Recenze - Kniha Padesát odstínů šedi se stala nepochopitelným bestsellerem českého knižního trhu, nejprodávanější knihou roku 2012. Termín „porno pro mamky", zdá se, také padl na živnou půdu a možná se sám o sobě stal výtečným marketingovým činitelem. Úspěch jako vždy plodí epigony, takže se možná brzy dočkáme i specializovaných regálů v knihkupectvích, třeba s tajnosnubnou zkratkou PPM.
Nejenže se objevují překladové tituly, které nenápadně napodobují dokonce i obálku původního bestselleru, tedy monochromatická zátiší s dominantními, blyštícími se prvky mužského šatníku, ale začínají také vycházet domácí autorky, které mohou konečně své erotické fantazie zpeněžit. Nejsou to (zatím ještě) napodobovatelky E. L. Jamesové, jejich knihy vyšly zhruba ve stejné době, tedy v průběhu loňského roku, ale rozhodně naznačují pád jistých zábran, co se intimity v domácí literatuře týče.
Jak odlišná je situace od roku 2006, kdy autor této recenze sestavoval antologii českých erotických povídek Divoká jízda a s bídou to vystačilo na útlou knížku. Dnes volné místo na trhu kolonizují především mladé autorky-debutantky. Některé z nich se pouštějí rovnou do erotiky, jiné jsou jen hodně otevřené, co se týče intimních zážitků. A ještě jednu věc mají společnou - autorky této vlny titulů se nevydaly cestou chladného kalkulu se čtenářem, ale dychtivě přinášejí příběhy často se zřetelnými autobiografickými prvky.
Hana Lundiaková: Černý Klarus (Novela Bohemica)
Není to úplně debut - autorka před tím vydala sbírku povídek. A není to v pravém slova smyslu erotický román, i když se za něj vydává a obsahuje i scény skoro jako od markýze de Sade. Značně nespojitý děj evokuje doménu snu a první zhruba polovina knihy věnovaná dětství dívky Cley lehce připomíná Nezvalovo Sexuální nokturno.
Odpovídá tomu i obstarožní, opatrné, záměrně knižní vyjadřování, které vyjadřuje hrdinčin (autorčin?) odstup od toho, co se na těch osmdesáti stranách odehrává. Nejprve potlačenou, niternou erotikou naplněné dětství, osahávání neznámé krajiny, první onanie. Dětství je vystřídáno mládím, kdy se Clea stává hračkou v rukou náruživých milenců. Ale partneři se kolem ní pouze objevují a zase v oparu mizí, Clea zůstává vlastně sama se svými prožitky a vzpomínkami. Potom na jedné zahraniční cestě přichází bod obratu.
Clea nachází magické slovo Klarus, kterým jako by na omezenou dobu prostoupila do krajiny své sexuální fantazie. Ocitá se na divokých orgiích, ale všechno se stále vleče pozvolným tempem jen napůl přítomné duše, v jiném, paralelním světě. Pro Cleu je takový zážitek osvobozením od vlastního studu. Dál už nemá smysl extázi prohlubovat. Závěr knihy couvá do poklidné nory rodného domu, Clea se vrací domů, ke svým.
Jestliže Jiří Peňás ve svém nedávném kontroverzním eseji vyčetl ženským autorkám, že nemají tah na bránu, Lundiaková by mu poskytla další munici. Zároveň se však nedá říci, že je Černý Klarus bezbřehým opojením slovy. Každé slovo tu má svou váhu, každou stránku této básně v próze je třeba číst třikrát pečlivěji než běžný beletristický text. U prozaika neběžné dolování těch správných slov. Básnický účinek textu je zároveň ústřední hodnotou této cesty do srdce intimity. Klasické prozaické hodnoty zde hledat neradno.
„Přivedla se s ním ke dvěma knížecím koncům těsně za sebou a ještě se nechala potřísnit na prsou dvěma zbylými chlapci. Svou bohatou svěcenou vodou ji pokřtili vděčně a prudce. Tlusté kapky ulpěly až na jejích vlasech."
Viktorie Besó: Sbírka motýlů (Jonathan Livingston)
Sedmadvacetiletá Lucie dostane po šesti letech od svého přítele kopačky. Stačí prvních pár stran první kapitoly a vůbec se mu nedivíte. Kňouravě na nich popisuje, jak na každé zahraniční cestě vyhlížela, kdy už se ten její vysloví a nabídne jí prsten a sňatek. Nakonec se Martin přece jen vysloví: že se zamiloval do její kamarádky. Lucie se rozhodne, že si nebude brát servítky a začne sbírat milence jako motýly.
V tu chvíli už vážně přemýšlíte, jestli knihu nepsal chlap, který si chce dělat nehoráznou legraci z tohoto typu jednoduchých, do sebe zahleděných slečen. Podobně jako hrdinka působí i celá kniha. Vyprávění se ale rychle uvolní, jakmile se začne autorka věnovat místo rozpadajícímu se vztahu tomu, proč tento román vznikl, totiž zálibnému líčení osmahlých, svalnatých mužských těl a velkých penisů. (Asi čtyřikrát se v knize dočteme, že velikost je pro ženu opravdu důležitá.)
Lucie sice údajně myslí stále na Martina, ale užívá si, co jí síly stačí: s chlápkem ze seznamky, s kolegou, s roztouženým Italem (pasáže z Itálie jsou obzvlášť detailní a procítěné), se známým hokejistou z NHL, s ráčkujícím zajíčkem, s klientem z práce, s kamarádkou, s jiným Italem, s policajtem pyšnícím se délkovou mírou 24 cm... a do toho všeho ochotně přijímá do svého lože i nevěrného Martina. Klasický vzpomínkový sex, který si ale hrdinka omlouvá tím, že se tak vlastně mstí jeho nové milence.
Jakmile není s gustem líčen akt svádění a milování s novou kořistí, zvrhne se kniha v bohapusté žvatlání ženy, která tráví své chvíle volna jako roztleskávačka. Ženy, která sice ohrnuje nos nad milenci bez maturity, ale místo Goebbels napíše Geobbles. Ženy, která když je frustrovaná, zajde si do autosalonu vybrat nový Alfa Romeo (ach, ta Itálie!), samozřejmě jí tam padne do oka urostlý prodavač a hned sní o tom, jak by si to s ním rozdala „na kapotě některé z těch krásně nablýskaných Alfiček".
„Nějak se mi můj způsob života začínal zajídat. Bylo to pořád dokola," píše se na poslední stránce. Stejné to je i s touto knihou. Bylo to pořád dokola, a tak to paní autorka raději po 140 stranách ukončila. Docela zdařilý erotický román pro roztleskávačky.
„Ano, sex s láskou je krásný, protože člověk je omámen psychicky. Všechny ty chemické reakce plynoucí ze zamilování jsou navýsost krásné, ale sex jen proto, že milujete sex, ne tu osobu, se kterou to děláte, ale milujete tu činnost s tou osobou, prostě pořádná píchačka, kdy si vymlátíte mozek z hlavy o pelest postele a nevíte, kde máte nohy a kde ruce, protože vás pohltila neskutečná vášeň extáze a výbuchy dokonalých orgasmů, to je teprve sex!"
Denisa Mašková: Opus číslo sex (Daranus)
Nenechte se zmást názvem, tohle je v podstatě román o lásce. Podle záložky částečně autobiografický a my tomu věříme. Mezi charakterem knihy a charakterem její hrdinky je takový soulad, že máme chvílemi pocit četby intimního deníčku. Vypravěčkou v první osobě je emancipovaná, nezávislá grafička, která si ráda užívá života a zvykla si na pohodlný život po boku postaršího „alfa samce" Martina, bohatého stavaře se sklony k alkoholismu, se kterým si dokonale rozumějí po sexuální stránce, ale i v těch nejintimnějších chvílích zbývá ještě nějaký ten milimetr k opravdové lásce.
Extrovertního nadsamce jí všichni známí závidí, ale ona sama cítí, že tenhle vztah nemá budoucnost. Občas si nevidí do úst, když je schopná zároveň velebit svou nezávislost a skutečnost, že není „na prachy", a jedním dechem si postěžovat, že Martina málokdy napadne koupit jí nějaký velkorysejší dar, nebo ji finančně podpořit, když se nedaří.
Ve chvílích pochybností se seznámí s plachým Gabrielem, nepohledným úředníkem, se kterým ale zažije ono přeskočení jiskry, které se s Martinem nikdy nekonalo. Gabriel jí sice nestrká do vagíny mobil, ani ji neškrábe při milování do krve, ale jeho jemné ruce a další části těla ji vynášejí do nadoblačných výšin a dávají jí zakoušet naprostého splynutí těl a duší. Chvíli žije natažena mezi tělem a duší, penězi a chudobou kostelní myši, a když poslechne hlasu srdce, instinktu, o kterém tvrdí všechny ženské časopisy, že je neomylný, všechno se jí pod rukama zhroutí.
Hrdinka vám nemusí být sympatická. Svým věcným, realistickým přístupem ke světu, odmítáním přetvářky a intrik a snahou brát věci tak, jak jsou, se často chová spíš jako chlap - a také si za to od ostatních slízne nejednu ťafku. Jako ponor do duše zamilované i zklamávané ženy, která přesně ví, co chce, a umí to pojmenovat, je to jedinečné čtení. Skoro bych řekl, že to je spíš román pro muže. Pomůže jim možná leccos pochopit.
„Martinova role byla jasná, měl mi otevřít dveře do tajů lidský tělesnosti, abych se tím už nemusela nikdy zabývat. Učitel přírodopisu, který místo pomůcek z kabinetu používá k demonstracím sám sebe. Ale ani on nedokázal to, co Gabriel - přivést mě k takovému vrcholu rozkoše, že jsem na okamžik přestala vidět, slyšet a vnímat cokoli kromě absolutní slasti a uvolnění, které se přelévalo zezdola nahoru a zpět ve vlnách a elektrizujících výbojích, po nichž jsem se ještě dlouho potácela jako ochlasta po lahvi denaturáku, a ruce, nohy i brada se mi zimničně třásly."
Michaela Patočková: Miluju tě, vypadni (Daranus)
Tenhle román také není pornem pro mamky, ale určitě patří do kategorie upřímného intimního ženského psaní. Tentokrát jsme mezi studenty herecké konzervatoře, takže takový dívčí románek, ovšem drsný jak žraločí kůže. Román v první osobě s obálkou, o níž autorka tvrdí, že je na ní spodobněna ona sama.
Další výlevna duše? Snad, ale občas docela svěží. Místy se čte jako nějaký scénář pro televizní komedii. Hrdinka se chce stát adeptkou herectví, ovšem víc než učivo jí zajímají spolužáci - punková kámoška Evil, cynický intelektuál Vychlopeň, charismatický Ital... Michaela se tak plácá životem a neví pořádně, co se sebou. Soustředěnější a vtipnější je líčení života jejích rodičů, kteří spolu žijí jaksi ze zvyku, přičemž otec nikdy nestihl dospět a matka se snaží zahlazovat nejhorší škody a dluhy.
Abychom to zkrátili, vypravěčka má empatického milence zvaného Superhlava, ale nějak to není ono a v posteli si dává mladík tak záležet na předehře, až u toho dívka skoro usne. Pak se objeví krutý potetovaný týpek Kámoš, co se u toho rád svazuje a kouše a ano, to je konečně ono. Jenže holka je blbá a dá mu celkem pro nic za nic košíkem. Pokorný návrat k Superhlavě, ale zase to není ono. Velké trápení a soužení za Kámošem. Sláva, najdou se, ale teprve když Michaela najde nejdřív samu sebe.
„Pak jsem zjistila, že se nesvlíkám sama, ale svlíká mě Superhlava. A pak to přišlo. Malovala jsem si to po tý době dost zkresleně. Mělo to bejt jako příjemnej otřes mozku, jako Alzheimerova choroba ve vztahu k realitě... Ale bylo to spíš takový... Jako když se vaří zeleninová polívka: pět set gramů akrobacie, čtyři sta gramů stereotypu, pár lžic atraktivního kvílení a pořádně to zalejt mlíkem."
Jana Collins: Sex v Praze (Dr. Zuzana Adamson - 48. Gam)
S jistým rozechvěním jsem si ponechal na konec titul, o němž anonymní čtenář na zadní straně obálky prohlásil, že se jedná o pokleslou literaturu, načež mu autorka odpovídá, že je to naopak literatura velmi ztopořená. Tímto výrokem se však zásoby autorčiny imaginace značně vyprázdnily, i když ještě jedno překvapení si na čtenáře nachystala.
Zase tu máme knihu, která se čte jako deníček puberťačky čerstvě vypuštěné do světa neřesti. Ovšem Hana, hrdinka knihy, je ve skutečnosti úspěšná a bohatá podnikatelka se sklem. Schází se se svými kamarádkami v kavárně, tlachají o chlapech, snad to měl být opravdu jakýsi český Sex ve městě, ale záhy se děj zvrhne v nekonečné sténání nad ideálním milencem, kterého Hana poznala při kalbě v jednom pražském nonstopu. Urostlý, sebejistý a tajemný chlap, který cosi skrývá. To, co skrývá v kalhotách, Hana brzy objeví a zaplesá nad tou nádherou a nekonečnou funkčností. Prostě „nonstop milenec z nonstopu", jak je několikrát zdůrazněno.
Milenec přezdívaný Kentaur promluví jen zřídkakdy. Buď pronese něco tajemného jako „Víš, Haničko, já žiju mimo čas", anebo se rozněžňuje nad jejími vnadami jako studentík. Co se terminologie týče, stránky Sexu v Praze se hemží šišlavými termíny pro nejrůznější části lidského těla, ze kterých si tak často dělají nehoráznou legraci redaktoři časopisu Maxim, když ukazují palmy trapnosti české intimní mluvy. Tady by měli hluboký zdroj k citacím v záplavě „štáviček", „čičinek", „lasturek" a „pevných prsíček se vztyčenými borůvkami".
U knihy Sbírka motýlů jsem vyslovil podezření, zda jejím autorem není chlap, u Sexu v Praze mám občas podobný pocit, a dokonce jsem v pokušení jmenovat jistého bývalého hradního kancléře opájejícího se v konspiračních teoriích. Těmi je totiž tato kniha v jakémsi absurdním uměleckém záměru proložena. Čekali byste v erotickém románu úvahy o úpadku evropské civilizace, manipulativní moci médií a výpady proti pochodu Gay Pride a homosexuálům „souložícím do řitních otvorů", neboť „normalita byla zametena pod koberec"? Jestli si nějak představuji erotické sny našeho nedávného prezidenta, pak právě takhle.
Autorka v rozhovoru pro Žena.cz tvrdí, že kniha pojednává o sexuální emancipaci žen. Ve skutečnosti je toho hodně, nad čím musíte mávnout rukou, abyste se dokázali naladit na hrdinku tohoto příběhu i na jeho neobvyklosti.
Že to není ani trochu literatura, nechme stranou, to není ani Padesát odstínů šedi. Ale dokážete ještě udržet tichou dohodu mezi autorem a čtenářem o dočasné přijatelnosti děje, když naše Hanička posléze zjistí, že její tajemný milenec je skutečně zakukleným kentaurem, který má slepému lidstvu ukázat pravé životní hodnoty?
„Mířil přesně. Ááach. Její tělo dosud napůl spalo a duše cestovala, ale její růžička s masitými okvětními plátky ho vítala medovým nektarem a pevně ho v sobě sevřela jako předem nastavený program, který nejde racionálně vymazat. Hned co se do ní jeho pyj začal pomalu zasunovat, program spustil slastnou orgasmickou cestu po nebeských sférách, plnou překvapujících ohňostrojů."
