Praha - Smrt spisovatelky Simony Monyové, která byla po Michalu Vieweghovi tuzemským nejprodávanějším současným autorem, znovu vyvolala i otázky, jaké knihy se v Česku prodávají a co si představit pod pojmem ženská literatura.
Absolutně nejprodávanějšími knihami nebývá beletrie, pokud se tedy na trhu neobjeví kupříkladu Harry Potter. Spíš vedou kuchařky, rady, cestovní příručky či vzpomínky. Oficiální čísla však nakladatelé odmítají sdělit. Bestsellery roku mívaly i okolo 150 tisíc výtisků, dnes to bude méně.
Kupříkladu na loňském podzimním a předvánočním trhu se tradičně dařilo nejen literárním celebritám. Prodávala se Viewehova Biomanželka, John Irving, Paulo Coelho, šéfkuchař Pohlreich i "pan etiketa! Ladislav Špaček. Překvapením byly fyzikální bajky Markéty Baňkové. Koupilo si je dvacet tisíc lidí.
Forma grafomanie
Nakladatelé i spisovatelé se shodují, že s Monyovou český literární trh přišel o jednu z nejvýznamnějších autorek románů pro ženy. Spisovatelka se narodila 17. 3. 1967 v Brně. V jednom rozhovoru prohlásila, že "někdy kolem patnáctého roku věku již u mě rodiče diagnostikovali rozvinutou formu grafomanie, v čemž jsem je utvrdila následnou volbou povolání". Byla podruhé vdaná a měla tři syny.
První kniha nazvaná Osud mě má rád vyšla v roce 1997. Psala tempem až dva romány ročně a vydala přes dvě desítky komerčně úspěšných titulů, textově se podílela i na CD. Mezi její nejoblíbenější knihy patří Deník citového vyděrače, Kudlanka bezbožná, Otcomilky, Tchyně a uzený, Střípky z ložnic.
Jen letos vydala romány Citová divočina a Srdceboly, jejichž tématem bylo právě manželství. Před několika dny se pak objevila na pultech kniha Největší úlety mého života, ve které bulvární novinář Richard Sacher zpovídal celebrity. Jedna z kapitol je věnována právě Simoně Monyové.
Její knihy - tedy především ty pozdější - vycházely v nákladu desítek tisíc výtisků. Právě proto byla označována - podle mnohých nepřesně - jako Viewegh v sukních. "Náš styl byl odlišný, ale psala dobře, o čemž svědčí i její ohlas u čtenářů," reagoval na její úmrtí nejpopulárnější český spisovatel.
Zdá se však, že to nejdůležitější pro velký úspěch měli společné. Zvládnutou stylistiku, talent k vyprávění, výstavbě dialogu i humorným komentářům - a to vše využívali k „přiměřeně hlubokým" příběhům. Asi není náhoda, že se v recenzích děl obou autorů často objevovaly úvahy, na kterou stranu literatury patří. Zdá se však, že na rozdíl od Viewegha to Monyová sympaticky přiznávala.
Vděčný koktejl
Pavel Mandys v půli nulté dekády v Týdnu napsal, že autorčinu čtenářskou základnu tvoří zejména ti, kteří si knihy kupují pro zábavu, aby se nasytili příběhy o vztazích mužů a žen. Monyová k tomu podle něj přidává lehce cynický nadhled a humor, navíc používá jednoduchý jazyk a vytváří čtenářsky vděčný koktejl.
"Vím, že nevytvářím žádnou krásnou literaturu, žádného Dostojevského. Asi bych to neměla říkat, ale to, co píšu, není přesně to, co bych si sama přála přečíst. Mám ráda Johna Updika nebo Johna Irvinga. Psaní je má práce, je to promyšlený racionální proces," ocitoval ji Mandys v článku nazvaném Druhá liga českého bestselleru. To se však minimálně komerčně změnilo a Monyová se "nenápadně" probojovala až k nejúspěšnějším autorkám.
Jak o pár let a pár knih později vysvětlila v rozhovoru pro magazín Ona DNES, na "vztahovou literaturu" se dala poté, co jí na její nikdy nevydanou prvotinu porevoluční nakladatelé řekli, že je to pro hrstku intelektuálů, a ne pro takzvaného masového čtenáře. "Vztahy jsou ústřední téma většiny lidí. Vztahy milenecké, manželské, rodičovské, přátelské prostě zajímají skoro každého."
Ti, kdo Monyovou nečetli rádi, zařazovali její knihy na území "Pawlowská křížená s Nesvadbovou, případně Obermannovou ". Nicméně podle literárního vědce a šéfredaktora časopisu Host Miroslava Balaštíka překračovala hranice ženské literatury směrem k náročnějšímu čtivu. Balaštík ji každopádně označil za mimořádný fenomén: "Byla to jediná brněnská autorka, která měla obrovské publikum, zejména mezi ženami," řekl.
Výjimečné prý bylo i to, že se Monyová v poslední době neopírala o pomoc profesionálního nakladatelství, ale svou tvorbu si dokázala vydávat sama, respektive s pomocí manžela. "Tento model většinou nefunguje, nedopadá to dobře. U Monyové se ukázalo, jaká je síla její čtenářské obce".
Literární pozici Monyové ukazují recenze dvou knih z brněnského nakladatelství Rod, které se pokoušelo svou produkcí vyvrátit zkreslenou představu o knihách pro ženy, jež bývají zaměňovány za červenou knihovnu.
Stylistické schopnosti
Dora Kaprálová v Mladé fronty Dnes recenzovala Deník citového vypravěče, novelu líčící příběh dvaatřicetileté podnikatelky Aleny, která se po pádu ocitá na invalidním vozíku a v nastalé krizi reflektuje svůj dosavadní život a snaží se vymanit ze soukolí manžela a matky.
„Monyová dokázala již v předchozích románech, že umí zkonstruovat příběh, který je zároveň napínavý, čtivý a zábavný. Přesto se domnívám, že poslední kniha stylem i kompozicí autorčiny předešlé - spíše užitkově satirické novely - přesahuje," uvedla recenzentka.
Čtenář se podle ní sice nepohybuje v rovině intelektuálně-umělecké prózy chápané jako literatura mnoha vrstev, ale Monyová prý prokázala, že dokáže „s profesionální vypravěčskou suverenitou vytvořit důvěryhodný prostor pro autonomní svět románových postav, aniž překročila konvence srozumitelnosti a lehké čtivosti". Stejně tak Kaprálová ocenila cit pro jazyk postav i jeho stylotvornou úlohu.
Kritičtější byla ve stejném médiu Irena Přibylová, která recenzovala Monyové knihu Hra svalů. Autorka podle ní potvrdila „osobitý rukopis, bezchybně zvládnutou stylistiku, talent k vyprávění, výstavbě dialogu a humorným komentářům". Nicméně zároveň recenzentka napsala, že Monyová se hlásí k žánru populární literatury - a ten také kromě porušení zásady šťastného konce naplňuje.
Na závěr Monyové poradila, aby změnila médium a místo románů začala psát scénáře k televizním situačním komediím. Toho si ostatně všimla i ČT, když loni uvedla adaptaci její knihy Tchýně a uzený.
Kdo by chtěl být u příležitosti autorčiny smrti patetický, může říct, že největší drama, které Monyová ve svých knihách nabízela, bylo nakonec rozhodování, kam se literárně vydat, co tím získat a co ztratit.
P.S. Pokud lze věřit zprávám z médií a z diskuse pod článkem, byla spisovatelka obětí domácího násilí. Její knihy tak mohly být terapií nejen pro její čtenářky, ale i pro ni samu. Zároveň si jejich produkcí vydělávala na dluhy, které měla po manželovi platit.
