reklama
 
 

Chalupecký: Palach se postavil světu absolutní slabostí. Kampa to připomíná výstavou

26. 1. 2019 9:20
Smutné výročí 50 let od sebeupálení Jana Palacha připomíná také nová výstava v pražském Museu Kampa. I když v podtitulu rovněž zmiňuje Jana Zajíce, druhého studenta, který se obětoval jen měsíc po Palachovi, uměleckých děl věnovaných mladšímu z Janů je zde výrazně méně.

"Palach byl první, vztáhl na sebe pozornost i vnitřní potřebu umělců reagovat. Navíc to bylo tak intenzivní, že na další už nezbylo sil. Ale řada děl, které se symbolicky zaobírají smyslem oběti, lze vztáhnout na oba studenty," myslí si kurátorka Helena Musilová, která minulý rok připravila podobnou přehlídku v Západočeském muzeu v Plzni. Jmenovala se Anatomie skoku do prázdna a reflektovala české a slovenské umění konce šedesátých let, které zpracovávalo invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následně i čin Jana Palacha.

Nynější pražská výstava zabírá menší prostor, dobrá polovina děl je shodná. Plzeňskou přehlídku přesahuje pracemi ze sedmdesátých i osmdesátých let a také zaměřením na poezii a film.

"Přišlo mi zajímavé dotáhnout to až k Palachovu týdnu v roce 1989 a de facto k sametové revoluci, protože to dává smysl. I když se vzpomínku na Palacha a Zajíce komunistická společnost strašně snažila potlačit, stejně to někde rezonovalo. Palachův týden byl logickým vyústěním," dodává kurátorka Musilová.

Zajíc píše Palachovi

Výstavu otevírá nebesky smířlivý obraz Václava Boštíka nazvaný Modrá a také rozměrná koláž Jiřího Koláře s Botticelliho na proužky rozstříhanou Venuší, do jejíhož světa vstupuje roztržená fotografie Jana Palacha a skrumáž smutečních oznámení. Jsou na nich jména umělců, kteří zemřeli ve stejné době jako Palach. A nejméně jeden z nich - Vladimír Boudník - rovněž vlastní rukou.

Mezi obrazy a sochami jsou na zdi uvedené úryvky básní. K nejpůsobivějším patří verše adresované Palachovi od Jana Zajíce: "Ticho rve uši / všichni to vědí a mlčí. / Ústa jim zacpal strach ze života i smrti."

Svým intelektuálským způsobem, který ovšem neměl daleko k poezii, pojmenoval Palachův čin také respektovaný teoretik umění Jindřich Chalupecký: "Jan Palach postavil proti světské síle velmoci absolutní slabost - vzdání všeho, smrt."

Nejradikálněji smrt Jana Palacha ztvárnil sochař Olbram Zoubek. Díky svému známému, lékaři, se dostal do přísně střežené nemocnice, kde Palach strávil poslední dny života. Tam se Zoubkovi podařilo z tváře zemřelého sejmout posmrtnou masku. Jedna z pěti kopií se ještě toho večera dostala ke studentům, kteří drželi tryznu na Václavském náměstí.

Proslulá maska, jejíž bronzový odlitek zdobí fasádu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, na Kampě sice chybí, vystavena je ale jiná Zoubkova práce: vysoká socha v antickém stylu vychýlená dopředu, jak je u Zoubkových plastik obvyklé. Je pokryta zlatými šupinkami, mezi nimiž vyniká popelavě šedý podklad. Je to kontrast evokující oheň, nebo také život povstávající z popela.

Zoubek byl rovněž autorem náhrobku na Olšanských hřbitovech. Palachův hrob se stal jakýmsi poutním místem, což státní správě nebylo vhod. Už v roce 1970 nechala náhrobek odstranit. Původní motiv - reliéf ležící zraněné postavy - se tam vrátil až roku 1990.

A konečně byl Olbram Zoubek ještě autorem náhrobku Jana Zajíce, i ten směl ale být dokončen až po roce 1989.

Železná divadelní opona

Dlouhý seznam zamýšlených děl, která z politických důvodů nesměla být realizována, rozšiřuje soutěžní návrh na železnou oponu pro Smetanovo divadlo v Praze. Koncipoval jej Olbram Zoubek ve spolupráci s architektem Ivem Loosem a Jindřichem Malátem v roce 1971. Pětinový model z vrstveného olova zachycuje vznášející se postavu, pod ní ležící destruované tělo.

Jiným dokladem toho, že mnoho umělců cítilo potřebu zpracovat Palachův čin, je také LP nazvané Kde končí svět - Na paměť Jana Palacha, které současná výstava připomíná alespoň v digitalizované podobě. Deska vznikla během jediné noci roku 1969 a několik herců na ní recituje verše českých básníků.

Album se původně nedostalo do distribuce, zveřejněno bylo teprve v roce 1990. Obálku vytvořil grafik Jaroslav Šerých, originál grafiky nazvané Golgota je přiložen. "Volba jeho grafického listu s námětem ukřižování ukazuje, jak byla Palachova smrt jeho současníky vnímána: jako oběť vedoucí k vykoupení," míní kurátorka Musilová.

Pořadatelé připomínají, že jeden pomník Janu Palachovi vznikl jen pár kroků od Národního muzea, u jehož paty se student upálil. Už roku 1968 v sousedství muzea začala stavba budovy Federálního shromáždění podle návrhu Karla Pragera.

Do realizace, která byla dokončena v roce 1973, architekt zapojil i několik umělců. Na dvoraně před hlavním vchodem byl vztyčen štíhlý, černý ocelový pylon. Na něm měla být posazena plastika Plamen od Miloslava Chlupáče. V době sílící normalizace nakonec záměr neprošel, pylon byl osazen státním znakem a dvěma větami z ústavy. "Nicméně zasvěcené vždy tento pozoruhodný a ve svém prostředí nezvyklý artefakt na Palacha upomínal," uvádí kurátorka.

Nejméně jedno palachovské dílo vzniklo také za hranicemi, jak dokládá zmenšený model a fotografická dokumentace. Na sochařském sympoziu v rakouské obci St. Margarethen roku 1969 vytvořil Jiří Seifert kamennou Zvonici pro Jana Palacha.

Pankáči s řetězy

Výstava Síla činu zahrnuje také filmový koutek. Dvě paralelní projekce, z nichž jednu lze poslouchat ve sluchátkách, přinášejí více i méně režírované dokumenty. Na jedné smyčce se střídají tři krátké filmy, shodně vycházející ze záznamů spontánních smutečních shromáždění v centru Prahy. Film Jan 69, natočený kameramanem Janem Milotou, je sledem záběrů sledujících například nekonečnou řadu lidí, kteří se navzdory dešti přišli v den pohřbu poklonit rakvi vystavené v Karolinu.

Formu komentované, politicky kritické reportáže má krátký film Tryzna slovenských tvůrců Vlada Kubenka, Petera Mihálika a Dušana Trančíka. "Když je mi smutno, nerad chodím v houfu," říká herec Rudolf Hrušínský, který smutečnímu shromáždění přihlíží z chodníku.

Síla činu. Jan Palach a Jan Zajíc v umění v letech 1969 – 20

Museum Kampa, Praha, výstava potrvá do 24. března.

Třetím snímkem je pak dokument Les režiséra Ivana Baladi. Ten zblízka snímal tváře lidí, kteří na Palachovu památku vyšli v lednu 1969 do ulic. Film doprovází zpěv na slova balady Maxima Gorkého Stařena Izergil.

Na druhém plátně běží o poznání dynamičtější, barevné úryvky. Jde o policejní záznamy ze zásahu proti demonstrantům během Palachova týdne v lednu 1989. Nahrávky, kde lze slyšet i autentické zvuky z pražských ulic, střídají rozhovory s policisty, kteří zásah obhajují. V rozporu s obrazem mluví o demonstrantech jako o pankáčích ozbrojených řetězy, noži a dlažebními kostkami.

autor: Magdalena Čechlovská | 26. 1. 2019 9:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama