvek, skrze které se jeho dílo stává skutečně současné.
Vystavené práce nevybočují ze stylu a způsobu výpovědi, na které jsme u Kintery v posledních letech zvyklí. Platí to o sochách pohyblivých a svítících, stejně jako o těch statických - postmoderních splašených jelenech z pozinkovaných pouličních bariér (Paradise Now, 2009).
Největším překvapením i pro znalce Kintery tak budou vystavené kresby, což je médium, které se v jeho veřejných prezentacích příliš neobjevuje. Jednoduše úsměvné a zároveň děsivé, protože černá barva na nich působí jako vytékající COSI.
Kdybychom Kinterovo dílo brali jako rekvizity z filmu, byl by to záměrně béčkový kingovský horror, ve kterém děsivé situace a monstra působí zároveň trochu komicky. Ale ten kýbl stejně raděj nikdo nezvedne.
Krištof Kintera: A Bigger Problem Than Yours. Galerie Jiří Švestka. Výstava se koná do 20. 3. 2010.
