Recenze - V Praze byly krátce po sobě a téměř v sousedství otevřeny dvě výstavy, které čerpají z myšlenkového světa literatury science fiction. Nightfall/Soumrak je ambiciózní přehlídkou určitých tendencí ve středoevropské malbě, která v Galerii Rudolfinum završuje volnou trilogii představující současnou malbu (po výstavách Beyond Reality a Motýlí efekt?). Oproti tomu je současná expozice tvorby Pavlíny Scerankové Žena na Měsíci ve výstavní síni GHMP ve Staroměstské radnici takřka komorní zprávou o oběžných drahách těles kosmických i velice lidských. Představuje dosavadní vrchol tvorby této invenční umělkyně.
Těžko z tohoto souběhu dvou výstav vyvozovat nějaký trend, ale je faktem, že sci-fi žánr nabízí bohatou zásobárnu metafor k popisu neuchopitelné současnosti.
Šero před temnem
Nightfall je projektem britské kurátorky Jane Nealové, která soustavně sleduje tvorbu malířů ve středoevropském regionu a prezentovala ji i na 5. pražském Biennale v roce 2011.
Poprvé se tato kolekce v trochu jiné sestavě představila v galerii Modem v maďarském Debrecínu. Kurátorka pojmenovala svou výstavu podle povídky Isaaka Asimova vydané v roce 1941. Povídka, česky publikovaná pod názvem Soumrak, je autorovým nejslavnějším krátkým textem a také jeho traumatem. Napsal ji totiž ve svých jedenadvaceti letech, ale ještě o půl století později častokrát slyšel, že je to jeho nejvydařenější dílo.
V době, kdy v tomto žánru ještě přežíval optimistický náhled na budoucnost, přinesl mladý Asimov příběh o civilizaci ve vzdálené soustavě se šesti slunci, která zažívá v dlouhých periodách doslova i metaforicky dobu temna. Jen jednou za dva tisíce let totiž dojde k zapadnutí či zákrytu všech šesti sluncí a civilizace zažije něco, na co není psychicky připravená - naprostou tmu. Obyvatelé na ni reagují pokaždé stejně - šílenstvím, jež obrátí veškeré civilizační výdobytky v ničivý požár. I tentokrát přichází konec civilizace neodvratně. Skupina astronomů, která je jediná informovaná o tom, co se děje, hledí do rudé záře pohasínajícího slunce a přemítá, zda se i jich dříve zmocní šílenství, nebo zfanatizovaný dav pod okny.
Kurátorka Nealová nachází podobné soumračné motivy v tvorbě evropských výtvarníků. Vysvětluje si je deziluzí po konci „mejdanu 90. let" minulého století a nástupem nových hrozeb jako je globální terorismus a ekonomická krize: „Žádný div, že umělci na výstavě Nightfall/Soumrak odrážejí cosi z té úzkosti, která zahalila tak velký kus nebe nad zemí jako temný plášť. Mnozí z nich jsou známí svou tendencí k temně atmosférickým, stísněným námětům: napjaté výměny názorů, ohrožující situace, zneklidňují obraznost a často potemnělá nebo ztlumená barevnost."
Otázkou u podobných kurátorských objevů je, co předchází čemu. Byla na počátku temná atmosféra, která se vtiskla do vystavených pláten, nebo vznikla nejprve kolekce obrazů propojených jistou temnotou a k nim bylo třeba vyhledat vysvětlující příběh?
Umělci zajisté nereagují na vnější události na úrovni první signální soustavy a nepřenášejí na plátna své dojmy ze sledování televizních zpráv. Reagují i na dosavadní příběh umění, a tudíž to, že jsou dnešní plátna poněkud zbavená barev a kudrlinek, je dáno i vystřízlivěním ryze uměleckým, generačním.
Ponurá témata kromě toho mohou znamenat pravý opak blížící se pohromy. Mohou vyprávět o nástupu nové generace citlivějších, jemnějších pozorovatelů, o nalezení jakési nové „nové citlivosti", což rozhodně není třeba vykládat jako civilizační katastrofu, ale naopak jako osobnostní eukatastrofu. To, co bylo pro předešlou generaci samozřejmé, je pro novou nepřijatelné, a proto viděné v soumračných odstínech.
![Cantemir Hausi: Lev / Lion (Leu [lion mgm]), 2010-2011](http://cdn.xsd.cz/resize/7e8b5b5be8fb37a1ab65bdf76bb908fd_resize=240,180_.jpg?hash=58a8a30b86071077b18f4c058959c232)
Asimovův vědecky pozitivní náhled na svět je každopádně u konce. V jeho povídce čtenář nemá želet ani tak obyvatelstva oné daleké planety, jako spíše konce jimi dobytých znalostí, které přijdou vniveč. (Podobný motiv autor paralelně rozvedl v románové sérii Nadace.) Šlo tu o soumrak rozumu. O více než půl století později by už onomu průzračnému pozitivistickému rozumu nikdo ani kytičku na hrobeček nepoložil. Můžeme želet snad jen naší naivní víry v jeho samospásnost.
Výstava sama o sobě je však vynikající. Plátna jsou rozdělena do oddílů Rozbitá krajina a pokřivená krása (pustá zákoutí, rozpadající se prostorové plány), Portrét (zápas o identitu), Pod příkrovem tmy (noční krajiny, šerosvit a neoexpresionismus), Malba a film (filmové postupy a citace), Doma, ale ne v bezpečí (kulisovitost a vyprázdněnost domovů).
Řemeslná bravura a schopnost vystihnout realistický detail pouhými několika tahy se snoubí s přízračné ireálnosti zobrazeného. Zároveň tu vedle sebe pozorujeme jak fragmentárnost a ztrátu velkého příběhu, tak i vyhraněnou symboličnost, která evokuje mýty nové (Daniel Richter či faustovský motiv u Hernana Base). Pocit dočasnosti a nedefinitivity podtrhuje módní stékání barvy a ústup pozadí do temnoty, nekonkrétnosti či chaosu tahů. Výtečný Neo Rauch je zde v sousedství s méně proslulými malíři najednou přistižen ve vizuální doslovnosti skoro nepatřičné.
Závratná plátna Davida Schnella soupeří s enigmatickými zátišími Justina Mortimera. Odtažitá architektura v podání Maria Bercey připomíná atmosféru próz stále aktuálního J. G. Ballarda a výtečný Daniel Pitín, se kterým Nealová spolupracuje dlouhodobě, sem jako zástupce domácí tvorby zapadá s naprostou přirozeností. Jedině snad politická gestikulace Rumuna Mircey Sucia vyznívá v rámci tohoto celku nepřípadně.
Zóna soumraku, která se snesla do Rudolfina, vám zůstane dlouho za víčky.
Dodejme ještě, že ke všem třem zmíněným výstavám vydalo Rudolfinum katalogy za mimořádně příznivou cenu - jejich komplet vás vyjde levněji než je obvyklá cena katalogu jednoho.
Nightfall / Soumrak - Nové tendence ve figurativní malbě. 29. 3. 2013 - 24. 5. 2013. Galerie Rudolfinum. Otevřeno: út - st, pá - ne 10:00 - 18:00, čt 10:00 - 20:00.
Orbity našich životů
Pavla Sceranková patří k výrazným tvůrcům mladé generace, neminula ji ani (neproměněná) nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Když vidíte jen jedno z jejích děl, která jsou nejčastěji zařazována do kategorie „socha", možná vám bude připadat jako typická ukázka dnešního umění, kdy jako by už tvůrce „nevěděl coby" a vytvářel absurdní hříčky s tajuplnými významy. Celá posloupnost jejích děl ale vypráví o soustavnosti, hravosti i intenzitě.
Zabývala se vytvářením podivných předmětů (nábytek, který je pospojován gumičkami, podivný kolovůz rozkládající se na parkovišti), mutacemi důvěrně známého vybavení bytu, tvorbou důmyslných „skrýší", což v kombinaci s běžnými materiály jako je lepenka a dřevo podporuje zařazení k typicky ženskému přístupu k umění. Zároveň se v její tvorbě projevuje i mužské téma techniky a vesmíru (viz její starší objekty Cosmic Things z roku 2005, nebo nedávná Observatoř).
Současná výstava Žena na Měsíci dokonale spojuje obě tyto umělecké stránky. O mostu mezi oddělenými světy ostatně hovoří již motto přejaté z klasického sci-fi snímku Metropolis, k němuž napsala scénář režisérova manželka Thea von Harbou: „Srdce musí být prostředníkem mezi mozkem a rukama."
Žena na Měsíci je pak název jiného snímku Fritze Langa, rovněž na motivy They von Harbou. Možná již v onom starém filmu byl cítit určitý feministický osten. Vždyť cestování a dobývání nepoznaných končin bylo doménou mužů. Co by u všech všudy dělala žena na tak odlehlém místě, jakým je Měsíc?
Tato „genderová" kritika přežitých mužských výkladů světa se znovu vrací v současnosti, kdy umělkyně přehodnocují celé dějiny dobývání vesmíru. J. F. Kennedy ve svém slavném projevu z roku 1962 řekl, že „chce dostat člověka na Měsíc a zpět ještě do konce tohoto desetiletí". V angličtině použil slovo „man", tedy „muže". Umělkyně jménem Aleksandra Mir natočila v roce 1999 krátké video První žena na Měsíci. V maketě kosmického skafandru sice pokořila toliko písečný kopec na holandské pláži, ale uměleckému prohlášení bylo učiněno zadost: „Chtěla jsem dostat ženu na Měsíc ještě do konce tohoto tisíciletí."
Sceranková je oproti tomu mnohem víceznačnější, ne však uhýbavá. Návštěvníka v galerii přivítá socha První žena zobrazující těžkopádnou bytost z plechových polygonů nesoucí na zádech kovovou šatní skříňku. Autorka zde vychází z osobní příhody - pohledu na plnoštíhlou nahou ženu svačící před svou skříňkou na plovárně. Pokusila se zachytit ženu jako jakési zárodečné těleso nesoucí si na zádech svůj domeček, další z autorčiných oblíbených skrýší.
Objekt ale můžeme číst také více feministicky - šatní skříňka je tu v pozici kříže tížícího člověka k zemi. Kříž nahradila plechová skříňka, která v mnoha institucích a pracovních provozech sloužila coby plocha, na jejíž vnitřní stěny promítali muži své zploštělé touhy v podobě vystřižených a nalepených obrázků nahých žen.
Erotický obsah, tentokrát již doslovnější, pak najdeme hned v sousedním objektu 7 vteřin. Rozfázovaný start raketoplánu tu bez velké luštící námahy připomíná vztyčující se mužskou erekci. Boj o vesmír jako projekce mužského pronikání, dobývání vnějšího prostoru. Falický tvar ultimátního klukovského i chlapského snu.
Video Moje první žena je nádherně ironickou a hravou parafrází zaprášených vědecko-fantastických vizí překlopených do nadčasové situace mezilidských vztahů. Z Měsíce je vyslána raketa s cílem prozkoumat planetu Zemi. Mise je splněna na výbornou - Měsíčan si veze nazpátek ulovenou Pozemšťanku, na Měsíci patrně neznámý druh života. Sci-fi a kosmické motivy se prolínají v dalších vrstvách s metaforami vztahů a párového soužití.
Mnohoznačnost nechybí ani poslední instalaci Planetární soustava, kde si každý návštěvník může jehlicemi uplést kus šňůry v síti spojující planety v podobě velkých klubek či míčů s centrálním sluncem. Příze (opět výsostně ženský prvek) přemosťuje v duchu motta výstavy odlišné světy tak jako hlavní hrdinka Metropolis. Vlnu je také možno číst ve smyslu rádiových a dalších vln, které kolem sebe do okolního vesmíru šíříme.
Planetární soustava Pavly Scerankové má oproti naší sluneční o několik planet navíc, což připomíná cizí planetární systém z povídky Isaaka Asimova. Nezdá se však, že i po jejich pokrytí černou vlnou dojde k nějakému tragickému zatmění, jaké prorokuje Soumrak v Rudolfinu. Žena na Měsíci vysílá do vesmíru zprávu, že soumrak se odkládá a konečné porozumění dvou odlišných živočišných druhů tvořících pozemskou civilizaci není vyloučené.
Pavla Sceranková: Žena na Měsíci. 20. 3. - 5. 5. 2013. Staroměstská radnice, 2. patro. Otevřeno: út-ne 10:00-18:00.
