Sovinec - Zuby nehty se drží letité značky Leica. Dělat fotografie postaru má pro něj takové kouzlo, že říká: Každé ráno si musím cvaknout.
Jindřich Štreit, fotograf od hradu Sovince, slavil šedesátku a ohlíží se retrospektivní výstavou. Z Olomouce teď doputovala do opavského Domu umění.
"Když začínáte, vše je pro vás nové. Ta euforie tvořit na zelené louce. Vše, co uděláte, je nesrovnatelné s ničím. Je to příjemný, i když stresující pocit hledání." On našel. Musel si kvůli tomu kdysi projít v Polsku dvousetkilometrovou pouť.
"Předtím jsem dělal velké umění, soustředil se na detail. Po té cestě jsem najednou začal fotografovat jinak. Něco se uvolnilo, změnil jsem přístup k životu - a najednou chtěl zasadit člověka do prostředí a objevovat v tom vztahy."
Infobox
- Jindřich Štreit, fotograf "vesnice" z Bruntálska, slaví svých "60" bilanční výstavou, která byla do konce května k vidění například v olomouckém Muzeu umění.
- Přes sto šedesát snímků zachycuje Štreitovu tvorbu od samotných počátků v cyklech divadlo, přes jeho "vesnice" z dob totality i novější, kde typickou černobílou fotografií zachytil venkovský život Francie, Maďarska, Japonska nebo Číny.
- Na vernisáž olomoucké výstavy přišla i baletka, která byla Štreitovým objektem v době začátků, kdy ještě nevěděl, že jeho životní úkolem nebude fotografovat divadlo. Dnes je fotografii 32 let, baleríně přes sedmdesát a umělec říká: "Je stále stejně krásná a myslím, že ještě krásnější než tehdy."
Říkáte, že jste permanentně zamilovaný, a přitom fotografujete vesnice, továrny, a ne modelky...
To byste se divili. Třeba nedávno jsem od rána fotografoval ve vítkovických železárnách pro cyklus v továrnách. Rád fotografuji ženy v absurdním prostředí. Továrna, stroje, špína, a přesto tam byla. Volali na mě, že jí říkají Motýlek. Paní mě fascinovala v montérkách, ale ve vlasech třpytivé korálky, vlastně tam měla desítky motýlků - hned jsem byl zamilovaný.
Nezkusil jste to s digitálním fotoaparátem - ani na dovolené?
Ne. Ale koupil jsem digital manželce. Já, pokud budou filmy a papíry, budu vždy fotografovat klasicky. Vím, technika jde šíleně dopředu a je tak skvělá. Ale to, co dělám, je pro mě obrovská magie a tajemno - s digitálem se to ztrácí. Když vidím digitální fotografie, jsou tak fantasticky dokonalé, až mě to děsí. Pořád mám pocit, že starý snímek má technicky něco víc.
Není to jen staromilství?
Ne. Otázkou je i kvalita. Zatím nevím, jak se postaví ke sbírání digi fotografií galerie. Dělal jsem jednu výstavu přes digitální technologii a fotografie změnily barvu. Možná by mě s digitálem osvobodilo, kdybych se nemusel ohlížet na počty filmů, které vyfotím. Ale takto mám úctu k materiálu a možná by mě to odvádělo od koncentrovaného myšlení.
Mluvíte i o kouzlu cvaknutí, o energii v komoře...
Každý den ráno musím vzít foták a cvaknout si. To je tak magický a fascinující zvuk. Když fotíte Niconem, cvakne to víc, já fotím Leicou, ta jen přede. Digital není slyšet.
Díky digitální technologii, ale i mobilům může dnes ale fotit každý...
Fotoaparát v telefonu, ta snadnost a dostupnost, je na jedné straně velmi pozitivní. Ale ne každý je fotograf. Je to smrt fotografie, pokud si každý, kdo fotí, myslí, že umí fotografovat.
A taky může každý vystavit své fotografie - a s nimi svůj život - na internetu.
Jestli to udělá sám, je to jeho věc. Ale je to zásah do soukromí. Dokument o jedné rodině. Já sice také fotografuji rodiny, ale zásadní věc je zobecnění příběhu, problému. Vyfotografuji jednu rodinu, ale je to stejné, jako kdybych fotografoval všechny.
Nové technologie umožňují i to, že za pár minut vidíme obraz války na druhém konci světa.
Je potřeba, aby se takové fotografie dělaly, abychom věděli, co se kde děje. Ale jsem přesvědčený o tom, že je mnoho takových, které neodpovídají situaci. V Iráku, v jednom z měst, vybuchla bomba a my najednou vidíme tu fotku a máme představu, že v celé zemi to takto vypadá. Ale i v tom městě, tři ulice dál, nikdo neví, že se to stalo. Informace je možná děsivější než skutečnost.
Máte i po těch desítkách let pocit, že je vesnice objevná? Nefotografujte už skanzen?
Vracím se i na Bruntálsko a je to nevyčerpatelné, každý den je jiný, mění se prostředí, lidé žijí jinak. Mění se společnost a s ní i vesnice. Brizolitové fasády mizí. Jsem rád. I když dnes jsou víc vidět sociální rozdíly, přesto vesnice rozkvetly. Je stále co hledat, nacházet, čím oslovit diváka. Umění samo nemůže nic měnit, může ale poukázat na věci, které se dějí. To je poslání umělce, aby byl angažovaný. Nebojím se toho slova, mám pocit, že jsem angažovaný umělec v tom, co fotografuji. Ukazuji také nevidomé, sociálně slabé i postižené lidi. Mnoho z nás se jim vyhýbá, je potřeba, aby se jim společnost věnovala.
Součástí vesnic jsou také tzv. satelity. Je to pro vás ještě vesnice?
Ne. S vesnicí to nemá nic společného. Satelity, to jsou městští lidé, kteří jedou na vesnici přespat. To není tradiční život na vesnici, ale sociologický fenomén, který je třeba zaznamenat. To je téma mých studentů, ne moje.
Co byste vyfotografoval v Praze?
Určitě by mě zajímala dvě témata. Ve velkých městech je silné sakrální téma, třeba bych fotografoval břevnovský klášter nebo sociální téma, ústavy. Ale určitě nejsem fotograf ulice.
Na pražském Hradě jste převzal loni státní vyznamenání od prezidenta. Měli bychom hlavu státu volit přímo?
Bylo by to daleko demokratičtější a zajímavé. Kdybych si měl zvolit prezidenta, jakého bych jen já chtěl, byl by to Josef Jařab. Je to pro mě člověk, kterého si dovedu na tomto místě představit, se svým přehledem, šarmem, životní zkušeností, nadhledem.
Jařab byl senátorem (za Opavsko), stejně jako třeba Jiří Čunek. Vy jste fotografoval na Vsetínsku romské rodiny. Jak hodnotíte krok vicepremiéra, který je vystěhoval mimo město?
Je to složité, nelze jednoznačně odpovědět. Zajímalo mě to, kontaktoval jsem lidi ve Vsetíně, přijímali to velmi pozitivně. Na druhé straně, mám pocit, jako kdyby se problém přesunul jinam a neřešil se. Ovšem je jasné, že ve Vsetíně to bylo ghetto, a to je problém. Já jsem pro asimilaci Romů do společnosti, kde musí stát sami za sebe a musí zabojovat. Stejně jako my bojujeme o život, tak i oni mají stejná práva, ale i stejné povinnosti jako my. Nemůže se jim vše přinášet na zlatém podnosu. Je to jiné etnikum, ale pokud má žít v této společnosti, musí to přijmout a přizpůsobit se. Pokud pojedu do USA, nemůžu vystupovat jako ten, kdo tam nepatří, pokud tam chci žít.
Kvůli fotografiím vesnice vás před lety pronásledovala StB a také uvěznila. Není dnes pozdě otevřít všechny archivy?
Relativně už je pozdě, protože dnes to už není nejdůležitější téma. Je to jen morální a politická otázka. Já jsem nikdy nepátral, kdo mě udával. Uzavřel jsem to. Myslím, že jsem měl na výběr. Já na překážky nehraju, vždy se najde nějaký způsob, jak pracovat. Je potřeba žít, čas je tou nejdůležitější dimenzí.
Co jste v tom vašem čase o sobě zjistil?
Nikdy jsem si nemyslel, že dokážu být tak zarputilý a maximalista. Nemyslel jsem si, že jsem až tak blázen, že když někdy padám a říkám si, že už to nikdy neudělám, tak to udělám znovu.
To zní jako recept na život. Máte i recept na štěstí?
Recept na štěstí je láska. Když lidé odcházejí z mé výstavy, mnohdy si říkají, jak je život hořký. Já se ale snažím, abych nikoho na fotografiích neponižoval, nedegradoval, nedotkl se ho. I když ho fotografuji, jak žije v marasmu, chci najít jiskřičku toho pozitivního. Moc bych chtěl, aby si také řekli, že život má vždycky řešení, že to není na mašli. Kdybych to tak bylo, udělal jsem kus práce.
